NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 3209.

§ 57 min. nař. ze dne 23. listopadu 1905, čís. 176 ř. zák. má na mysli nejen taková místa, kde dělníci při výkonu svého zaměstnání pravidelně chodí, nebo místa, na nichž dělník přichází se strojním zařízením neustále v bezprostřední styk, nýbrž vůbec taková místa, která jsou dělníkům z důvodu jejich zaměstnání (práce) vůbec přístupná.
(Rozh. ze dne 21. června 1928, Zm II 137/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 11. listopadu 1927, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Valnou částí svých vývodů neprovádí však žádný z důvodů zmatečnosti v § 281 tr. ř. výlučně uvedených po zákonu. To platí zejména o obšírných vývodech zmateční stížnosti, jimiž napadá znalecký posudek Antonína I-a. Neboť, mínil-li stěžovatel, že tento posudek jest neúplný, nejasný a že sám sobě odporuje, mohl a měl to poznati již při hlavním přelíčeni a podle toho se zachovati, to jest učiniti návrhy podle § 126 tr. ř., by si zjednal formální podklad pro uplatňování důvodů zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř. v případě zamítnutí těchto návrhů. Neučiniv tak nemůže toto opomenutí ve zrušovacím řízení již napraviti uplatňováním zmatku podle čís. 5 § 281 tr. ř., poněvadž toto ustanovení má na mysli toliko vady rozsudku a nikoli vady předchozího řízení. Pokud zmateční stížnost provádí uplatněné důvody zmatečnosti po zákonu, jest odůvodněna. Rozhoduje o tom, zda se obžalovaný, nedav jako ředitel továrny zabezpečiti transmisi v jedné z továrních místností, dopustil opomenutí, zakládajícího skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., vytyčil si nalézací soud právem za úkol, řešiti dvě otázky, jednak, zda nebezpečná povaha transmise byla pro každého člověka a tím více pro obžalovaného jako odborníka při náležité obezřetnosti předvídatelná, jednak zda obžalovaný zanedbal pozornost tím, že neopatřil transmisi ochranným zařízením, ačkoliv je to předepsáno předpisy zvláště vyhlášenými. Pokud se týče této otázky, objektivní skutkové podstaty přečinu podle § 335 tr. zák., jejíž řešení při správném právním postupu přichází arci nejprve na řadu, vychází nalézací soud že zřejmě nesprávného výkladu zákona, předpisu § 57 nařízení ministra obchodu ze dne 23. listopadu 1905, čís. 176 ř. zák., jenž stanoví, by v okruhu, kde se chodí (Verkehrsbereich), byly zakryty všechny transmise, které jsou níže než dva metry nad podlahou. Nalézací soud je toho názoru, že obratem »v okruhu, kde se chodí (Verkehrsbereich), jest míněno toliko místo, jímž jsou dělníci nuceni procházeti při výkonu svého zaměstnání pravidelně, místo přístupné obecně jak zaměstnaným, tak po případě i nezaměstnaným, nebo položené tak blízko pracoviště, že dělník přichází se strojním zařízením neustále v bezprostřední styk. Především budiž zdůrazněno, že nesprávným je názor obhajoby, že tento výrok jest zjištěním skutkovým a že vývody zmateční stížnosti, zabývající se výkladem obratu »v okruhu, kde se chodí«, jsou nepřípustným brojením proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu; neboť nejde o skutkově zjišťovací činnost nalézacího soudu, nýbrž o výklad zákona, pokud se týče nařízení vydaného v rámci zákona (§ 74 živn. řádu), tedy o řešení otázky právní, jež může zrušovací soud přezkoumati. Čině tak, dospěl zrušovací soud k názoru, že výklad, jejž nalézací soud dává pojmu »místo, kde se chodí«, jest příliš úzký. Zmateční stížnost namítá právem, že nalézací soud ulpěl na pouhém slovním výkladu řečeného obratu, při tom však přehlédl účel, sledovaný předpisy onoho ministerského nařízení, by totiž vnitřní zařízení pracovních místností bylo zařízeno tak, by vyhovovalo zejména požadavkům ochranné techniky a dělnictvo bylo takto podle možnosti chráněno před nebezpečím a před úrazy, naskýtajícími se při práci. (Druhý odstavec všeobecného úvodu k výnosu ministerstva obchodu ze dne 23. listopadu 1905, čís. 65027, stanovícího vůdčí zásady pro užívání § 74 živn. řádu k jednotlivým skupinám ministerského nařízení čís. 176 ř. zák. z roku 1905.) Lze také poukázati na ustanovení § 74 živn. řádu samého, podle něhož je cílem tam nařízených ochranných opatření, by dělníci, konající obezřele svou práci, nemohli snadno býti ohroženi. Z těchto předpisů je zřejmo, že § 57 min. nař. má na mysli nejen taková místa, kde dělníci při výkonu svého zaměstnání pravidelně chodí, nebo místa, na nichž dělník přichází se strojním zařízením neustále v bezprostřední styk, nýbrž vůbec taková místa, která jsou dělníkům z důvodu jejich zaměstnání (práce) vůbec přístupná. To plyne také z předpisu § 46 onoho min. nař., týkajícího se zabezpečení motorů, pokud jsou v pracovním okruhu obsluhovače (původní německý doslov mluví tu o »Verkehrsbereich«) a z § 66 min. nař., ukládajícího povinnost přikrýti nebo uzavříti pohyblivé části dělných strojů a pomocných úprav, pokud jsou v okruhu, kde se dělníci pohybují (Bewegungsbereich) a posléze i z § 63 min. nařízení, který nařizuje ohraditi lanové a řemenové pohony a používá téhož obratu jako § 57: »v okruhu kde se chodí«; neboť všemi těmito byť slovně částečně různými obraty mělo býti řečeno vesměs totéž, že jimi jest míněn okruh práce, kam se zaměstnanec z příčiny svého zaměstnání dostane. Tyto předpisy jsou obsaženy ovšem v jiných oddílech ministerského nařízení než § 57, avšak to nemůže býti překážkou, by jich nebylo použito aspoň nepřímo při výkladu tohoto předpisu. Posuzuje-li se věc s právě naznačeného správného stanoviska, nemůže býti pochybno, že transmise, jíž byl Jan V. usmrcen, byla v okruhu, kde se chodí (Verkehrsberich) a že se na ni vztahoval předpis § 57 ministerského nařízení. Rozsudek zjišťuje, že dělníci (i V.) byli nuceni vstoupiti na galerii, na níž transmise byla, by se dostali k horním otvorům kotlů, do nichž se po hašpli spouštěla látka; že transmise nebyla dva metry nad podlahou (roz. galerie), nýbrž jen 1,10 m, tedy hodně nízko; že transmise byla s jedné strany přístupná, totiž vedle kotlů; že toto místo spadá do pracovního okruhu dělníků, když vytahují klády z pod transmise nebo je tam ukládají; že při vystupování do kotlů přichází dělník k transmisi do vzdálenosti 58 až 62 cm, a posléze že dělníci manipulují s dřevy v bezprostřední blízkosti transmise, což považuje nalézací soud sám za okolnost zvyšující nebezpečí. Z toho všeho plyne, že místo, o něž jde, je místem kde se chodí, kam se dělníci při výkonu svého zaměstnání dostanou a nemění na tom nic okolnost, že na galerii pod hřídelem transmise byla narovnána dřeva, neboť jest zjištěno, že dřeva nebyla tam vždy uložena a že v době úrazu nebyla srovnána, nýbrž rozházena v prostoru před transmisi, což rozsudek sám považuje za okolnost nebezpečí spíše zvyšující. Jde tedy o místo, ohrožující bezpečnost lidskou a proto byl obžalovaný jako tovární ředitel povinen zachovati se podle § 57 min. nař. a opatřiti transmisi ochranným zařízením. Podle zjištění rozsudku však obžalovaný takového opatření neučinil, takže transmise nebyla v době úrazu ničím chráněna, a právě tím došlo k smrtelnému úrazu Jana V-a. Při tom jest nerozhodno, z jakého důvodu se Jan V. dostal do bezprostřední blízkosti transmise. I když se snad tam oblékal, stalo se to na pracovišti. Nějaké zavinění V-ovo nebylo rozsudkem zjištěno a mohlo by ostatně jíti jen o spoluzavinění poškozeného samého, jež by podle stálého rozhodování zrušovacího soudu obžalovaného neomlouvalo. Jest tu tedy objektivní, skutková podstata přečinu podle § 335 tr. zák. V tomto směru stačí úplně dosavadní zjištění rozsudku a není třeba doplnění a vysvětlení ve směrech, naznačených zmateční stížností. Zbývá jen stránka subjektivní, totiž otázka, zda nebezpečná povaha transmise byla pro obžalovaného při náležité obezřetnosti předvídatelná. Nalézací soud zodpověděl i tuto otázku záporně. Než tento výrok jest již proto vadný, poněvadž rozsudek se svého mylného stanoviska po stránce objektivní posoudil nesprávně i otázku subjektivní viny obžalovaného, jest tedy nutno, by nalézací soud znovu probral i otázku subjektivního zavinění obžalovaného. Aniž bylo proto potřebí, zabývati se dalšími vývody zmateční stížnosti, jež namnoze dlužno označiti za bezpodstatné a z části vzhledem k uvedenému stanovisku zrušovacího soudu po stránce objektivní i za bezpředmětné, bylo vyhověti zmateční stížnosti, zrušiti rozsudek jako zmatečný podle čís. 5 a 9 a) § 281. tr. ř. a odkázati věc podle § 288 čís. 1 a 3 tr. ř. na soud prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí.

Citace:

Čís. 3209.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 472-475.