Č. 3634.

Nemocenské pojištění: Ujednáním pracovní smlouvy nevzniká ještě — vzhledem k možnosti, že pracovní smlouvou jest ujednáno nastoupení práce na dobu pozdější — pojistná povinnost. Naopak vzniká pojistný poměr teprve dnem vstupu do zaměstnání resp. dnem, kdy zaměstnaný dává zaměstnavateli svoji pracovní sílu k disposici takovým způsobem, že zaměstnavatel s ní může disponovati.
(Nález ze dne 19. května 1924 č. 8892.)
Věc: Josef H. ve V. (adv. Dr. Rud. Fermegg z Postoloprt) proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče v pořadí instančním, že Karel G. v důsledku pracovního poměru, uzavřeného s Josefem H., rolníkem ve V., příslušel pojištěním k okr. nemoc, pokladně v P., u které mel býti přihlášen, a to z těchto důvodů:
»Josef H. ve svém prohlášení z 8. března 1922 výslovně doznává a sprostředkovatelna práce v P. to výslovně potvrzuje, že G. poslán byl 23. listopadu 1921 k H., který s ním téhož dne ujednal mzdu a přijal jej (do práce). Dne 26. listopadu 1921 poslal H. svého syna pro G., aby jej dovezl. H. tvrdí, že pracovní poměr měl započíti dne 1. prosince 1921. kdežto G. sám prohlásil (protokol z 21. července 1922), že měl nastoupiti 28. listopadu 1921. Obě tato tvrzení jsou však v odporu se skutečností, že od 23. listopadu 1921, t. j. ode dne přijetí do služeb H-ových, byl G. H-ovi skutečně již k disposici, cóž prokazuje okolnost. že si H. poslal pro G. svého syna již 26. listopadu 1921.
Pokud jde o dobu vzniku pracovního poměru, platí v nemoc. pojištění zásada, že pracovní smlouva (poměr) jest založena, jakmile je tu takový poměr mezi dvěma osobami, dle něhož jedna osoba — zaměstnavatel — je s to, disponovati pro sebe s pracovní silou osoby druhé — dělníka — na základě souhlasného projevu vůle obou stran. Takový poměr pracovní byl i v daném případě již od 23. listopadu 1921 a byl tu zejména nesporně již 26. listopadu 1921. Nad to měl to býti podle úmyslu stran pracovní poměr trvalý, který nutně založil pojistnou povinnost G. u rekurující pokladny.
Z vylíčeného stavu věci jde na jevo, že G. byl v době onemocnění ex lege členem rekurující pokladny, že pokladna ta právem považovala se za příslušnou k výplatě podpor G. a že povinností H-ou bylo, G. k rekurující pokladně přihlásiti. Neučinil-li tak, stíhají jej následky § 32, které rekurující pokladna může proti H-ovi uplatňovati.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané Josefem H. uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest otázka, zda Karel G. dne 26. listopadu 1921. kteréhož dne při jízdě ze Z. do V. utrpěl úraz tím, že přišel pod kolo a zlomil si nohu, byl jako st-lův kočí činný, tak že tohoto dne byl pro případ nemoci ex lege pojištěn.
Žal. úřad odpověděl na otázku takto formulovanou kladně, vycházeje jednak ze skutkové podstaty, že mezi Karlem G. a st-lem uzavřena byla pracovní smlouva již dne 23. listopadu 1921, jednak z právního názoru, že již uzavřením této pracovní smlouvy založen byl pojistný poměr, bez ohledu na to, zda G. svoje zaměstnání u st-le nastoupiti měl teprve 28. listopadu nebo 1. prosince 1921.
Tento právní názor však nss nesdílí. Pojistný poměr ve smyslu § 1 nem. zák. počíná, jak vysvítá z § 1, odst. 1, § 13 č. 1, odst. 2 a § 31 nem. zák. dnem, kterého osoba pojištění podrobená vstupuje do zaměstnání, t. j. kterého pro zaměstnavatele počíná pracovati neb alespoň zaměstnavateli pracovní sílu svoji dává k disposici v ten způsob, že tento s ní může disponovati. Uzavření pracovní smlouvy samo o sobě nezakládá ještě pojistný poměr, ježto pracovní smlouvou ujednáno býti může nastoupení práce na dobu pozdější.
Tak se stalo podle správních spisů i v tomto případě; souhlasným prohlášením Karla G. a st-le jest zjištěno — a žal. úřad to v nař. rozhodnutí sám vytýká —, že G. u st-le práci nastoupiti měl teprve později, tedy ne 23. listopadu, kteréhož dne byla pracovní smlouva uzavřena, ale ani 26. listopadu 1921, kdy G-ovi se přihodil úraz, nýbrž teprve v době pozdější, ať už dne 28. listopadu anebo 1. prosince 1921. Z okolnosti, že st-l poslal dne 26. listopadu 1921 svého syna Bedřicha s potahem do Ž., aby G. odvezl nábytek do V., nelze vyvozovati, ani že G. již tohoto dne u st-le nastoupil práci, t, j. pro něho začal pracovati, ani že st-l již tohoto dne disponoval s pracovní silou G-ovou. Ani nelze z této okolnosti konečně vyvozovati, že G. byl st-li již ode dne přijetí do služeb k disposici. Neboť podle spisů nebyl úkon, o kterém žal. úřad v nař. rozhodnuti mluví a který se stal 26. listopadu 1921 a pokud se ho G. zúčastnil, úkonem pracovní povinnosti jeho k st-li, jenž by měl svůj základ v uzavřené pracovní smlouvě, nýbrž stal se ve prospěch G. samého, jemuž H. posláním povozu dal pouze příležitost, aby se na místo svého nového působiště mohl odstěhovati.
Jelikož právní názor, o který žal. úřad opřel své rozhodnutí, není v souhlasu se zákonem, bylo nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss zrušiti a nebylo pak důvodu zabývati se námitkami, které stížnost uplatňuje ve směru formálním.

Citace:

č. 3634. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1325-1327.