Č. 3111.

Vyvlastnění. — železnice: O zrušení vyvlastňovacího nálezu podle zák. železničního č. 30 ř. z. z r. 1870 nelze již žádati, když buďto náhrada byla soudním rozhodnutím nebo narovnáním stanovena anebo když vyvlastnění bylo vykonáno.
(Nález ze dne 14. ledna 1924 č. 688).
Věc: Jan a Marie T. v N. (adv. Dr. Erv. Rindler z Prahy) proti ministerstvu vnitra (za zúčastněnou správu železniční — vrch. komisař Dr. Jar. Procházka) o vyvlastnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím min. vnitra v dohodě s min. železnic zamítlo v pořadí instančním nárok st-li vznesený na základě § 37 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. na zrušení vyvlastňovacího nálezu býv. místodržitelství v Praze z 15. října 1913 č. 649/5, jímž uznáni byli podle téhož zák. za povinny postoupiti k stavbě elektrické dráhy Cartle-Lipenský Zdvih své pozemky vyznačené v nálezu správě státních drah.
Pokud stížnost do tohoto rozhodnutí podaná popírá zákonitost vyvlastňovacího nál. z 15. října 1913, jest podotknouti, že tento nález, jak ze spisů i ze samé stížnosti jest zřejmo, ani v pořadu stolic správních, ani před ss-em v odpor vzat nebyl, tedy již před mnoha lety v moc práva vstoupil, nemůže tudíž býti předmětem stížnosti ani přezkoumávání tímto soudem.
Pokud pak se stížnost obrací svými vývody proti rozhodnutí min. vnitra z 6. července 1922, neshledal ji nss důvodnou.
Nař. rozhodnutí právě tak jako souhlasné rozhodnutí I. stolice odpírá zrušení vyvlastňovacího nál. vydaného proti st-lům z dvojího důvodu: jednak, že náhrada za vyvlastněné pozemky byla soudním rozhodnutím vyměřena (rozhodnutí býv. rak. nejvyššího soudu z 22. října 1914), a okresním soudem ve V. B. do soudního uschování pro st-le přijata, jednak že vyvlastnění bylo vykonáno, ježto výměrem bývalého okr. hejtmanství v K. z 3. července 1915 byl vnucený výkon vyvlastnění podle § 35 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. povolen a výkon ten také proveden podle protokolu obce Sch. z 16. listopadu 1915 zaměřením pozemků.
Stížnost nepopírá, že soudní vyměření náhrady se stalo a náhrada byla k soudu složena. Avšak tato okolnost již sama o sobě stačí, aby nárok vyvlastněnců na zrušení vyvlastňovacího nálezu byl vyloučen.
Podle předpisu 1. odst. § 37 cit. zák., na němž st-lé tento nárok zakládají, má vyvlastněný právo žádati zrušení vyvlastňovacího nálezu po uplynutí lhůty 1 roku ode dne, kdy vyvlastňovací nález nabude moci práva, pokud vyvlastnění není vykonáno neb náhrada narovnáním neb soudním rozhodnutím ustanovena. Zák. vytýká tu dvě skutečnosti, jichž nastoupením nárok na zrušení vyvlastňovacího nálezu zaniká: výkon vyvlastnění a stanovení náhrady soudním výrokem nebo narovnáním. Tyto okolnosti však nestanoví kumulativně, takže by teprve, když se obě setkají, bylo vyloučeno právo vyvlastněných žádati zrušení nálezu, nýbrž klade je vedle sebe alternativně (»nebo«), tak že již uskutečněním jedné z nich použití předpisu 1. odst. § 37 jest vyloučeno. Správnost tohoto výkladu potvrzují i tyto úvahy:
Zákon z 18. února 1878 v částce IV. upravuje právo a povinnosti jednak podnikatelstva železnic, jednak vyvlastněnců. V § 35 dává podnikatelstvu právo vymoci výkon vyvlastnění způsobem donucovacím, jestliže náhradu zaplatilo nebo zajistilo. Ustanovením § 36 zajištěno jest vyvlastnčným právo vynutiti zaplacení náhrady. Následující § 37 stanoví podmínky, za kterých může jednak dráha, jednak vyvlastněný žádati za zrušení nálezu vyvlastňovacího. Podle § 38 pak má opomenutí výkonu vyvlastňovacího pro podnikatelstvo železnic za následek povinnost k náhradě škody tím vzešlé, pro vyvlastněného právo dobývati této náhrady pořadem práva. Jak z těchto předpisů vysvítá, poskytuje zákon vyvlastněnému samostatný právní prostředek, aby vynutil na dráze zaplacení náhrady, nikoliv však k tomu, aby vynutil výkon vyvlastnění. V tomto směru spatřuje dostatečnou ochranu zájmů vyvlastněného v tom, že mu zajistil nárok na náhradu škody, jež mu odkladem výkonu vyvlastnění snad vznikne. Tuto zákonnou úpravu sluší pokládati také za vyhovující účelu, pro který zákon z 18. února 1878 byl vydán. Jest to zákon o vyvlastňování k účelu stavění železnic a provozování jízdy po nich. Provádění projektů železničních vyžaduje podle povahy věci zhusta doby velmi dlouhé, často předem nevypočítatelné a bylo by v mnohých případech ne-li nemožno, tedy najisto s nepoměrnými obtížemi a náklady spojeno, kdyby podnikatelství bylo za všech okolností nuceno veškeré předem vyvlastněné pozemky (leckdy jen nepatrné úseky) přejímati dříve, než stavba až k nim pokročí. S druhé strany nelze pak přehlížeti, že zpravidla pouhým vydáním vyvlastňovacího nálezu nějaká změna faktických poměrů ještě nenastane, takže vyvlastněný, jemuž náhrada zaplacena (nebo zajištěna) byla, jen za zvláštních okolností utrpí značnější újmu tím, že vyvlastnění se ihned neprovede. Jestliže tedy zákon neukládá podnikatelstvu železnic vůči vyvlastněncům povinnost, aby vyvlastnění realisovalo buď v určité době neb na jejich zakročení, nelze za to míti, že by na opomenutí výkonu toho v § 37 vázal účinek tak dalekosáhlý a pro dráhu povážlivý, že by až do skutečného výkonu zůstala vyvlastněným zachována možnost vymoci zrušení nálezu vyvlastňovacího i tenkráte, když náhrada byla netoliko stanovena, nýbrž i zaplacena neb zajištěna. Tento důsledek byl by nesrovnatelný i s ustanovením § 37 samého, jenž v odst. druhém odpírá právo žádati zrušení nálezu vyvlastňovacího straně, která žádala za soudní ustanovení náhrady. Nezmiňuje-li se výslovně o tom, že toto právo ztrácí také vyvlastněný, jenž náhradu přijal, lze to vyložiti právě tím, že již soudní stanovení náhrady ve smyslu odst. 1 samo o sobě, t. j. bez zřetele k tomu, bylo-li vyvlastnění vykonáno čili nic — vylučuje nárok vyvlastněného na zrušení nálezu vyvlastňovacího k jeho žádosti. Rovněž bylo by sotva možno uvésti názor opačný soulad s ustanovením § 35. Neboť jestliže zákon přiznává dráze právo domáhati se nuceného výkonu vyvlastnění, jestliže zaplatila nebo zajistila náhradu, nelze za to míti, že by vedle tohoto práva dráhy uznával současně právo vyvlastněného, jehož primernímu nároku na náhradu bylo učiněno zadost, domáhati se zrušení vyvlastňovacího nálezu. Při tom zůstalo by pochybným, zdali by dráha nemohla v takovém případě učiniti takové právo vyvlastněného kdykoliv ilusorním zakročením o nucený výkon.
Tyto úvahy vedou nutně k závěru, že po rozumu § 37 zák. z 18. února 1878 právo vyvlastněných domáhati se zrušení vyvlastňovacího nálezu pomíjí již tím, že náhrada byla soudním rozhodnutím stanovena bez rozdílu, zda vyvlastnění bylo také vykonáno čili nic. Poněvadž pak v daném případě okolnost, že náhrada st-lům za pozemky jim vyvlastněné rozhodnutím soudním stanovena a mimo to i pro ně k soudu složena byla, jest nesporná, zamítl nss stížnost jako neodůvodněnou, aniž měl příčinu zabývati se vývody stížnosti dovozujícími, že vyvlastnění nebylo vykonáno.

Citace:

č. 3111. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 299-302.