Č. 900.

Pozemková reforma: * Totožnosti vlastnického subjektu žádané §em 2 zák. zábor. pro sčítání souboru majetkového v rukou téhož vlastníka se nacházejícího tu není, jde-li s jedné strany o jmění alodní, s druhé pak o jmění fideikomisní, jehož držitelem je vlastník alodu.
(Nález ze dne 22. června 1921 č. 8128.)
Věc: Bohuslav K. v R. (adv. Dr. K. Majzner z Rakovníku) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o zabrání pozemkového majetku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — — — — — — — — — — — — — — — —
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti jak následuje:
V řízení prováděném přeď řádným okresním soudem dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. stala se spornou otázka prejudicielní o předmětném rozsahu záboru, tížícího svěřenský velkostatek Č. Otázku tu nerozřešil si okresní soud v O. sám pro svoje vlastní rozhodnutí, nýbrž vyžádal si o ní nález úřadu k řešení jejímu povolaného, t. j. státního pozemkového úřadu v Praze.
Tento odpověděl na otázku tu naříkaným výnosem, takže výnos tento je konečným a právní moci schopným »rozhodnutím správního úřadu«, které jako takové dle § 2 zák. o správ. soudě podléhá přezkoumání tímto tribunálem.
Ve věci samé jest nesporno, že jde o pozemky, které samy o sobě by dle §§ 1 a 2 zák. zábor. záboru nepodléhaly, nevykazujíce výměry § 2 tohoto zákona, které však státní pozemkový úřad proto za zabrané prohlásil, že patří jako jmění alodní stěžovateli, kterému přísluší jako »užitkovému vlastníku« požívání svěřenského zabraného statku Č.
Jest tedy jedině spornou otázka, zda lze alodní majetek držitele svěřenství sčítati v jedno s majetkem fideikomisním jako dva majetkové
kusy, »přináležející vlastnicky« jedné a téže osobě.
Nejvyšší správní soud vychází ze stanoviska, že § 2 zábor. zák., mluví-li o výměře souboru nemovitostního, náležejícího vlastnicky »jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkum«, dovoluje sčítati jen majetky patřící témuž vlastnickému subjektu. Subjektem vlastnictví sporných pozemků, patřících »vlastnicky« jako jmění alodní stěžovateli, jest jen stěžovatel sám. Vlastnickým subjektem svěřenského statku Č. není však stěžovatel sám, nýbrž jako u všech fideikomisů jest i tu dle § 629 o. z. o. vlastnictví děleno, takže patří pozemky všem čekatelům a držiteli, nebo užije-li se jiné dikce zákona (§ 618), jeví se subjektem vlastnickým svěřenského statku »rodina«, pro kterou svěřenství ono jako »nezcizitelný její statek« bylo zřízeno.
Tato různost vlastnického subjektu mezi alodním jměním a masou svěřenskou v rukou téže osoby soustředěnou uznána jest v celé řadě positivních předpisů zákonných, které jednají o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků vzešlých mezi fideikomisem s jedné strany a alodním jměním se strany druhé (srovn. §§ 460 a násl.). Různost tato uznána jest i v předpisu § 399, jenž dělí třetinu pokladu v půdě svěřenství nalezeného, patřící vlastníku pozemku, mezi držitele fideikomisů a vrchního vlastníka, jakož i tím, že zákonná posloupnost dědická jest u každé z obou těchto mas jinak upravena, a že práva držitele fideikomisů nikterak nedosahují plnosti práva vlastnického, nedávajíce mu možnosti nakládati dle své libovůle jak s podstatou věcí, tak i s užitky (§ 354 o. z. o.), nýbrž obmezujíce se jen na disposici s užitky.
Již z úvah těchto jest patrno, že nelze mluviti o totožnosti vlastníka, jakou žádá § 2 zábor. zák., jde-li s jedné strany o jmění svěřenské, a s druhé strany o alodní statek dočasného držitele svěřenství, a není potřeba zabývati se theoriemi — ostatně spornými — o právním karakteru svěřenského jmění a svěřenského svazku, zejména o tom, zda může či musí býti fideikomis pokládán za osobu právnickou jako jmění účelové (Krainz, Pfaff), či zda jde o jmění určitým osobám fysickým patřící (Randa).
Ostatně lze poukázati i k tomu, že § 2 zábor. zák. sám výslovně odlišuje jmění jediné osobě patřící jako masu různou od jmění této osobě dohromady s jinými subjekty náležejícího (arg. týmž spoluvlastníkům), a tím popírá identitu vlastnického subjektu majetku stojícího ve výlučném vlastnictví jediné osoby, jako samovlastníka, a majetku patřícího několika subjektům. Svěřenství však nikdy nepatří držiteli jeho samu, nýbrž — jak zákon v předpisech shora uvedených se vším důrazem vyslovuje — náleží držiteli a čekatelům.
Proti těmto vývodům nelze se s úspěchem dovolávati toho, že § 1 zák. zábor. mluví i o zabrání statků »vázaných«. Tímto předpisem chtěl zákonodárce pouze vysloviti, že svazek fideikomisní u určitého jmění nestojí tomu v cestě, aby i tento majetek byl pokládán za zabraný, ale nikterak neřešil otázku, kdo jest subjektem tohoto vázaného jmění, a zda tento subjekt jest totožným se subjektem jmění jiného.
Účel zákona, na který odvodní spis poukazuje, nelze rovněž proti tomuto řešení přiváděti k platnosti. Vždyť zákon nechtěl naprosto odstraniti všechno soustředění velkého majetku ve vlastnictví téže rodiny, nýbrž naopak jasným svým předpisem výslovně dovoluje, aby každý z různých členů téže rodiny pro sebe směl podržeti nemovitosti o výměře §u 2 zák. zábor. vyhovující (srovn. § 2, jenž nařizuje pokládati jen »manžely« za jedinou osobu, a § 4, jenž pro případ příštího majetkového přesunu dopouští také i sčítání jmění rodičů a dětí I. stupně). S tímto účelem jest však v naprosté shodě, přizná-li se vedle přípustné výměry (§ 11) jmění svěřenského, rodině jako celku patřícího, i přípustná výměra majetku jednotlivým členům téže rodiny jako jejich vlastní jmění záboru nepodléhající.
Odvolává-li se konečně odvodní spis na okolnost, že statky alodní tvořívají v převážné většině nerozlučnou hospodářskou součást majetku fideikomisního, stačí jen k tomu poukázati, že statky takové nikdy netvoří a nemohou tvořiti právní součást jmění svěřenského, nýbrž naopak mají svoji samostatnou právní existenci, která brání, aby to, co po zákonu platí pro jmění fideikomisní, bylo i na ně vztahováno. Tato právní samostatnost má za důsledek, že se i ono spojení hospodářské přerušuje, nastane-li jiná posloupnost ve jmění svěřenském, než jaká jest stanovena (zákonem neb poslední vůlí) pro jmění alodní.
Ze všech těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k přesvědčení, že právní stanovisko zaujaté v naříkaném rozhodutí není ve shodě se zákonem, a zrušil proto toto rozhodnutí dle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z roku 1876.

Citace:

č. 900. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 659-661.