NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2737.

Živnostenské právo: Bývalým příslušníkům německým, kteří se stali příslušníky československými na základě § 1 č. 2 zák. č. 236/1920, započítává se při nastoupení živnosti doba vojenské služby v armádě německé ve smyslu § 1 cis. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z.
(Nález ze dno 8. října 1923 č. 1351.)
Věc: Antonín K. v O. proti ministerstvu obchodu o koncessi zednického mistra.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Splnomocněný komisař rep. čsl. pro Ratibořsko rozhodnutím z 30. května 1922 nevyhověl žádosti st-lově za udělení koncese zednického mistra, poněvadž žadatel prokázal toliko zaměstnání v živnosti zednické po 3 roky, 5 měsíců a 14 dní místo 6letého zaměstnání, jak toho vyžaduje § 11 č. 1 zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. a poněvadž do.bu vojenskou ztrávenou ve vojsku německém (u dělostřelectva) nelze po rozumu § 1 nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. započísti.
Odvolání zamítlo min. obchodu nař. rozhodnutím z důvodů I. stolice, k nimž dodalo toto:
Dobu ztrávenou ve vojenské službě ve vojsku německém nelze ve smyslu § 1 cis. nař. ze dne 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. započítati do doby praktického zaměstnání, předepsané pro živnost mistra zednického, neboť v § 1 cit. nař. jsou vypočteny jednotlivé kategorie vojenské služby dle rozdělení bývalého rak. a uh. vojska a jest nepochybno, že zákonodárce mínil pouze vojenskou službu ztrávenou v bývalé rak.-uh. armádě.
Rovněž k námitce, že rekurent složil v době od 6.—12. března 1922 v Opavě zkoušku mistra zednického, ke které by byl nemohl býti připuštěn, kdyby se mu byla doba ztrávená ve vojenské službě jiného státu nevpočetla, nelze přihlížeti, ježto při připuštění ke zkoušce zmíněné není ani v zákoně z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z., ani v min. nař. z 27. prosince 1893 č. 195 ř. z. předepsána určitá doba praktického zaměstnání v živnosti.
Stížnost obsahuje tyto námitky:
1. Stanovisko žal. úřadu, že jen doba v rakousko-uherském vojsku ztrávená se započítává do doby zaměstnání v živnosti, příčí se min. nař. z 27. listopadu 1914 č. 328 ř. z., které ustanovuje, že osoby, konající vojenskou službu ve vojsku některého spolčeného, válku vedoucího státu staví se na roven osobám konajícím vojenskou službu v armádě rakouské, předpokládajíc, že zaručena jest vzájemnost. Podle nař. z 30. ledna 1915 č. 23 ř. z. pak Německou říší vzájemnost zaručena byla.
2. Nař. rozhodnutí příčí se také § 1 ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., jenž ustanovuje, že příslušníci německé říše, kteří mají stálé bydliště na území, jež dříve příslušelo k německé říši a nyní připadlo k republice čsl., jsou příslušníky čsl. a požívají týchž práv jako ostatní příslušníci rep. čsl.; jelikož se těmto doba vojenská započítává, musí se i st-li započítat doba ztrávená ve službě v německém vojsku.
Nss uvažoval o stížnosti takto:
Námitkou na 1. místě uvedenou snaží se stížnost dovoditi, že již za trvání bývalého státu rak.-uh. byla služba v německé armádě na roven postavena vojenské službě, o níž mluví cis. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. v § 1. Tento § stanovil, že při výpočtu doby zaměstnání nebo činnosti předepsané pro nastoupení živnosti jest vpočítati dobu »vojenské služby konané za nynější války ve společném vojsku, válečném námořnictvu, v zeměbraně nebo domobraně« za podmínky tam vytčené. Že toto ustanovení vztahovalo se toliko na vojenskou službu konanou ve vojenské moci tehdejší monarchie rak.-uh., jest nade vši pochybnost zřejmo z § 11 téhož nař., jímž vláda byla zmocněna stanoviti nařízením, zda a pokud ustanovení tohoto cis. nař. použíti jest na příslušníky některé jiné ozbrojené moci.
Že by na základě tohoto zmocnění bylo vydáno nařízení, jímž by ustanovení cit. § 1 bylo rozšířeno na příslušníky vojska německého, stížnost ani netvrdí, odvolává se však na nařízení z 27. listopadu 1914 č. 328 ř. z. a z 30. ledna 1915 č. 23 ř. z., v nichž spatřuje normy odůvodňující použití předpisu cit. § 1 cis. nař. ze 7. prosince 1915 na službu konanou v armádě německé.
Nss nemohl v tom stížnosti dáti za pravdu. Nařízení z 27. listopadu 1914 č. 328 ř. z. stanovilo, že vojenským osobám ve smyslu cis. nař. z 29. července 1914 č. 178 ř. z. a nařízení z 15. září 1914 č. 245, z 15. září 1914 č. 246 a z 2. září 1914 č. 232 jest, předpokládajíc vzájemnost, klásti na roven osoby nalézající se v postavení podstatně stejném při ozbrojené moci některého spolčeného válčícího státu. Tyto v nařízení ze 27, listopadu 1914 uvedené normy obsahovaly výjimečné předpisy pro obor práva soukromého, správního, finančního a patentního, jimiž měly osoby konající službu vojenskou býti chráněny proti újmám, jež by jim v oněch oborech právních mohly vzejíti následkem toho, že byly vojenskou povinností vzdáleny svého občanského života.
Nařízeni z 27. listopadu 1914 nelze vykládati jinak, než že rozšířilo tato výjimečná ustanovení (podmíněně) také na příslušníky armád států s tehdejší rak.-uh. monarchií spolčených. Výklad, jaký se snaží dáti tomuto nařízení stížnost, že totiž příslušníci cizích armád byli postaveni vojenským osobám rak.-uh. na roven také v jiných směrech než v nařízení byly vyznačeny, tedy všeobecně, znamená přikládati onomu nařízení úmysl právně nemožný a prakticky neproveditelný. Že také tehdejší nositelé vládní moci tak nařízení nevykládali, nasvědčuje právě ustanovení pojaté do § 11 pozdějšího cis. nař. ze dne 7. prosince 1915. Jest tedy stížnost na omylu, má-li za to, že již za trvání Rakouska předpis § 1 nař. z 27. listopadu 1915 platil také pro službu konanou v armádě říše německé, a jest námitka na tomto názoru založená neodůvodněna.
Námitka stížnosti na druhém místě uvedená tak, jak jest formulována, ovšem právní podstatu sporné otázky nevystihuje. Spor jest o výklad a použití předpisu § 1 cis. nař. ze 7. prosince 1915. Pro výklad tohoto předpisu nelze vyvozovati nijaké přímé důsledky z předpisů ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. o státním občanství čsl. Poněvadž však stížnost dovolává se předpisu tohoto ústavního zákona týkajícího se bývalých příslušníků (státních občanů) říše německé, kteří nabyli státního občanství čsl. tím, že území, kde měli stálé bydliště a které dříve náleželo k říši německé, připadlo republice čsl., má námitka ona i ten smysl, že podle názoru st-le použíti jest zásady v onom ustanovení cis. nař. z r. 1915 vyslovené na ty nynější občany čsl., kteří za války konali službu vojenskou v armádě německé proto, že tehdy byli státními příslušníky německými.
Nss dal v tom směru stížnosti za pravdu, uvažuje takto.
Cis. nař. ze 7. prosince 1915 podle svého obsahu bylo změnou živn. rádu. Ustanovení, podle něhož výhody nařízením zavedené omezeny byly na příslušníky bývalé branné moci rak.-uh., bylo v přímé přičiníte souvislosti s tím, že ono nařízení bylo vydáno jako norma bývalého státu rakouského. Rakouský živn. řád stal se součástí právního řádu republiky čsl.; nařízením z 4. května 1920 č. 321 Sb. byla pak jeho platnost rozšířena také na území Hlučínska a to, poněvadž toto nařízení (§ 3 a 4) nic zvláštního neustanovuje, i se změnami stanovenými předpisy cis. nař. z r. 1915. Jest tedy otázka, jak těchto předpisů jest použíti na území, jež v době vydání cis. nař. nebylo součástí státu rakouského (a pro něž následkem toho ono omezení výhod v nařízení stanovených na příslušníky bývalé armády rakousko-uherské nemá nijakého vnitřního odůvodnění). Výklad, že také ti, kdo přivtělením Hlučínska staly se státními občany čsl., požívají výhod cis. nař. jen, konali-li vojenskou službu v armádě rak.-uh., by znamenal, že toto cis. nař. by na území Hlučínska platilo sice formálně, ve skutečnosti — nehledě snad k ojediněnlým případům — by však pro toto území prakticky účinným nebylo.
Cis. nařízení poskytlo jisté výhody osobám, které konaly svému státu vojenskou službu a proto nemohly pokračovati v zaměstnání, jemuž se před válkou věnovaly. Jestliže tato norma původně pro obor státu rakouského vydaná, byla bez výhrady rozšířena na území, které tehdy k státu rakouskému nenáleželo, nelze tomu po názoru nss-u přikládati jiný význam, než že stát čsl. této základní myšlence oním nařízením kodifikované přiznává platnost i pro toto území, t. f. poskytuje věcně stejné výhody i příslušníkům území Hlučínského, kteří vykonávali za války službu vojenskou svému státu. Tuto službu mohli arci vykonávati tehdy jen v armádě německé. Nějaký vnitřní důvod, aby za nynějších poměrů státoprávních byl po této stránce činěn rozdíl mezi službou v armádě rak.-uh. a německé nelze nalézti, zejména uváží-li se, že s hlediska státu čsl. obě tyto armády jsou armádami států cizích.

Citace:

č. 2737. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 720-722.