Č. 5906.

Státní zaměstnanci: Státní zaměstnanec na odpočinku nemá
podle zák. č. 294/22 nárok na drah. přídavky na manželku zdržující se
v cizině, třebas se tam zdržuje proti jeho vůli.
(Nález ze dne 27. září 1926 č. 21170/25).
Věc: Alfred M. ve F. proti ministerstvu národní obrany stran drahotního přídavku na manželku.
Věc: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 17. června 1924 podal st-l, plukovník ve výslužbě, k mno žádost, v níž uvedl, že jeho manželství, uzavřené roku 1895, bylo rozsudkem krajského soudu v Zalesczykách v roce 1904 rozvedeno, v roce 1915 však usnesením vrch. zem. soudu ve Lvově opět sloučeno, že však jeho manželka zdráhá se přestěhovati se z Berlína, kde po rozvodu se usadila, do společné domácnosti se st-lem v čsl. republice a zahájila proti st-li spor o placení vyživovacího příspěvku, v němž zem. soud v Opavě vydal prozatímní opatření, dle něhož jest st-l povinen od 8. února 1924 do ukončení sporu poskytovati své manželce na prozatímní výživu částku 200 Kč měsíčně. Tyto příspěvky jsou skutečně st-li cestou exekuční z jeho odpočivných požitků sráženy. Poněvadž však voj. pens. likvidatura nechce st-li vypláceti odpočivné požitky ve výměře pro ženaté, z důvodu, že manželka st-lova žije v cizině, žádá st-l, aby tato principielní otázka byla rozhodnuta. Dne 29. dubna 1925 učinil st-l k min. fin. podání podobného obsahu a se žádostí buď o přiznání drah. přídavku pro ženaté gážisty od 8. února 1924 nebo o sproštění povinnosti platiti vyživovací příspěvek manželce, která bydlí v cizině. Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že žádostem st-lovým z 29. dubna 1925 a 17. června 1924 o přiznání drah. přídavků na rozvedenou manželku nemůže vzhledem k ustanovení § 6 čl. 1 odst. 2 a § 15 zák. č. 394/22 vyhověti, poněvadž se manželka st-lova zdržuje v cizině. O sproštění povinnosti k placení vyživovacího příspěvku, případně o jeho snížení může pak rozhodovati pouze soud, jakožto o záležitosti soukromoprávní.
O stížnosti, podané pouze do prvé části tohoto rozhodnutí, uvážil nss: — — — — — —
Stížnost namítá, že ustanovení 1. věty § 6 odst. 2 zák. č. 394/1922: 394/1922 sb., § 6.2.v1, má na mysli jen ony členy, kteří se zdržují v cizině se souhlasem poživatelovým, nikoliv ony členy, kteří se tam zdržují proti jeho vůli, dále, že st-li přísluší nárok na drah. přídavky na základě 2. věty 2. odst. cit.
Pokud jde o prvou námitku, nemá názor hájený stížnosti ve slovném znění cit. ustanovení žádné opory, neboť ustanovení to mluví o členech rodiny, kteří se zdržují v cizině, zcela všeobecně, aniž při tom rozlišuje, zda zdržují se tam se svolením nebo proti vůli oprávněného. Tvrdí-li stížnost, že správnost názoru jí zastávaného jest patrná jednak z odstavce 5. § 6 a to z okolnosti, že ustanovení toto nečiní při zaměstnanci rozvedeném jeho nárok na drah. přídavky závislým na tom, zda rozvedená manželka zdržuje se v tuzemsku či v cizině, jednak z § 15 odst. 1. věta 3, jest k vývodům stížnosti poznamenati:
Stížnost buduje svoje vývody na názoru, že ustanovení odst. 5, nemluvíc o tom, že na manželku, která se zdržuje v cizině, drah. přídavky nepříslušejí, dává zaměstnanci rozvedenému nárok na drah. přídavky na rozvedenou manželku i v tom případě, když manželka tato zdržuje se v cizině. V tom právě jest základní omyl stížnosti, neboť stížnost tu přehlíží, že v odst. 5 se praví, že rozvedení zaměstnanci, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, jsou postaveni na roveň zaměstnancům ženatým; to znamená, že nárok jejich, pokud není omezen co do výše ustanovením 2. věty odst. 5, řídí se — jak již v předu bylo dovozeno — těmi normami, dle nichž jest posuzovati i nárok zaměstnanců ženatých, že zaměstnanci rozvedení podléhají též oněm omezením, kterým jest podroben i nárok zaměstnanců ženatých, že tedy i pro zaměstnance rozvedené platí omezení vyslovené pro zaměstnance ženaté v odst. 2. Nemají-li však dle tohoto výkladu zaměstnanci rozvedení nároku na drah. přídavky na manželku, která se zdržuje v cizině, pak padá základ, na němž jest argumentace stížnosti vybudována, a s ním pak i závěr, k němuž stížnost dospívá. Pokud pak stížnost dovolává se předpisu 3. věty 1. odst. § 15 stanovícího, že veškeré přídavky a výpomoci k odpoč. požitkům možno zcela nebo z části odepříti při používání odpoč. požitků v cizině, jest jasno, že ustanovení toto normuje nárok na drah. přídavky a výpomoci oněch pensionovaných zaměstnanců, kteří sami se zdržují v cizině, a nelze se domysliti, v jaké spojitosti může býti toto ustanovení s otázkou, zda členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, jest rozuměti jen ty, kteří se v cizině zdržují se svolením poživatelovým. — — —

Citace:

č. 5906. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 344-346.