NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7285.

Občanství státní. — Řízení správní: * Ustanovení o státním občanství v čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 (vyhláška č. 20/25 Sb.) jest pokládati za vnitrostátní právní normu.
(Nález ze dne 19. května 1928 č. 5893). Prejudikatura: Boh. A. 2925/23, 5322/26.
Věc: Ing. Vilibald R. ve V. (adv. Dr. Rud. Altenstein z Mor. Ostravy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvod: Na základě nál. Boh. A. 5322/26 vyslovilo min. vnitra — rozhodujíc nař. rozhodnutím znova o st-lovu opčním prohlášení —, že neuznává st-le čsl. státním občanem a odmítá opčním prohlášením uplatňovaný nárok na čsl. státní občanství, poněvadž není právní normy, z níž by st-l sám mohl nárok na čsl. státní občanství dovozovati. Jak rozhodnutí konference velvyslanců o Těšíně, Oravě a Spiši, dané v Paříži dne 28. července 1920, podle něhož osoby starší 18 let, získávající polskou státní příslušnost, měly možnost během jednoho roku, počínajíc dnem vydání tohoto rozhodnutí, optovati pro čsl. státní občanství, tak interní dohoda mezi republikou čsl. a polskou, dle níž byla prodloužena možnost optovati pro čsl. státní občanství podle uvedeného rozhodnutí konference velvyslanců do 28. dubna 1922, je aktem práva mezinárodního, který sám o sobě není pramenem pro úpravu poměrů mezi státem a jeho občany nebo obyvateli, neboť poměry tyto mohou býti upraveny pouze vnitrostátními předpisy právními. Dohoda shora zmíněná není ovšem také žádným ujednáním o podrobnostech k provedení úst. zák. č. 236/20 ve smyslu § 19 tohoto zák., poněvadž možnost opce ve smyslu uvedeného rozhodnutí konference velvyslanců a lhůta, již tato dohoda prodlužuje, nejsou vůbec zákonem tím upraveny. K tomu nehledíc, jde v daném případě pouze o mezinárodní závazek čsl. vlády poskytnouti polským státním příslušníkům pouze možnost získati čsl. státní občanství, což se také rozsáhlou měrou stalo. Z tohoto mezinárodního závazku nemůže však st-1 sám odvozovati prohlášením ze 16. září 1923 uplatněný nárok na čsl. státní občanství.
O stížnosti nss uvážil:
Vzhledem ke stanovisku nař. rozhodnutí, jak nahoře bylo uvedeno, jest nss-u řešiti otázku, zda rozhodnutí konference velvyslanců, pokud obsahuje i předpisy o státním občanství, jest právní normou vnitrostátního řádu, způsobilou zakládati stihatelná subjektivní práva jednotlivců, pokud se týče, zda normou takovou se stalo tím, že vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 z roku 1925 bylo ve sbírce zák. a nař. uveřejněno. V tomto směru budiž nejprve uvedeno, že rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 má v otázce dnes sporné za předmět úpravu hranic svrchovanosti Polska a Československa nad býv. knížectvím Těšínskými a související s tím otázky státního občanství osob, obývajících území, jež zmíněnou úpravou hranic bylo dotčeno. Rozhodnutí toto, jak v úvodu jeho výslovně se uvádí, bylo vydáno na základě aktu z 10. července 1920 ve Spa, jímž vláda polská a čsl. prohlásily, že svolují, aby hranice území, na němž se měl konati plebiscit, byly určeny čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. V doložce pak z téhož dne, jako je samo rozhodnutí, prohlásili zmocnění zástupci vlády čsl. a polské přijetí ustanovení rozhodnutí toho svými vládami.
Nemůže býti pochybnosti o tom, že rozhodnutí konference velvyslanců jest aktem práva mezinárodního, z něhož mohou dovozovati práva a závazky jen zúčastněné státy, nikoliv však jednotlivci, jejichž poměrům se materielním obsahem takového aktu dostává úpravy. Aby obsah takového aktu mohl býti pramenem subj. práv jednotlivců, musil by se dříve státi součástí vnitrostátního právního řádu. St-l také skutečně tvrdí, že rozhodnuti konference velvyslanců v Paříži stalo se součástí čsl. vnitrostátního řádu, normou, závaznou pro úřady a způsobilou zakládati stihatelné subj. nároky a to tím, že vyhláškou z 18. prosince 1924 bylo ve sbírce zák. a nař. z roku 1925 pod č. 20 publikováno.
Zkoumaje důvodnost tohoto st-lova tvrzení, přihlédl nss nejprve k tomu, že dle doložky připojené k rozhodnutí konference z téhož data, jako je samo rozhodnutí, prohlásili splnomocnění zástupci vlády polské a čs. »ve smyslu svého prohlášení z 10. července 1920 úplné přijetí předcházejících ustanovení svými vládami«. Dále sluší poukázati k tomu, že dohodou mezi vládou čsl. a polskou byla lhůta pro výkon opčního práva dle čl. III. konference prodloužena do 28. dubna 1922 (výn. min. zahr. věcí z 23. února 1922 č. 15304/III, oběžník min. vnitra ze 4. března 1922 č. 18132/7). Konečně jest uvésti, že otázky stát., občanství v území Těšínská, Oravy a Spiše byly, a to na základě rozhodnutí velvyslanecké konference z 28. července 1920 upraveny usnesením čsl.polské delegace ze 16. června 1922 (oběžník min. vnitra z 8. listopadu 1922 č. 83461/7).
Za tohoto stavu jest patrno, že právním pramenem úpravy otázek v rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 uvedených mezi oběma státy nestalo se toto rozhodnutí jakožto výrok rozhodčí, nýbrž že recepcí obsahu rozhodnutí konference zúčastněnými vládami došlo mezi těmito vládami k dohodě stejného obsahu, jaký má rozhodnutí konference velvyslanců, že tedy právním pramenem úpravy otázek v rozhodnutí konference uvedených mezi zúčastněnými vládami jest dohoda obou vlád o otázkách těch na podkladě a ve spojení s obsahem rozhodnutí konference velvyslanců. Dohoda tato má, jak již nahoře uvedeno, za předmět — v otázce dnešního sporu — úpravu otázky státního občanství osob, obývajících území Těšínská, na němž se měl konati plebiscit. Jelikož pak ústavní zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., jak patrno z posledního odstavce bodu 4 § 4, stanovícího, že pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůta opční teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto, upravuje otázky státního občanství i na území, jež, podrobeno jsouc plebiscitu, nepatřilo pod svrchovanost státu čsl. v době, kdy cit. úst. zákon nabyl účinnosti, nelze pochybovati o tom, že dohoda vlád čsl. a polské o úpravě otázek (státního občanství na území dříve plebiscitním a nyní připadlém republice čsl. nebo polské měla sloužiti k provedení cit. úst. zák. čís. 236/1920.
Vezme-li se v úvahu, že právě cit. úst. zákon zmocnil v § 19 vládu, aby se k provedení cit. zákona dohodla o podrobnostech s vládami států, o něž jde, a uváží-li se — jak nss vyložil již v nál. Boh. 2925/23, že výrazy »ku provedení tohoto zákona« a »o podrobnostech« neměl zákonodárce na mysli pouze provedení právních norem zákona v techn. smyslu anebo podrobnosti takové, které by ničeho neměnily na předpisech těch, nýbrž samostatné a podrobné, to jest zevrubné upravení materiálně právních předpisů o státním občanství v čsl. republice, pokud jsou na věci zúčastněny také státy jiné, dohodou s nimi, nutno dojiti k závěru, že dohoda, k níž na základě rozhodnutí konference velvyslanců došlo mezi vládou čsl. a polskou o státním občanství osob, obývajících plebiscitní území Těšínská, jest dohodou o podrobnostech úst. zák. čís. 236/1920 ve smyslu § 19 tohoto zákona.
O těchto dohodách dle § 19 cit. úst. zák. vyložil pak nss již v nálezu, uvedeném v předešlém odstavci, že ustanovením § 19 zákonodárce spoluprohlásil mezistátní dohody na základě zmocnění tam daného, pokud se týkají předmětu normovaného v úst. zákoně, již předem za součást tohoto zákona a že ustanovení v dohodách těch daná jsou obecně závazné vnitrostátní právní předpisy. Tento závěr nss-u předpokládal ovšem, jak vyplývá z dalšího obsahu cit. nálezu, že taková dohoda byla ve sbírce zák. a nař. publikována. To se v přítomném případě stalo vl. vyhláškou z 18. prosince 1924, jež uveřejněna byla ve sbírce zák. a nař. pod č. 20 z roku 1925. Jest sice pravda, že dle znění této vyhlášky bylo jí publikováno »rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920«, nikoliv sama dohoda uzavřená na základě onoho rozhodčího výroku mezi vládami čsl. a polskou, než tvoří-li obsah zmíněného rozhodnutí zároveň obsah dohody mezi vládou čsl. a polskou, byl publikací obsahu rozhodnutí konference velvyslanců současně publikován i obsah uvedené dohody, třeba formálně vládní vyhláška publikuje jen rozhodnutí konference velvyslanců.
Za tohoto stavu jest přisvědčiti názoru stížností, že vl. vyhláškou č. 20/25 stala se ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců, pokud se týče dohody na jeho základě uzavřené, součástí vnitrostátního právního řádu a že stala se tak ustanovení onoho rozhodnutí pokud se týče dohody normou, způsobilou zakládati subj. stihatelná práva jednotlivců.
Zbývá pak již jen zkoumati, zda ustanovení čl. III č. 2 rozhodnutí konference velvyslanců svým obsahem skutečně také st-lem uplatňovaný nárok na výkon opčního práva zakládá.

Citace:

č. 7285. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 688-691.