NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 470.

Úřednictvo: * Na výhody poskytnuté zákonem ze dne 27. června
1919 č. 372 sb. z. a n. nemají nároku soudní sluhové a podúředníci, kteří
do 1. ledna 1919 vykonali alespoň s dobrým prospěchem pouze I. zkoušku
kancelářskou.
(Nález ze dne 24. června 1920 č. 5816.)
Věc: Josef Sockl ve Vrbně (adv. Dr. Rud. Stejskal z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. min. taj. Dr. Palátem) o jmenování kancelářským úředníkem.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Přihláška stěžovatele o přiznání výhod ze zákona ze dne 27. června 1919 č. 372 sb. z. a n. byla presidiem vrchního soudu zemského v Brně dne 18. listopadu 1919 praes. 23394/4 D/19 zamítnuta, protože vykázal jen složení I. zkoušky kancelářské, kdežto dle cit. zákona a prováděcího nařízení z 1. října 1919 čís. 534 sb. z. a n. mohou býti jmenováni úředníky jen ti podúředníci a sluhové, kteří do 31. prosince 1918 vykonali alespoň s dobrým prospěchem buď I. zkoušku kancelářskou a zkoušku knihovní nebo I. zkoušku kancelářskou a zkoušku pro konceptní pomocníky nebo II. zkoušku kancelářskou.
Ministerstvo spravedlnosti stížnost jeho naříkaným rozhodnutím ze stejných příčin zamítlo.
Rozhoduje o stížnosti Josefem Socklem do rozhodnutí ministerstva spravedlnosti pro nezákonnost podané, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelovy, aby byl po rozumu zákona ze dne 27. června 1919 čís. 372 sb. z. a n. jmenován kancelářským úředníkem, byla skutečnost, že žadatel má pouze I. zkoušku kancelářskou, kdežto dle cit. zákona a prováděcího nařízení ze dne 1. října 1919 čís. 534 sb. z. a n. se předpokládá, že uchazeč vykonal do 31. prosince 1918 aspoň s dobrým prospěchem buď I. zkoušku kancelářskou a zkoušku knihovní nebo I. zkoušku kancelářskou a zkoušku pro konceptní pomocníky nebo konečně II. zkoušku kancelářskou. Stěžovatel potírá naříkané rozhodnutí poukazem na historický vývoj, na doslov zákona a na intence zákonodárcovy a dovozuje, že nařízení ze dne 1. října 1919 č. 534 sb. z. a n. jest vydáno contra legem a jest proto neplatné a že nezákonným jest i nález v odpor braný.
Nejvyšší správní soud nemohl toto stanovisko sdíleti.
Nelze sice tvrditi, že by doslov zákona byl naprosto jasný tak, aby vylučoval úplně veškerou pochybnost interpretační. Přes to nelze po názoru nejvyššího správního soudu ani ze slov ani ze smyslu zákona dospěti k jinému závěru, než jaký došel výrazu v prováděcím nařízení ze dne 1. října 1919 a jaký zastává ministerstvo spravedlnosti také v naříkaném rozhodnutí. Zákon rozlišuje trojí skupinu zkoušek, které poskytují soudním sluhům a podúředníkům nárok na jmenování kancelářskými úředníky a odlišuje skupiny ty od sebe vždy použitím slůvka »nebo«.
Druhou skupinu tvoří »I. zkouška kancelářská, zkouška pro konceptní pomocníky«, tedy obě tyto zkoušky dohromady, nikoliv jen jedna o sobě. Tomuto názoru není na překážku okolnost, že zákon, uváděje dvě zkoušky vedle sebe, položil mezi nimi čárku a nikoliv spojku »a«.
Stížnost sama netvrdí, že použití čárky v případech, o jaký zde jde, má vždy význam disjunktivní, neboť se snaží tvrzení své, že tomu v daném případě tak jest, dovoditi z jiných okolností. Je tedy vidno, že použití čárky samo o sobě neznamená nic pro výklad zákona.
Otázku, má-li takováto čárka význam konjuktivní či disjunktivní, nutno spíše řešiti z celé souvislosti zákona.
V daném případě není pochyby, že použitá čárka vyznačuje sounáležitost obou vedle sebe uvedených pojmů. Jeť vyloučeno, že by zákonodárce byl chtěl vedle sebe klásti jako rovnocenné dvě veličiny, které se co do obsahu svého naprosto spolu nemohou rovnati, t. j. I. zkoušku kancelářskou s jedné a zkoušku pro konceptní pomocníky (která předpokládá I. zkoušku kancelářskou a další zkoušku vyšší) se strany druhé. Lze tu proto čárce přisouditi jen význam konjuktivní.
Jedině takovýto výklad jest naprosto nenucený, kdežto výklad volený stěžovatelem, dle něhož jest čárka v zákoně použitá rovnocenná se slůvkem »nebo« a mohla by tedy tímto slůvkem býti nahrazena, vedl by k tomu, že by zákon se ocitl v odporu sám s sebou. Neboť jest nepochybno, že dle obsahu I. skupiny zkouškové nestačí k založení nároku na jmenování kancelářským úředníkem I. zkouška kancelářská sama, nýbrž jen ve spojení se zkouškou knihovní, dle dalšího textu zákona vykládaného ve smyslu stížnosti by však I. zkouška kancelářská již sama o sobě k tomu stačila. Požaduje-li zákon ze dne 27. června 1919 čís. 372 sb. z. a n. snad zbytečně i složení I. zkoušky kancelářské vedle zkoušky pro konceptní pomocníky, k níž mohou býti připuštěny právě jen ony osoby, vykonavší již první zkoušku kancelářskou, činí tak nejen při této druhé skupině zkoušek, nýbrž již také při skupině prvé, neboť také ke zkoušce knihovní připouštějí se, nehledě k osobám, jimž byla zkouška ta prominuta, jen kandidáti, kteří vykonali již s prospěchem I. zkoušku kancelářskou výnos bývalého ministerstva spravedlnosti ve Vídni ze dne 5. března 1899 č. 2851 a § 6, poslední odstavec min. nař. ze dne 18. července 1897 č. 170 ř. z. o personálu soudní kanceláře). Stylisace zákona ze dne 27. června 1919 č. 372 sb. z. a n. volena byla zřejmě dle vzoru daného zákonem ze dne 18. února 1919 čís. 89 sb. z. a n. a není dikce jeho, i kdyby byla pleonasmem, daleko tak povážlivou, jako by byl odpor, který se snaží zákonu imputovati stěžovatel. Domněnka, že nařízení z 1. října 1919 čís. 534 sb. z. a n. samo opouští v § 2 stanovisko zaujaté v § 1, mluvíc již jen o zkoušce knihovní, zkoušce pro konceptní pomocníky a druhé zkoušce kancelářské, spočívá na omylu, neboť § 2 výslovně mluví o osobách, jež vyhovují předpisům § 1, při čemž právě předpokládá, že I. zkoušku kancelářskou složili napřed a zkouška knihovní, zkouška pro konceptní pomocníky a II. zkouška kancelářská byla poslední, kterou složili.
Výklad, o jaký se stížnost pokouší, nedá se však držeti ani poukazem na domnělé intence zákonodárcovy. Skutečné intence jeho došly jasně výrazu v zákoně samém. Neboť dle něho mají soudní sluhové a podúředníci vykazující zkoušky v čl. I. uvedené jmenováni býti kancelářskými úředníky hodnostních tříd podle služebních let a týmž způsobem, jako kancelářští oficianti zkoušení. Tím se zákon ze dne 27. června 1919 čís. 372 sb. z. a n. odvolává přímo na § 2, odst. 2 zákona ze dne 18. února 1919 čís. 89 sb. z. a n. a dává takto na jevo, že pro jmenování kvalifikovaných soudních sluhů a podúředníků kancelářskými úředníky chce stanoviti úplně stejné podmínky co do zkoušek, jako cit. zákonem pro oficianty. Zákon posléz zmíněný však v § 2, odst. 2 jako podmínku pro dosažení výhody jím zmíněné uvádí výslovně složení I. zkoušky kancelářské a knihovní nebo I. zkoušky kancelářské a zkoušky pro konceptní pomocníky nebo II. zkoušky kancelářské, z čehož je patrno, že odchylka v stylisaci čl. I. zákona ze dne 27. června 1919 č. 372 sb. z. a n. nemá toho významu, jaký jí přisuzuje stížnost, a že prováděcí nařízení ze dne 1. října 1919 čís. 534 sb. z. a n. správně vystihlo smysl zákona, když náhradou za čárku na uvedeném místě položilo spojku »a«.
Když tomu tak, nelze ovšem mluviti o neplatnosti tohoto nařízení a padá tím i výtka nezákonnosti naříkaného rozhodnutí.
K námitce stěžovatelově, že dle § 50 zákona ze dne 27. listopadu 1896 čís. 217 ř. z. a § 6 nařízení z 18. července 1897 čís. 170 ř. z. stačí k dosažení úřednického místa u soudu vůbec složení I. zkoušky kancelářské, postačí poukázati na to, že předpisy ty platí přirozeně i pro všecky soudní sluhy a podúředníky, že tedy i oni mohou se obvyklou cestou státi úředníky kancelářskými, mají-li I. zkoušku kancelářskou a vyhovují-li také ostatním zákonným podmínkám.
Ale zvláštních výhod obsažených v zákoně ze dne 27. června 1919 č. 372 sb. z. a n. mohou se státi účastnými jenom, když vykážou, že splnili zvláštní podmínky tam uvedené.
Bez významu pro řešení sporné otázky jsou také další vývody stížnosti, vyličující příčiny, jež vedly k podání návrhu zákona, o nějž jde, a průběh jednání před uzákoněním předlohy, protože i kdyby odpovídalo skutečnosti vše to, co stížnost v tom směru uvádí, nemohlo by to ničeho změniti na posouzení zákona hotového, když v něm snad některé intence nedošly uplatnění. Zákon nevyslovil, že 154 soudní sluhové a podúředníci, o kterých se mluví ve zprávě čís. tisku 1246, mají býti jmenováni kancelářskými úředníky, nýbrž stanovil určité podmínky, za jakých se mohou kvalifikovaní soudní sluhové a podúředníci jmenovati úředníky kancelářskými. Nemá-li některá z oněch 154 osob kvalifikaci dle toho požadovanou, nemůže nárok svůj opírati o zákon ze dne 27. června 1919 čís. 372 sb. z. a n.

Citace:

č. 470. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 438-441.