Čís. 751.Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Dohodly-li se strany o požadovacím nároku, není soud oprávněn zkoumati, zda jsou tu zákonné podmínky požadovacího nároku čili nic.(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R II 355/20.)V řízení o požadovacím nároku uznal vlastník nárok pachtýřův. Oba nižší soudové však přes to požadovateli pozemku nepřiznali, shledavše, že nejsou splněny všechny podmínky nároku. Nejvyšší soud požadovací nárok přiznal. Důvody:Napadeným usnesením, jímž usnesení okresního soudu bylo potvrzeno, bylo porušeno ustanovení § 15 pož. zák., poněvadž soudy nepřihlížely k tomu, že se strany o požadovacím nároku dohodly. § 15 ponechává především účastníkům, by se shodli o všech sporných otázkách, ukládá vlastníku povinnost, by soudu oznámil, pokud došlo k dohodě a které otázky zůstaly sporny, a ustanovuje, že se má za to, že vlastník souhlasí s údaji obsaženými v přihlášce, zmešká-li lhůtu k vyjádření se. Z těchto ustanovení plyne, že dohoda stran o požadovacím nároku jest závazná nejen pro strany, nýbrž i pro soud, a že soud rozhodnouti má podle dohody stran, aniž by byl oprávněn zkoumati, jsou-li tu zákonné podmínky požadovacího nároku čili nic. V tomto případě prohlásil vlastníkův zástupce v protokole ze dne 15. června 1920, že požadovací nárok uznává. Tím došlo k dohodě stran a důsledkem toho nebyly soudy již oprávněny zkoumati, zdali požadovatelé byli pachtýři požadovaného pozemku, nýbrž měly na základě dohody rozhodnouti, že nárok požadovatelův trvá po právu.