Č. 4413.

Vyhoštění (Slovensko): Usnesením ministerské rady z 21. května 1921 a výnosem min. vnitra č. 87359/1919 o repatriaci uprchlíků z Haliče atd. nemohly býti změněny předpisy zák. čl. 5:1903.
(Nález ze dne 17. února 1925 č. 2963).
Věc: Aron H. v Košicích proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran repatriace a příkazu k opuštění území čsl.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzen byl výrok stolice prvé, kterým vyslovena byla repartriace st-le, polského to státního příslušníka, a kterým v důsledku toho st-li bylo nařízeno, aby území čsl. republiky opustil. Výrok tento jest v podstatě své vyhoštěním st-le z území republiky čsl.
Stížnost namítá, že rozhodnutí toto příčí se zákonu, že repatriace st-le neměla býti nařízena vzhledem k tomu, že st-l 1) byl v r. 1919 do svazku města Košic přijat, 2) bydlí v Košicích od r. 1915 a jest představeným rabínem spolku »Cinath hacedek«; jako rabín má zaměstnání a příjem a na obtíž města připadnout nemůže; 3) jest 70letý, chorý člověk a velmi těžko by ve své staré vlasti Haliči zaměstnání a výživy našel. Město Biecz jest válkou úplně zničeno, takže existence by tam nenašel.
St-l tedy dovozuje, že není zde důvodů k repatriaci. Nesporno jest, že st-l jest dosud polským státním příslušníkem. Ustanovení o právu cizinců bydleti na území býv. koruny uherské obsahuje zák. čl. 5 z r. 1903, který podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. zůstal v platnosti pro Slovensko i po státním převratu. Podle § 1 cit. zák. čl. mohou se cizinci zdržovati na území nynějšího Slovenska v kterékoliv obci, aniž pro pobyt ten potřebují zvláštního povolení. Ve smyslu cit. zák. přípustno jest vyhostiti cizince z území tohoto jen z důvodů v § 10 vypočtených. Důvody tyto rozvedeny jsou v § 1 nař. min. pro Slov. z 18. července 1920, č. 7747 adm 1., které uveřejněno bylo v č. 41 z r. 1920 Úředních Novin. Tudíž jen z důvodů v těchto předpisech uvedených jest přípustno cizince vyhostiti a mohlo by také vyhoštění st-lovo jen z těchto důvodů býti vysloveno. St-l ve svém odvolání a také ve své stížnosti na nss vznesené poukázal na okolnosti, které jsou s to vyvrátiti důvody, na základě kterých by bylo lze vzhledem k uvedeným předpisům uznati na vyhoštění st-lovo a proto se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žal. úřad opřel napadený výrok toliko o usnesení min. rady z 21. května 1921 a nařízení min. vnitra č. 87359/19. Z napadeného rozhodnutí není zjevno, měl-li úřad při vydání jeho na mysli ještě jiné předpisy, zejména předpisy o legitimování se cizince řádným pasem (zák. čl. 6 z r. 1903 ve spojení s vl. nař. z 9. června 1921 č. 215 Sb.). Výnosy, na nichž žal. úřad svůj výrok založil, nařízeno bylo provedení repatriace všech válečných uprchlíků haličských, polských a bukovinských, bydlících posud na území čsl. Vzhledem na obchodní smlouvu polsko-čsl. učiněny byly z tohoto příkazu jen některé výjimky. Nařízení tato nebyla vůbec publikována, nelze je tedy pokládati za závaznou právní normu, nýbrž za meziúřední pokyn, neboť min. nař. nemohou býti měněna nebo doplňována platná ustanovení zákonná ohledně vypovídání cizinců ze státního území čsl.
Jestliže tedy žal. úřad pouze na základě cit. nařízení uznal na repatriaci st-lovu a nařídil st-li, aby území čsl. republiky opustil, nenalézá jeho výrok opory v zákoně i náleželo jej ve smyslu § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 4413. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 406-407.