Č. 9466.

Pojištění nemocenské:
Propuštění z pracovního poměru nebo pouhé přerušení práce?
(Nález ze dne 7. listopadu 1931 č. 15973.)
Věc: Firma »Antonín K. a spol.« v M. (adv. Dr. Erich Schicketanz z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o nemocenské pojištění dělníků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem ze 16. července 1928 vyrozuměla okresní nemocenská pojišťovna ve V. stěžující si firmu, že nemůže vžiti k úřední vědomosti odhlášku dělníků, kteří nemají nároku na placenou dovolenou, a opětovné přihlášení jich k nemocenskému pojištění po uplynutí dovolené, poněvadž dovolenou nepřerušuje se pracovní poměr, a prohlásila, že přijmouti může pouze odhlášku dvou zaměstnanců, kteří skutečně z práce u firmy vystoupili.
Proti tomuto výměru podala firma stížnost k osp-é v Š., v níž dovozovala, že v daném případě šlo o skutečné propuštění zaměstnanců z práce a znovupřijetí do práce, a že je úplně irrelevantní, z jakých důvodů došlo k jich propuštění. Ke stížnosti připojila seznam 118 propuštěných dělníků.
Osp vyslechla 5 propuštěných dělníků, kteří udali, že dne 30. června 1928 byli písemně bez výpovědní lhůty z práce propuštěni, že však nebyli ani nuceni odvésti převzatý materiál, ani s nimi nebylo provedeno súčtování. To se stalo teprve dne 11. července, kdy opětně do práce nastoupili. Započatá práce v době od 30. června do 11. července zůstala ležeti a byla teprve potom dokončena. Poukaz k opětovnému nastoupení do práce dostali dělníci teprve 11. července 1928.
Osp výměrem z 12. října 1928 stížnost firmy zamítla z těchto důvodů: »Z ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 221/24, jakož i z ustanovení § 7 odst. 1 a 3 a § 17 cit. zák. se podává, že vznik pojištění nemocenského a jeho zánik nepojí se k pouhému faktu vykonávání či nevykonávání prací neb služeb, nýbrž že je tu vždy spojitost se smluvním poměrem. Výslechem několika dělníků bylo zjištěno, že tito nemuseli při zastavení práce dne 30. června, po případě 3. července 1928 vrátiti materiál firmou jím dodaný a že nebylo s nimi súčtováno o započatých pracích, nýbrž! že obdrželi jen příkaz, aby dne 11. července 1928 s prací zase započali. Z těchto okolností se jeví, že pracovní poměr mezi firmou a zaměstnanci zrušen nebyl, nýbrž že šlo o pouhé přerušení práce. Nebyla tudíž firma oprávněna tyto zaměstnance odhlásiti a znovu je přihlašoval, a nevzala-li tudíž pojišťovna na vědomí odhlášku zaměstnanců těchto, měla k tomu důvody podle zákona.«
O odvolání, jež proti tomuto rozhodnutí st-lka podala, bylo nař. rozhodnutím rozhodnuto v tom smyslu, že zemský úřad vyhověl odvolání st-lky, pokud šlo o odhlášení 2 dělnic, zamítl však odvolání její, pokud šlo o odhlášení ostatních 114 dělníků a dělnic, v kterémžto směru potvrdil rozhodnutí osp-é z důvodů v rozhodnutí tom uvedených.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, zda okr. nemoc, pojišťovna byla povinna přijmouti k vědomosti ohlášení st-lky, že propustila z práce 114 zaměstnanců, jakož i její další oznámení, že zaměstnance ty opět do práce přijala. Podle nař. rozhodnutí, jež se v tom směru odvolává na důvody stolice prvé, byla by měla pojišťovna tuto povinnost jen tehdy, kdyby hlášení firmy odpovídalo skutečnosti, t. j. kdyby skutečně bylo došlo ke zrušení pracovního poměru mezi stěžující si firmou a dotčenými dělníky, a kdyby opětné nastoupení dělníků do práce skutečně stalo se na základě navázání nového pracovního poměru s nimi. Žal. úřad postrádá existenci tohoto předpokladu a z určitých skutečností dovozuje, že v daném případě pracovní poměr zrušen nebyl, nýbrž že přerušena byla pouze práce v podniku, při čemž pracovní poměr mezi firmou a dotčenými zaměstnanci zůstal nedotčen přes to, že firma dala zaměstnancům písemnou výpověď, jež nebyla vázána na výpovědní lhůtu. Žal. úřad usuzuje tak z toho, že dělníci po propuštění z práce nebyli nuceni vrátiti firmě materiál, nebylo s nimi provedeno vyúčtování ohledně započatých prací a byl jim dán příkaz, aby dne 11. července 1928 s prací opět započali. Stěžující si firma stojí naproti tomu na stanovisku, že písemnou její výpovědí, danou dotčeným zaměstnancům, byl pracovní poměr úplně zrušen, a že, nastoupili-li propuštění dělníci opětně dne 11. července 1928 do práce, stalo se tak na základě nového pracovního poměru. Pro řešení tohoto sporu je prejudicielní otázka, zda písemná výpověď, daná zaměstnancům, o niž jde, měla objektivně za následek zrušení pracovního poměru, neboť jen v tom případě mohla firma zaměstnance ony u okr. nemoc, pojišťovny odhlásiti a je později opět u téže pojišťovny jako nově přijaté dělníky přihlásiti. Žal. úřad se domnívá, že výpověď daná firmou tohoto účinku neměla, poněvadž ani se strany firmy ani se strany zaměstnanců nebyla míněna vážně, t. j. byla pouze právním jednáním na oko, které podle § 916 o. z. o. nemohlo přivoditi zrušení pracovního poměru. Tento závěr neplyne však logicky z premis, které žal. úřad položil za základ svému rozhodnutí. Zaměstnavateli zajisté nemůže býti bráněno, aby propustil své zaměstnance z práce, třebas měl v úmyslu po uplynutí kratší doby pracovní poměr opětně s nimi navázati. Lhostejno je, z jakého důvodu zaměstnavatel k tomuto postupu se odhodlal. Okolnost, že dělníci po opětném přijetí do práce pokračovali v započaté práci, nestačí proto sama o sobě k závěru, že šlo o pouhé propuštění z práce na oko, neboť okolnost tu zcela dobře lze vysvětlit také tím, že zaměstnavatel měl z určitých důvodů vážný úmysl zrušiti pracovní poměr na určitou krátkou dobu a po uplynutí této doby znovu jej navázati, a že právě se zřetelem na tento úmysl odložil vyúčtování za vykonanou práci na dobu pozdější a netrval na tom, aby zaměstnanci vrátili materiál jim svěřený. Rovněž z té okolnosti, že st-lka přijatým dělníkům uložila, aby dokončili práce před propuštěním jich započaté, nelze ještě logicky usuzovati, že k propuštění vůbec nedošlo.
Nemá tedy zjištění úřadu, že šlo o pouhé propuštění na oko, dostatečné opory ve spisech.

Citace:

Č. 9466. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 261-263.