Čís. 1440.
Náležitost §u 7 uv. zák. k obch. zák. jest podmínkou vzniku veřejné obchodní společnosti (čl. 85 obch. zák.).
Strana, tvrdící, že veřejná obchodní společnost (neprotokolovaná) vznikla, musí onu náležitost výslovně tvrditi a dle potřeby prokázati.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1922, Rv I 35/22.)
Proti směnečnému platebnímu rozkazu na firmu G. a W. vznesl Vilém G. námitky. Procesní soud prvé stolice ponechal platební příkaz v platnosti, odvolací soud jej zrušil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vzhledem k podstatě věci bylo v první řadě uvažovati o správnostiprávního posouzení věcí odvolacím soudem, opřevším rozhodnutí své o § 7 úvoz. zák. k obch. zák. Z § 7 vyplývá přímo, že náležitost v něm vytčená je nutnou podmínkou vzniku obchodní společnosti dle čl. 85 obch. zák. Jen takovou společnost lze pokládati za společnost dle obch. zákona, jež má platiti daň výdělkovou určenou §em 7. Společnost, jež není povinna zapravovati daň takovou, které daň ta nebyla vyměřena (další případ § 7 sem nespadá), nelze pokládati za obchodní společnost. Předpisem § 7 určena je nutná zákonná podmínka vzniku veřejné obchodní společnosti, a je § ten doplněním čl. 85 obch. zák. Nezáleží proto na tom, zda jsou tu ostatní podmínky, poněvadž bez náležitosti § 7 žalovaná obchodní společnost vzniknouti nemohla. S tohoto hlediska je posouditi veškeré vývody dovolání. 1. Žaloba podána byla mimo jiné též na prot. společnost G. a W. s návrhem, by dodána byla k rukoum jednoho ze společníků, z nichž jako první uveden byl Vilém G., kupec v P., jenž žalobu přijal. Tento podal námitky proti platebnímu rozkazu, a byl spor s ním proveden. G. byl oprávněn podati námitky vzhledem k čl. 112 obch. zák., neboť jinak byl by se vydal nebezpečí, že bude vedena exekuce i na jmění jeho na základě titulu exekučního vydaného proti společnosti, když byl uveden jako veřejný společník téže. Nezáleží na tom, že žalovaná společnost nebyla a není protokolována, takže žalobkyně nemohla by si opatřiti výtah z rejstříku vyžadovaný §em 11 ex. ř. Přes to nelze nutiti Viléma G-а, označeného v žalobě jako společníka žalované společnosti, aby, vyčkav exekuci, teprve v rekursním řízení dokazoval, že exekuční titul vydaný proti společnosti, není proti němu účinným, ježto společnosti té vůbec není. Vilém G. popřel již v námitkách proti směn. plat. rozkazu vznesených existenci žalované společnosti, a tím i svou pasivní legitimaci. Bylo proto na žalobkyni, by prokázala tyto popřené skutečnosti, jež jsou hlavními náležitostmi žalobního nároku, zejména skutečnost, že Vilém G. je veřejným společníkem žalované společnosti. Žalobkyně podjala se skutečně toho úkolu v jednání před soudem procesním, uvádějíc skutečnosti, z nichž dalo se souditi na vznik žalované společnosti, a nabídnuvši o nich důkazy, jež byly též provedeny. Neprávem odmítá proto v dovolání od sebe průvodní břímě, hledíc je přesunouti na Viléma G-а, neboť její povinností je prokázati všechny náležitosti žalobního nároku. Nezáleží na tom, že šlo o řízení směnečné, pro něž co do povinnosti průvodní neplatí odchylné zásady. Povinností žalující strany bylo, by uvedla a po případě prokázala veškeré podmínky existence žalované společnosti, zejména náležitost vytčenou v § 7 uvoz. zák. K tomu nedostačovalo všeobecné tvrzení, že společnost taková skutečně byla založena a provozovala obchody, a nelze proto uvažovati o vývodech dovolatelčiných, jimiž snaží se dovoditi ze svého skutkového přednesu, že tvrzení to bylo v něm obsaženo »implicite«. Naopak bylo nutno, by žalující strana uvedla veškeré rozhodující skutečnosti jednotlivě a výslovně, neboť jedině tímto určitým a přesným způsobem mohla býti prokázána skutečnost popřená žalovanou stranou. Toho však žalující strana neučinila v řízení před procesním soudem, nezmínivši se vůbec o náležitosti § 7 uvoz. zák. Tvrzení její obsažené teprve v odvolacím sdělení a důkazy tamtéž nabídnuté jsou opožděny, odvolací soud proto k nim právem nepřihlédl, a nelze z tohoto důvodu uznati řízení odvolací jako vadné a neúplné (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), jak dovolání mylně vytýká. Také neměl soud odvolací důvodu, by o této věci jednal anebo dal žalobkyni příležitost doplniti nedostatečný přednes skutkový před soudem procesním. Soud odvolací uvažoval právem jen skutkové okolnosti, přednesené a zjištěné v první stolici, a není dán dovolací důvod §u 503 čís. 2 c. ř. s. Dovoláním není dostatečně odůvodněna ani vada dle § 503 čís. 3 с. ř. s., ježto odvolací soud právem založil svůj rozsudek na skutkovém přednesu žalující strany, ne však na tom, nač dalo se dle tohoto přednesu pouze souditi. Nemohl proto odvolací soud vzíti za prokázáno, čeho žalobkyně vůbec netvrdila, nýbrž co jevilo se jen jako možný důsledek skutečností jí tvrzených. To platí právě o náležitosti § 7 uvoz. zák., žalobkyní netvrzené. Nevzal-li odvolací soud této náležitosti za zjištěnou, není tu odporu se spisy. Dovolatelčin výklad § 1203 obč. zák. odporuje zákonu. Zjištěno bylo, že žalobní směnky podepsány byly pouze Františkem W-em, ne však Vilémem G-em. Žalobkyně netvrdila, že W. byl G-em zmocněn dle § 1201 obč. zák. k podpisu směnek, a nemůže proto požadovati zaplacení od společnosti, nýbrž mohla by dle § 1203 obč. zák. vznésti nárok ten pouze proti W-ovi. Něco jiného nedá se z § toho dovoditi. Jak bylo shora uvedeno, nesprávný je názor dovolatelčin, že Vilém G. měl vyčkati vedení exekuce proti společnosti a teprve potom brániti se žalobou oposiční. Právo odporu jest přiznati Vilému G-ovi i v případě, v němž šlo o společnost dle § 1175 obč. zák., poněvadž byl v žalobě uveden jako společník žalované společnosti.