Čís. 1083.

Obžalovaný nemůže si stěžovati do toho, že jeho trestný čin byl posuzován dle mírnějšího předpisu trestního zákona, ač prý měl býti posuzován dle ustanovení přísnějšího, zakládajícího příslušnost soudů porotních.
V tom, že farář byl proti své vůli neoprávněné odvezen z fary, jest spatřovati obmezování osobní svobody (§ 93 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 20. ledna 1923, Kr I 1319/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1921, pokud jím byli někteří ze stěžovatelů uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle §u 83 tr. zák., jiní pak zločinem veřejného násilí dle §u 93 tr. zák. — a uvedl mimo jiné
v důvodech:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 1, 4, 5, 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. S hlediska prvého důvodu namítá nepříslušnost trestního senátu krajského soudu k rozsouzení věci, poněvadž prý byl k tomu příslušným soud porotní. Čin obžalovaných nesměřoval prý v žádném případě proti kněžím Josefu S-ovi a Vítu R-ovi, jako osobám soukromým, nýbrž jako duchovním správcům а k tomu cíli, by oba tito duchovní opustili a vydali farní budovu a tím i farní úřad i správu matrik. Měl prý se proto žalobní děj, když už se v něm spatřovalo veřejné násilí, posuzovati nikoli podle §u 83 tr. zák., nýbrž podle §u 76 tr. zák., v kterémžto případě byla tu příslušnost soudu porotního (čl. 6. uvozovacího zákona k trestnímu řádu). Stížnost je bezdůvodná. První čtyři obžalovaní byli žalováni pro zločin dle §u 83 tr. zák. a navrženo použití přísnější sazby §u 84 tr. zák., těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let. Naproti tomu je však zločin dle §u 76 tr. zák. ohrožen dle §u 77 tr. zák. těžkým žalářem od jednoho do desíti roků; dlužnoť sazbu, v §u tomto určenou, hledě ku všeobecnému označení »při zvláště přitěžujících okolnostech«, považovati za jednotnou. V důsledku toho je zločin dle §u 76 tr. zák. zločinem mnohem těžším nežli zločin, dle §u 83 tr. zák., a nemají proto obžalovaní důvodu ku stížnosti, když žalováni a odsouzeni byli pro trestný čin mírnější. Pojem opravného prostředku nese přirozeně sebou, že právo stížnosti má strana, která rozhodnutím trpí újmu, kteréhožto základního předpokladu tu není. Důvodu zmatečnosti čís. 1 §u 281 tr. ř. zde tudíž není. Tím padá podklad i pro důvod zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř., uplatňovaný proto, že trestní soud nevyhověl návrhu obhájcovu, by se v této trestní věci prohlásil nepříslušným.
Pokud jde o druhou skupinu obžalovaných, byli tito uznáni vinnými zločinem dle §u 93 tr. zák., spáchaným tím, že překáželi faráři Josefu S-ovi, pokud se týče kaplanu Vítu R-ovi v užívání osobní svobody. Ani zde nelze činiti rozsudku po právní stránce důvodných výtek. Zákon uvádí sice v §u 93 tr. zák. jako nejtypičtější případ obmezování osobní svobody člověka svémocné jeho chování pod uzávěrou, dodává však hned, že překážení v užívání osobní svobody může se též jeviti způsobem různým, jak ze slov zákona »jakýmkoli způsobem« na jevo vychází. Arci musí se obmezování osobní svobody, nespočívá-li v uzavření, jemu kvalitativně rovnati. Nesmí proto ono omezení svobody, jiným způsobem přivoděné, býti tak nepatrným, že překážky, osobní svobodě kladené, mohou býti beze všeho přemoženy, a nesmí býti omezeno na dobu tak krátkou, by omezení svobody pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno. Stačí proto ke skutkové povaze zločinu dle §u 93 tr. zák., jenž dle svého doslovu a nadpisu je spáchán již neoprávněným obmezením a nikoli teprve úplným odejmutím osobní svobody člověka, — pokud nejde o svémocné uzavření, — po stránce objektivní každé jednání, jímž osoba, nad kterou pachateli nepřísluší podle zákona moc a již pachatel nemá důvodu pokládati za člověka škodlivého nebo nebezpečného, omezována jest v užívání osobní svobody, zejména tedy ve volnosti pohybu. Každý občan má dle zákona právo, pokud tu není zákonných omezení, pohybovati se volně, kam mu libo. Nikdo není oprávněn, osobovati si nad ním nějakou moc. Každý, kdo mu překáží, aby se volně pohyboval, kdo mu směr jeho cesty protiprávně vnucuje, osobuje si nad ním bezprávně moc nezákonnou a obmezuje ho v užívání svobody, ježto, nebýti toho, nebyl by ohrožený jednal tak, jak mu uchvatitelem bylo nařízeno, nýbrž byl by jednal volně dle své vůle vlastní. Uvažováno s tohoto hlediska opodstatňuje zjištěné jednání obžalovaných skutkovou povahu zločinu dle §u 93 tr. zák. Zjištěno je, že obžalovaný Antonín P. odvezl na svém voze faráře S-a a kaplana R-a z M. do P. a že věděl, že v obou případech jedná se o násilné odvezení těchto kněží z jich dosavadního oprávněného pobytu do obce jiné proti jich vůli. Ostatní tři obžalovaní súčastnili se tohoto násilného odvážení, a to Jan H. až na farní hranice, obžalovaní B. a Š. až do Р. k tomu cílí, aby násilná deportace byla skutečně provedeno. Nešlo tu jen o přechodné, zcela pomíjející zadržení, ježto vzdálenost z M. do P. činí asi 5 km, ani o pouhé stížení volného pohybu, poněvadž osoby, kněze doprovázející, činily mu nemožným vůz opustiti. Jednání obžalovaných opodstatňuje proto skutkovou povahu zločinu dle §u 93 tr. zák. a nevyžaduje se, by kromě zjištěného obmezování bylo s osobami napadenými ještě zle nakládáno, jim na těle ublíženo, nějakým zlem vyhrožováno nebo jinaké násilí na nich spácháno. I kdyby snad farář S. a kaplan R., vypuzeni byvše, se sami na místo, kam byli vezeni, odebrali, nemění to na věci ničeho, když tam byli v obou případech dle zjištění rozsudku násilím a proti své vůli dopraveni. Běželo-li obžalovaným jen o to, odstraniti oba kněze z M., nemá tento konečný cíl, jejž jednáním svým sledovali a jenž k jednání tomu zavdal podnět pro právní posouzení činu závažného významu. Užili-li, by svého cíle dosáhli, prostředků, jež vyčerpávají o sobě i skutkovou povahu zločinu dle §u 93 tr. zák., musí odpovídati i za tyto trestné prostředky. Tvrzení stížnosti, že obžalovaný Antonín P. nesúčastnil se podniku toho pro svou osobu dobrovolně, má proti sobě opačné zjištění nalézacího soudu.

Citace:

č. 1083. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 52-54.