Čís. 1394.

Pro skutkovou podstatu přečinu dle prvé věty §u 303 tr. zák. jest lhostejno, že závadný výrok týkal se učení (obyčeje, zřízení) společného více vyznáním, jen když směřoval proti určité církvi.
Význam slova »pop (Pfaffe)«.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1923, Kr I 1350/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 13. listopadu 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou, přečinem dle §u 303 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně zmatků čís. 4, čís. 5, čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Budiž předem podotknuto, že stížnost výtek neúplnosti a nejasnosti soudního výroku vůbec nedoličuje. Neboť uplatňuje s hlediska nejasnosti jen nedostatek důvodů a s hlediska neúplnosti výroku jen neúplnost řízení. Než i jinak musí se stížnost minouti s úspěchem. Zákon neposkytuje opory pro názor, že sluší ochrany první věty §u 303 tr. zák. omeziti na učení, obyčeje a zřízení, které jsou vlastní výhradně jedné z církví a náboženských společností v zákoně uznaných. Naopak jest náboženský mír ve státě ohrožen tím větší měrou a jednání rázu v první větě §u 303 tr. zák. vytčeného tím bezprávnější, jsou-li jím dotčeny učení, obyčeje a zřízení několika náboženských vyznání a důsledkem toho i náboženské city příslušníků různých církví a náboženských společností. Než skutečnost, že některý obyčej (zařízení) jest společným všem nebo více konfesím, které přicházejí pro výklad projevu pachatelova v úvahu, jelikož příslušníci všech těchto konfesí bydlí v místě, kde se projev stal, nevylučuje nikterak, že projev směřoval proti obyčeji, zařízení výhradně, pokud jest obyčejem (zařízením) jedné určité z těchto konfesí, t. j. že vědomí (úmysl) pachatele nesly se k posmívání se obyčeji (zařízení), případně ku zlehčování ho jen proto, že je právě obyčejem (zařízením) určité konfese. Závěru takovému nebude na závadu ani skutečnost, že pachatel jest osobou bez vyznání, jelikož nevraživost jeho může vůči různým vyznáním býti různá. Nalézací soud odvozuje závěr, že stěžovatelka mířila především na církev římskokatolickou v úmyslu, by ji (scilicet její obyčej a zařízení) zlehčovala a ji (jemu) se posmívala, z předpokladů: 1. že obětování a modlení se jsou obyčejem i římskokatolické církve, 2. že slovo »Pfaffe« je přezdívkou pro katolické duchovní, 3. že v B. valná část obyvatelstva přináleží římskokatolické církvi, 4. že stěžovatelka není příslušnicí církve té, 5. že nápisem, o který jde, nemělo se býti posmíváno též evangelické církvi, jak vyplývá z toho, že nápis jest umístěn právě nad všeobecně známým výrokem Lutherovým »Eine feste Burg ist unser Gott«. První předpoklad poukazuje k tomu, že nápisem, o který jde, může mimo jiná vyzvání býti dotčena také římsko-katolická církev. Předpoklady čís. 3—5 poukazují k tomu, že byla jím dle úmyslu stěžovatelčina dotčena výhradně církev římsko-katolická. Předpokladům čís. 3—5 neubírá na závěrečnosti a přesvědčivosti okolnost, že označení »Pfaffe« používá se, nikoliv jak nalézací soud za to má, jen pro římsko-katolické duchovní, nýbrž pro duchovní všech konfesí. Způsobilost jednání pro všeobecný útok na více předmětů nevylučuje, že útočník zamýšlel a řídil útok výhradně proti jednomu z těchto možných předmětů útoku. Není proto zde vytýkaného rozporu mezi předpoklady nalézacího soudu, že obětování a modlení se jsou obyčejem a zařízením i jiných konfesí a mezi zmíněným závěrem nalézacího soudu. Závěr na bezprávný úmysl stěžovatelčin je soudem opřen zřejmě o výsměšný, hanlivý význam slova »Pfaffe«. Stěžovatelka neučinila při hlavním přelíčení průvodních návrhů, jimiž byla by bránila výkladu slova ve směru jí nepříznivém, nemůže si proto stěžovati do toho, že dle jejího mínění zůstalo řízení prvé stolice v tomto směru neúplným. Průvodů takových nebylo však ani třeba. Nalézací soud dovolává se vlastní znalosti o významu slova a to správně. Adelung (gramatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart Wien 1808) uvádí, že slovo »Pfaffe« znamenalo původně osobu samou bohoslužbou se zaměstnávající v dobrém a uctivém smyslu a pokračuje: »in dieser anständigen Bedeutung ist es längst veraltet und wird nur noch im verächtlichen und hartem Verstande ... gebraucht«. Nalézací soud předpokládá, jak podotčeno, že v B. valná část obyvatelstva jest vyznání římsko-katolického. Bylo proto zcela zbytečné zjistiti dle návrhu stěžovatelčina dotazem na purkmistrovský úřad okolnost beztak předpokládanou, že v B. jsou též osoby, které přináležejí k jinému, než katolickému vyznání, totiž i evangelíci, židé a osoby bez vyznání. Zamítnutí tohoto návrhu nemohlo proto na rozhodnutí účinkovati ve směru stěžovatelce nepříznivém. Z právě zmíněného předpokladu prvé stolice plyne, že i valná část školních dětí v B. přináleží k církvi římsko-katolické, výrok, že nápis vzhledem k místu, kde se nalézal, mohl snadno účinkovati škodlivě na mravní, náboženskou výchovu děti, t. j. zřejmě římsko-katolických školáků, není tudíž v rozporu, nýbrž je naopak logicky správně spjat se zjišťovacím výrokem, že nápis směřoval proti římsko-katolické církvi. Logická spjatost výroků je tím nepochybnější, že dle dalšího zjištění nalézacího soudu katolické měšťanstvo v B. shledalo v nápisu zlehčováni a sesměšňování katolické církve. Toto zjištění opírá nalézací soud poukazem na podání, které řídil veliký počet katolických obyvatelů města B. na okresní správu politickou. Měla-li stěžovatelka i obhájce za to, že k tomuto podání nedošlo způsobem bezzávadným, bylo na nich, aby učinili při hlavním přelíčení případné návrhy. Neučinili-li jich, nemůže stížnost vytýkati, že nalézací soud nevyšetřil způsobu, jakým k podání došlo, nemaje příčiny pochybovati o tom, že k němu došlo cestou bezzávadnou. Rozhodovací důvody prvé stolice dovozují, že byla by k účelu stěžovatelkou namítanému, t. j., že chtěla nápisem projeviti čest práci, stačila zúplna prvá část nápisu: »Práce je bohoslužbou«; jelikož ale stěžovatelka přidala ještě další slova »Obětování a modlení rtoma (Lippengebet) je službou popů (Pfaffendienst)«, — kterážto slova mají dáti na jevo protikladnost práce a určitých bohoslužebních úkonů, — obsahují tato poslednější slova právě u spojitosti se slovy »Práce je bohoslužbou« zřejmě zlehčování a posmívání se církvi ve státě uznané (viz rozsudkový výrok: obyčejům a zařízením církve). Výtka stížnosti, že nalézací soud nahražoval vsunutím slova »zřejmě« nedostávající se důvody, že pro závěr není tu objektivní známky a že výrok jest nejasný, je zřejmě nesprávnou; odůvodněním výroku jsou poukazy na význam jak částí, tak celku nápisu, o který jde, a na vzájemný poměr částí. Skutečnost, že pachatel cítí a smýšlí nábožně, třebaže nepřísluší k určitému vyznání, vylučovala by snad, že pachatel je s to, rozšiřovati nevěru, nevylučuje však, že pachatel nevraží na určitou církev, anebo náboženskou společnost, že uplatňuje vůči obecenstvu svůj názor, jakoby pravé náboženství a pravá bohoslužba nespočívaly v tom, co jest obyčejem anebo zařízením tohoto vyznání a že hledí svému názoru zjednati u jiných osob průchod tím, že se obyčeji nebo zařízení posmívá, nebo je zlehčuje. Nelze proto — jak stížnost neprávem činí, dovolávajíc se zmatku čís. 9 písm. a) — shledati právně pochybeným stanovisko nalézacího soudu, že stežovatelka jednala přes tvrzenou jí nábožnost v úmyslu, aby obyčeje a zařízení římsko-katolické církve zlehčovala a jim se posmívala. Poukazy stížnosti na nábožné cítění a smýšlení stěžovatelčino, dokazování správnosti jejího náhledu, že v práci spočívá pravá nábožnost a jí se koná pravá bohoslužba v nejvyšším a nejušlechtilejším smyslu slova, a citování různých míst Nového Zákona, z nichž odvozuje správnost toho náhledu, nejsou v pravdě než nepřípustným brojením proti skutkovému zjištění — o úmyslu stěžovatelčině, — jehož formální vadnosti stížnost neprokázala a jenž proto jest závazným i pro soud zrušovací.

Citace:

č. 1394. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 554-557.