NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Č. 9883.

Jazykové právo: I. Předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař. č. 17/26 je kryt zmocněním podle § 8 odst. 1 jaz. zák. — II. Je politický úřad dozorčí oprávněn uložiti obci, aby příslušníku jazyka státního dodala platební rozkaz na obecní dávku v jazyku státním?
(Nález ze dne 7. května 1932 č. 7526.)
Prejudikatura: Boh. A 8134/29, 9004/31, 8072/29, 8078/29 a j.
Věc: Městská obec L. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: František K. v L. stěžoval si u zsp-é v Praze, že mu městská rada v L. doručila platební rozkaz na dávku ze psa z 19. ledna 1927 sepsaný jen v jazyku německém. Zsp v Praze rozhodla výnosem z 19. května 1927 podle čl. 96 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb., že městská rada byla povinna podle čl. 72 odst. 2 tohoto nař. doručiti Františku K. uvedený platební rozkaz v jazyku státním, ježto ze soupisového archu musila seznati, i kdyby jí to jinak nebylo známo, že st-l jest příslušníkem jazyka státního. Zároveň bylo městské radě uloženo, — Č. 9883 —
aby řečený platební rozkaz vyhotovila bezodkladně v jazyku státním a straně jej dodala. V poučení o právu obce odvolati se z tohoto rozhodnutí k min. vnitra bylo vysloveno, že odvolání to nemá podle § 93 min. nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z. odkladného účinku.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra odvolání městské rady v L. z důvodů v napadeném výměru uvedených. K vývodům odvolání podotklo, že podle stavu věci, patrného ze spisů, městská rada v L. nemohla býti na pochybách o tom, že František K. jest příslušníkem jazyka státního. Pokud obec brojila proti ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., uvedlo min., že ustanovení ta byla vydána na základě a v mezích zmocňovací doložky v § 8 odst. 1 jaz. zák., jímž byla mezi jiným státní moc výkonná zmocněna, aby upravila v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné. Odepření odkladného účinku odvolání podle § 93 min. nař. č. 52/1855 nebylo shledáno nezákonným, ježto zájem veřejný na zachování platných předpisů úřady samosprávnými a na nerušeném obstarávání záležitostí veřejné správy vyžadoval bezodkladného provedení výměru, a obci jeho provedením nevznikla nenahraditelná újma, zejména, když odvolání bylo shledáno bezdůvodným.
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvážil nss toto:
Výrok, obsažený v nař. rozhodnutí, kterým bylo stěžující si obci pořadem instančním uloženo, aby Františku K., jako příslušníku jazyka čsl. dodala platební rozkaz na dávku ze psa v jazyce státním, opřel žal. o předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař. Proti tomu namítá stížnost, že tento předpis jest nezákonný, neboť příčí se § 55 úst. listiny a není kryt ustanovením § 8 odst. 1 jaz. zák. Zmocnění dané zde státní moci výkonné, aby upravila užívání jazyků pro samosprávné korporace, nesmí jíti po názoru stížnosti přes rámec § 3 jaz. zák. a vybočovati tak z ducha jaz. zák. Úpravou užívání jazyků u úřadů samosprávných zabývá se toliko § 3 jaz. zák., a vláda nesmí učiniti žádné opatření, které by se příčilo těmto ustanovením, což plyne také z toho, že v § 8 odst. 1 je citován § 3. Dovolávajíc se positivních předpisů v tomto paragrafu obsažených, § 128 úst. listiny, obecního zřízení, práva určiti si svůj jednací jazyk a přirozených právních zásad, vytčených v § 7 o. z. o., snaží se stížnost dovoditi, že obcím přísluší volné sebeurčovací právo jazykové, které jest omezeno jen positivními předpisy, danými v § 3 jaz. zák. Jakékoli další omezení tohoto volného sebeurčovacího práva obcí jest nezákonné a příčí se duchu jazykového zákona.
Zásadní právní hledisko, ze kterého vychází stížnost, dovozujíc neplatnost předpisu 2. odst. čl. 72 jaz. nař., nelze však uznati správným. Významem a dosahem ustanovení §§ 3 a 8 odst. 1 jaz. zák. a vzájemným jejich poměrem zabýval se nss již opětně. V usnesení jeho odborného plena Boh. A CCCXLIV/28 byl vysloven právní názor, že státní moc výkonná jest podle § 8 odst. 1 jaz. zák. oprávněna ukládati samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veškerým veřejným korporacím ve státě v duchu tohoto zákona omezení, sahající nad meze § 3 jaz. zák. V stejném smyslu vyzněl pak také právní názor, projevený v usnesení — Č. 9883 —
adm. plena Boh. A CCCLXIV/29, podle něhož vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady a t. d. může jíti nad positivní omezení, která jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Podrobné důvody tohoto právního názoru byly vyloženy již v nál. Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, jež se opírají o cit. zásadní plenární usnesení. Zejména bylo také již v nál. Boh. A 8072/29 zevrubně dovozeno, že jazykový zákon nestanoví nikde, že by samosprávné úřady měly právo, aby si stanovily jazykovou úpravu pro své úřadování podle své vlastní vůle, čili že by měly sebeurčovací právo jazykové, nýbrž že z § 3 jaz. zák. lze jen souditi, že jazykový zákon připouští možnost, že jednacím jazykem u samosprávných úřadů bude jiný jazyk než československý. Při názorech těch setrvává nss i v daném případě a odkazuje podle § 44 jedn. ř. na důvody v uvedených nálezech obsažené, jimiž vyvráceny jsou jako nesprávné vývody, jimiž stížnost hájí své opačné právní stanovisko, zvláště také pokud jde o domnělé přirozené sebeurčovací právo obce. K důvodům těm se ještě se zřetelem na vývody stížnosti dokládá, že citace § 3 v 1. odst. § 8 jaz. zák. nemá toho významu, jaký jí stížnost přikládá. Citací tou zamýšlel jazykový zákon jen naznačiti subjekt jazykové úpravy, t. j. samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace, který jest v obou paragrafech shodný, nikoli však druh a výpočet úředních úkonů, kterých se úprava státní výkonnou mocí smí týkati (srov. Boh. A 8475/30). Nevhodně dovolává se st-lka pro uznání svého sebeurčovacího jazykového práva také § 128 úst. listiny, neboť vyslovená zde všeobecná zásada volného užívání jakéhokoli jazyka jest omezena na soukromý a obchodní styk a v relacích v citovaném paragrafu uvedených. O žádný z případů těch tu nejde, ježto zde šlo o styk úřední.
Snaží-li se tedy stížnost z onoho právně mylného předpokladu, že úprava užívání jazyků pro samosprávné korporace smí se pohybovati jen v rámci předpisu § 3 jaz. zák., dovoditi neplatnost předpisu čl. 72 odst. 2 jaz. nař. a z toho pak i nezákonnost nař. rozhodnutí, nelze jí dáti za pravdu.
Zbývá ještě zkoumati, zda tento předpis, vydaný státní mocí výkonnou podle zmocnění uděleného jí v § 8 odst. 1 jaz. zák. byl vydán v duchu jaz. zák. Stížnost to popírá. Shledává ducha jaz. zák. toliko v positivních jazykových omezeních úřadů samosprávných atd., vytčených v § 3 jaz. zák., a dovozuje, že předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař., ukládající za určitých předpokladů tam stanovených obcím, aby vydávaly vyřízení ve státním jazyku, vybočuje z ducha jaz. zák. a jest proto nezákonný. S tímto pojetím ducha jaz. zák. ve smyslu 1. odst. § 8 jaz. zák., na kterém buduje stížnost námitku neplatnosti cit. předpisu, souhlasiti však nelze. Co rozuměti sluší duchem jaz. zák., v jazykovém zákoně samém definováno není. Otázkou touto zabýval se nss také již v cit. nál. Boh. A 8072 a 8078/29, ve kterých bylo vysloveno a v souhlase s usnesením adm. plena Boh. A CCCLXV/29 podrobně odůvodněno, že duchem jaz. zák. jest rozuměti zásady, které lze z jaz. zák. získati abstrakcí. Ducha jaz. zák. nutno hledati a nalézti v základních myšlenkách, které se v positivních ustanoveních a ve vzájemné souvislosti zračí a z nich pronikají. Zásadou takovou jest také zásada preponderance státního jazyka. Opatření jaz. nařízení, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyku státním, jest ve shodě se zákonem. Setrvávaje při těchto právních názorech i v daném případě, dospěl nss k úsudku, že předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař. vyhovuje uvedeným zásadám, vyplývajícím z jaz. zák., pohybuje se proto v jeho duchu, a jest tedy kryt zmocněním, daným státní moci výkonné v § 8 odst. 1 jaz. zák., jak to nss vyslovil také již v nál. Boh. A 8134/29 a setrval při tom i v nál. Boh. A 9004/31.
Stížnost obrací se dále námitkou nezákonnosti také proti výroku žal. úřadu, kterým byl odepřen odkladný účinek odvolání stěžující si obce podle § 93 úřední instrukce č. 52/1855 ř. z. Po této stránce dovozuje stížnost, že veřejný zájem nevyžadoval neodkladného výkonu rozhodnutí zsp-é, ježto šlo o doručení platebního rozkazu o dávce ze psa. Stížnost popírá také, že dohlédací úřad, prováděje jaz. zákon a jaz. nařízení, jedná ve veř. zájmu, neboť jazykové nároky, zaručené jednotlivým subjektům jaz. zákonem, nemohou býti pokládány za veř. zájmy, jichž zastupování by náleželo do okruhu působnosti státních úřadů.
K námitce této budiž uvedeno: Odkladný účinek lze přiznati opravnému prostředku podle povahy věci a účelu, jaký toto opatření procesní má, toliko do té doby, až pravoplatně bude o něm rozhodnuto (srov. Boh. A 8072/29 a 8381/30). Bylo-li žal. úřadem jako poslední správní instancí konečně a pravoplatně odvolání obce zamítnuto, bylo tím zároveň pravoplatně vysloveno, že obec byla povinna vydati platební rozkaz, o který šlo, v jazyku státním. Tím stalo se odvolání obce, pokud se týkalo nepřiznání odkladného účinku odvolání až do pravoplatného rozhodnutí o něm, bezpředmětným. Žal. úřad mohl tedy v nař. rozhodnutí poukázati k tomu, že odvolání bylo shledáno bezdůvodným, t. j. že účel, jaký přiznání odkladného účinku by mělo, již pominul, a tedy odpadl důvod, ze kterého se obec domáhala zrušení výroku I. stolice, že odvolání z jejího rozhodnutí nemá odkladného účinku.

Citace:

č. 9883. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 920-923.