NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 16 (1907)

Čís. 82.

Zví-li ohrožený o nebezpečné vyhrůžce, pronesené jen pro určitý případ, teprve v době, kdy případ ten nemůže více nastati, není zde objektivní skutkové podstaty zločinu dle § 99 tr. z. (Rozh. ze dne 27. září 1919, Kr. I. 318/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zrušil dle § 290 tr. ř. po ústním líčení k zmateční stížnosti obžalov. Vincence J. do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 29. dubna 1919, pokud jím byl uznán vinným zločinem veřej. násilí dle § 99 tr. z. a zprostil jej dle § 259 č. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním dle § 99 tr. z., jehož dopustil se prý tím, že dne 17. února 1919 na ulici v Č. obecnímu tajemníku Čeňku M. ublížením na těle a to vraždou v tom smyslu hrozil, by ho ve strach a nepokoj uvedl, při čemž vyhrůžka ta byla takovou, že se jí v tom, komu hroženo, hledíc k okolnostem i důležitosti zla, jímž pohroženo, mohla vzbuditi důvodná obava.
Důvody:
Přezkoumávaje rozsudek přesvědčil se zrušovací soud, že na prospěch obžalovaného je opodstatněn důvod zmatečnosti dle § 281, č. 10 tr. ř. v tom směru, že skutek obžalovaného, pro který uznán byl vinným zločinu veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním dle § 99 tr. z., nezakládá při správném výkladu zákona tohoto zločinu, nýbrž tvořiti by mohl jen skutkovou podstatu přestupku urážky na cti dle § 496 tr. z. Skutek řečený záležel dle zjištění rozsudku v tom, že obžalovaný křičel na obecního tajemníka M.: »Nechoď za mnou, nebo tě zabiju,« což vícekráte opakoval, a nůžky na tajemníka vystrkoval. Zjišťuje tyto skutečnosti opíral se nalézací soud o seznání svědků Václava P. a Bedřicha K. a projevil zcela jasně a nepochybně, že plně věří jak těmto svědkům, tak i svědectví poškozeného M. Není proto závady, by čerpaly se z těchto výpovědí i takové poznatky děje, jež svědky byly dotvrzeny, k nimž však nalézací soud v důvodech rozsudku výslovně nepoukázal. Z výpovědi poškozeného Čeňka M. plyne a jest dle toho, co řečeno, považovati za zjištěno, že poškozený ani řečené vyhrůžky sám neslyšel, ani sám neviděl, že by byl obžalovaný na něho nůžky vytahoval. O obojím zvěděl teprve dodatečně od svědka B. Ve světle této skutečnosti přiodívá se čin obžalovaného v jiné trestní roucho. Obžalovaný hrozil poškozenému M. zabitím pro případ, že by za ním šel. Tato vyhrůžka nebyvší M. v době činu postřehnuta, nebyla přirozeně s to, by určovala jeho rozhodnutí, kudy po výstupu chce se dále ubírati. Pro budoucnost však a nezávisle na výmince, že by M. šel za obžalovaným, tento onomu dle obsahu a smyslu pohrůžky zabití nesliboval. Z řečeného plyne, že vyhrůžka pro dobu a pro případ, na kterou a pro který byla míněna, nebyvší poškozeným postřehnuta, obav vzbuditi nemohla, pro budoucnost však nebyla ani míněna ani projevena. Co pak svědek B. sdělil snad v jiném doslovu poškozenému, nejde na vrub obžalovaného. Tohoto lze bráti v zodpovědnost jen za to, co on projevil a jak to projevil. Není zde tudíž objektivní skutkové podstaty zločinu dle § 99 tr. z. Ježto pak poškozený M. za potrestání obžalovaného pro urážku na cti řečenou vyhrůžkou nežádal, nutno obžalovaného v naznačeném směru z obžaloby zprostiti.

Citace:

Z práva občanského.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 5, s. 261-262.