č. 8024.
Dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti: * Ustanovení § 4 bodu 2 pravidel o dávce z přírůstku nemovitostí č. 143/22 neplatí tehdy, byla-li pozůstalostní nemovitost za projednávání pozůstalosti převedena sice na jednoho ze spoludědiců, ale cestou dobrovolné veřejné dražby.
(Nález ze dne 10. června 1929 č. 5.806/28.)
Věc: Josef P. jako zástupce Kláry P. ve St. proti zemskému výboru v Brně stran dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, spoludědička po Janu Sch. nabyla z pozůstalosti jeho na základě dražební odevzdávací listiny z 9. března 1923 domu č. p. ... v St. — Plat. rozkazem z 30., března 1926 byla pozůstalosti po Janu Sch. k rukám Josefa P. předepsána z uvedeného převodu dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. Žal. úřad vyhověl odvolání z tohoto plat. rozkazu potud, že odepsal 1/3 předepsané dávky, a to z toho důvodu, že Klára P. jest do 1/3 dědičkou domu č. . . . se stav. pare. č. k. . . . ve St., převedených na ni odevzdací listinou okr. soudu v H. z 9. března 1923, a tudíž ve smyslu1 § 4 č 2 dávk. pravidel (č. 143/22) převod dražbou není do výše dědického nároku podroben dávce z přírůstku hodnoty. Námitku, že pozůstalost po Janu Sch. není dle § 4 č. 2 cit. dávk. pravidel vůbec povinna platiti dávku z přírůstku hodnoty z uvedených nemovitostí, nepokládal však žal. úřad za správnou. Neboť i kdyby se, jak odvolání dovozuje, převod vlastnictví dotyčné nemovitosti na Kláru P. stal perfektním udělením soudního příklepu v dražbě dne 30. ledna 1923 a tudíž před skončením pozůstalostního řízení, dlužno trvati na stanovisku, že dávce nejsou podrobeny ve smyslu ustanovení 47*
§ 4 6. 2 cit. nař. dražební převody pozůstalostních nemovitostí na dědice, legatáře a osoby, které mají nárok na povinný díl, za projednávání pozůstalosti pouze až do výše dědického, legatářského anebo povinnodílného nároku proti pozůstalosti, což v dalším je pak podrobněji odůvodněno.
Do tohoto rozhodnutí podává stížnost Klára P., zastoupená Josefem P. Poněvadž Klára P. jest spoludědičkou po Janu Sch., uznal ji nss v této relaci za legitimovanou naříkati rozhodnutí vydané proti pozůstalosti Jana Sch. — nyní již odevzdané — jako zcizitelce sporných nemovitostí, a uvážil o stížnosti takto:
Spor točí se o otázku, zda převod uvedeného domu z pozůstalosti na st-lku dobrovolnou dražbou jest i z dalších dvou třetin podroben dávce či po rozumu § 4 č. 2 dávk. pravidel vůbec od dávky osvobozen. Žal. úřad zastává názor, že jest dávce podroben, neboť st-lka domu nabyla dražbou, tedy ne jako dědička cestou pozůstalostního řízení, okolnost pak, že dům vydražila st-lka, která jest spoludědičkou, jest zcela nahodilá. Stížnost proti tomu žádá, aby převod nebyl vůbec podroben dávce; dovolávajíc se předpisu § 4 č. 2 dávk. pravidel, vychází z toho, že veškeré jakékoli převody pozůstalostních nemovitostí jsou od dávky osvobozeny, staly-li se jen za projednávání pozůstalosti, tedy že stačí i jen časová souvislost převodu s pozůstalostním řízením. Nss nemohl s tímto názorem souhlasiti.
Podle § 4 bodu 2 dávkových pravidel č. 143/22 nejsou dávce z přírůstku hodnoty podrobeny převody pozůstalostních nemovitostí na dědice, legatáře a osoby, které mají nárok na povinný díl, za projednávání pozůstalosti, t. j. před odevzdáním nebo převzetím pozůstalosti. Dávkový řád nevylučuje tím z povinnosti dávkové veškeré převody pozůstalostních nemovitostí, jež staly se časově za projednávání pozůstalosti, nýbrž — podle vzoru předpisů o poplatcích z převodu majetku (§ 7 zák. z 18. června 1901 č. 74 ř. z. a odst. 4 § 14 cís. nař. z 15. září 1915 č. 278 ř. z.) — rozšiřuje tu jen osvobození od dávky, stanovené v bodu 1 § 4 i na převody takové, jimiž v důsledku aktů majících základ svůj v projednávání pozůstalosti, osobám v 2. bodu § 4 jako takovým dostane se před odevzdáním nebo převzetím pozůstalosti vzájemným vypořádáním (dohodou dědickou, narovnáním) většího podílu na nemovitostech, než by jim podle jejich práva dědického připadl (§ 165 a násl. nesp. pat. č. 208/1854 ř. z., § 59 zák. čl. 16/1894; srovnej i nař. min. vnitra, fin. a sprav. z 31. prosince 1915 č. 2. z. z. česk., čl. 4. odst. 3.). Aktem takovým není veř. dobrovolná dražba pozůstalostních nemovitostí, jež není jedním z článků, jež ve svém celku tvoří projednání pozůstalosti, nýbrž je aktem samostatným, k němuž právě tak jako ke každému zcizení pozůstalostních nemovitostí z volné ruky za projednávání pozůstalosti je třeba jen svolení soudu pozůstalostního (§§ 267, 145, 178 nesp. pat., §§ 59 odst. b) a 95 zák. čl. 16/1894). Na věci nic nemění okolnost, vydražil-li pozůstalostní nemovitosti dědic nebo jiná z osob uvedených v 2. bodu § 4 dávk. pravidel, ježto okruh dražitelů ani při veř. dobrovolné dražbě pozůstalostních nemovitostí není omezen jen na osoby v bodu 2. § 4 dávk. řádu uvedené, a vydražitelem je prostě ten, kdo nejvíce podal (§ 278 nesp. pat., § 95 a násl. zák. čl. 16/1894 a §§ 204, 207 a 170 zák. čl. 40/1881). Poněvadž se sporný převod v daném případě stal dobrovolnou veř. dražbou, nelze mu dle toho, co uvedeno, přiznati osvobození od dávky podle § 4 bodu 2 dávk. pravidel, třebas dražba ona časově souvisela s projednáním pozůstalosti a třebas nemovitost vydražila náhodou Klára P., která byla také dědičkou, a slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.