NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12766.

Nárok na předem ujednanou náhradu za opožděné vrácení sudu, uplatňovaný současně s nárokem na vrácení sudu, jest podle druhého odstavce § 54 j. n. vedlejším nárokem, k němuž se nepřihlíží při výpočtu hodnoty předmětu sporu.
(Rozh. ze dne 2. září 1933, R I 496/33.)
Žalující firma se domáhala na žalovaném půjčovného atd. za sudy 3196 Kč 40 h, vrácení železného sudu v hodnotě 500 Kč a posléze náhrady 50 h denně za dosud nevrácený sud ode dne 8. dubna 1930 do dne vrácení. Procesní soud prvé stolice (okresní soud v J.) žalobu k námitce věcné nepříslušnosti odmítl. Důvody: Kromě hotových 3196 Kč 40 h domáhá se žalující strana náhrady 50 h denně od 8. dubna 1930 do dne vrácení sudu, jenž dosud vrácen není. Jde tedy o nárok na opětovné plnění neurčitého trvání, který jest podle § 58 j. n. zhodnotiti desateronásobnou roční dávkou, tedy 1825 Kč, kterýžto peníz však v součtu s částkou shora zmíněnou přesahuje již 5000 Kč, nehledíc ani k dalším 500 Kč jako hodnotě sudu. Všechny zmíněné nároky jest podle § 55 j. n. sečísti, čímž však vyloučena jest příslušnost § 49 prvý odstavec j. n., neboť podle § 227 c. ř. s. jest vyžadovati příslušnost i pro souhrn všech nároků. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Stěžovatelka právem vytýká, že ve skutečnosti jde při požadované náhradě za každý den opožděného vrácení sudu o vedlejší plnění. Podle § 54 j. n. nepřihlédá se při výpočtu hodnoty ke škodám a nákladům, kterých se kdo domáhá jako vedlejších nároků. Co jest rozuměti vedlejším nákladem, praví § 912 obč. zák., podle něhož může věřitel na dlužníku kromě hlavního dluhu žádati vedlejší příslušenství, které záleží též v náhradě způsobené škody, nebo toho, co druhému na tom záleží, že dluh nebyl náležitě splněn, konečně v částce, kterou si strana pro ten případ vymínila. Nárok žalující stranou uplatňovaný na náhradu za opožděné vrácení sudu jest proto ve smyslu tohoto zákonného ustanovení náhradou způsobené škody, nebo toho, co žalující straně na tom záleží, že sud nebyl ve smluvené době vrácen, nebo smluvní pokutou za opožděné vrácení sudu. Nárok ten jest proto posuzovati jako nárok vedlejší a nelze proto při výpočtu hodnoty sporu k hodnotě tohoto nároku přihlížeti (§ 54 j. n.), tím méně je pak odůvodněno oceňování nároku toho ve smyslu § 58 j. n. Ježto nároky v žalobě uplatňované bez tohoto vedlejšího nároku nepřesahují 5000 Kč, jest předmětná příslušnost okresního soudu odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Jest souhlasiti s názorem rekursního soudu, že uplatňovaný nárok na smluvně předem ujednanou náhradu za opožděné vrácení sudu 50 h denně, je podle druhého odstavce § 54 j. n. vedlejším nárokem, k němuž se nepřihlíží při výpočtu hodnoty předmětu sporu. Co jest rozuměti vedlejšími nároky podle tohoto zákonného ustanovení, jest posuzovati podle občanského práva. § 912 obč. zák. počítá k příslušenství hlavního nároku, tedy k vedlejším nárokům, i náhradu způsobené škody nebo toho, co druhému na tom záleží, že dluh nebyl náležitě splněn, nebo konečně i částku, kterou si pro ten případ strana vymínila. By však nárok byl vedlejším nárokem podle § 912 obč. zák. a druhého odstavce § 54 j. n., se vyžaduje, by byl uplatňován v témže sporu s nárokem hlavním, a to tak, že tento vedlejší nárok jest závislý na nároku hlavním a bez něho nemůže existovati. Jde proto o to, zda nárok žalobkyně na zaplacení 50 h denně za opožděné vrácení sudu je takovýmto vedlejším nárokem. Nárok ten není podle tvrzení žaloby ničím jiným, než v základě úmluvy požadovaným odškodným pro nevráceni sudu v čas. Takovéto odškodné je smluvní pokutou podle § 1336 obč. zák. a čl. 284 obch. zák. (srov. rozh. čís. 5278 sb. n. s.). Nárok ten předpokládá hlavní nárok na vrácení sudu, na tomto hlavním nároku je závislý a bez něho nemůže existovati, není uplatňován samostatně, nýbrž současně s hlavním nárokem v témže sporu a jest proto na toto odškodné pohlížeti jako na vedlejší nárok po rozumu druhé věty § 54 j. n. a nelze k němu přihlížeti při výpočtu hodnoty předmětu sporu. Nepřihlížel proto právem rekursní soud k jeho hodnotě při výpočtu hodnoty předmětu tohoto sporu a nepochybil, zamítnuv námitku věcné nepříslušnosti dovolaného okresního soudu.

Citace:

Čís. 12766. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 102-103.