NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 2

Zákon o odepsání svéprávnosti.

Píše dr. Hynek Bulín.
Ve sněmovně poslanců předložila vláda osnovu zákona o odeznání svéprávnosti (Gesetz über die Entmündigung) a vyhověla tak hlasům, které se u nás již téměř po dvacet let tu mírněji, tu hlasitěji ozývají po upravení právního postavení osob choromyslných a jim co do právních vlastností vůle na roven postavených. I věda lékařská súčastní se činně práce po této úpravě od té doby, co činí psychiatrie bedlivý rozdíl mezi osobami úplně nepříčetnými a mezi duševně méně cennými; široká veřejnost pak ozývá se hlučně, pobouří-li její nervosní pozornost případ knížete Sulkowského nebo princezny Luisy Koburské, o nichž dav nemůže pochopiti, jak se mohli způsobem nezávadným dostati do léčebných ústavů pro choromyslné.
V dosavadním právu je málo předpisů, které se právním postavením osob choromyslných obírají; § 21. ob. z. obč. staví je zároveň s dětmi a s marnotratníky pod zvláštní ochranu zákona, ať už jsou užívání rozumu úplně zbaveny či pouze neschopny posuzovati následky svého jednání. Dle §. 270. t. z. musí jim býti zřízen opatrovník, když byly před tím podle výroku lékařského od soudu ve-
Nezavinili proto tuto „těžkou právní křivdu“ porotci, jako spíše žalobce, který přes to, že scházela pohnutka ba i důkaz přítomnosti na místě činu, porotce o vině přesvědčoval, ač sám o ní přesvědčen býti nemohl.
Pozn. red. řejně za choromyslné neb blbé prohlášeny, a ministerské nařízení ze dne 14. května 1874 čís. 71. ř. z. obsahuje ve shodě s předpisy císařského patentu o řízení nesporném řadu předpisů, kterými jest upraveno soudní řízení, O marnotratnících pak praví § 273. ob. z. obč., že musí soud marnotratníkem prohlásiti toho, kdo dle výsledků soudního šetření své jmění nesmyslně mrhá a sebe nebo rodinu budoucí bídě vydává, dojednávaje svévolné nebo těžkými podmínkami vyznačené obchody úvěrní.
Pokrok a řekl bych i úpadek doby volá po opravě těchto nedostatečných předpisů zákona. Na jedné straně vyžaduje jí obava, že snad není zákonná ochrana těchto předpisů taková, aby nemohl býti někdo za jich platnosti dán do ústavu choromyslných neprávem a zbaven beze všeho důvodu volnosti v jednání; s druhé strany pak žádá společnost i pro sebe předpisů, které by zaručovaly spolehlivost právního obchodu a tím ovšem i právní bezpečnost. Vedle toho jsou hlasy, které přímo křičí po opravách trestního práva pro osoby, jež se staly zločinci v záchvatu nebo následkem duševní choroby, pak osob, které moderní psychyatrie poznačuje jako méně cenné a tedy i méně zodpovědné, a konečně hlasy, jež se domáhají zřízení zvláštních ústavů pro jednotlivé třídy nepříčetných lidí, aby osamocením v nich chránily společnosti od lidí politování hodných, trestně nezodpovědných, ale nebezpečných.
Do řešení těchto otázek se však vláda dosud nedala a upravuje v osnově pouze otázky, které pro právní ochranu osob choromyslných mohou býti řešeny v rámci zákona o odeznání svéprávnosti.
Svéprávnost může býti odeznána člověku duševně chorému nebo duševně slabému, tedy i nezletilci, jenž jest pod mocí otcovskou neb poručníkovou. Vedle této »úplné ztráty svéprávnosti rozeznává zákon »částečné« její odeznání; může jím býti stižena pouze osoba zletilá, která sice své záležitosti spravovati může, ale potřebuje při tom, jsouc duševně chorou nebo slabou, rádce, zastance neb ochrance, aby je mohla spravovati řádně. Než důvodem pro částečné odeznání svéprávnosti nemusí býti slabost vůle duševní chorobou zapříčiněná; osnova hrozí jím také marnotratníkům, kteří sebe nebo rodinu vydávají bídě, a osobám, jež sebe nebo rodinu vrhají do bídy užívajíce příliš alkoholu (opilcům) nebo jedů čivních. Konečně pak může soud částečně odeznati svéprávnost i lidem, kteří z těchto právě vyjmenovaných příčin ohrožují cizí bezpečnost nebo potřebují rádce, aby své záležitosti řádně mohli spravovati.
Rozeznávajíc tyto dvě třídy lidí duševně chorých a slabých, liší se osnova od dosavadního práva, které všecky duševně choré — šílené, choromyslné a blbé — stavělo do jedné řady, činíc je rovny dětem mladším sedmi let (§ 310. ob. z. obč. o nabývání držby; § 865. o schopnosti osob ke smlouvám; § 1308. o náhradě škody). Řídí se při tom úvahou, že tato úprava právního postavení stačí sice, aby nemocných chránila od právních škod; není však správnou tam, kde choroba vystupuje pouze mírně, nepřekážejíc nemocnému v podstatě, aby sám svých zájmů hájil. Bývá tomu tak při slabostech vůle zděděných nebo nabytých; u marnotratníků, kteří jsou jimi ze slabomyslností, a v četných případech jiných, kdy duševní porucha méně soudnost a rozhled nemocného ochromuje. V takových případech není třeba zbavovati ho svobody v jednání; vždyť obmezení takové nemá sahati dále, nežli vyžaduje ochrana nemocného a zabezpečení společnosti co do jistoty právního obchodu. Zákony jiných států znají takovou částečnou nezpůsobilost k jednání; tak francouzský Code civile v §. 499., právo italské a anglické, i nový zákon občanský pro německou říši; podstatným obsahem jejím je, že může býti osobě takto ve svobodě jednání obmezené zřízen rádce (con seil), bez jehož souhlasu nedostává se platnosti rozličným opatřením v oboru majetkového práva, která nemocný zařídil — jsou to zejména prodeje a zápůjčky.
Osnova nepoznačuje jako důvod k odezdání svéprávnosti nemoci určité; neboť jména chorob podle jejich zjevů mění se s postupem psychyatrie a nesrovnávají se vždy s obrazy choroby jasně vyznačenými. Spokojuje se tedy vyznačením stupně, jak je nemocný ve způsobilosti k jednání obmezen, a rozeznává podle toho úplnou nebo částečnou ztrátu svéprávnosti.
Ona může býti vyřknuta jen tehdy, je-li duševní choroba nebo slabost takového druhu, že má za následek naprostou nezpůsobilost k právním činům. Tak tomu je při osobách šílených nebo blbých; nedostatkem vůle v tomto rozměru mohou býti stiženy i osoby staré pro svůj věk a naopak zase osoby nezletilé, pokud jsou podle platného práva aspoň částečně ku právním činům způsobily a tedy do jisté míry svéprávny.
I marnotratníkům přiznává platné právo jistou volnost jednání: můžeť marnotratník přijati platný slib i pořizovati o polovici svého jmění. Kdežto § 273. ob. z. obč. za příznak marnotratného jednání prohlašuje, že mrhač sebe nebo rodinu vydává bídě lehkomyslnými a zkázonosnými obchody úvěrními, nestará se osnova o to, jak marnotratník jmění rozhazuje, a stačí jí pouhá skutečnost, že rozhazuje, aby mu částečně volnost jednání odňala.
Jako zvláštní důvod pro částečné odnětí svéprávnosti uvádí osnova přílišné požívání alkoholu (opilství) nebo čivních jedů ze zvyku. Vychází při tom z úvahy, že jest opilství zlem, které svými těžkými následky ohrožuje zdraví i blahobyt širokých vrstev lidových. Jest nemocí, která se jeví nedostatkem neb alespoň seslabením odporu proti svůdnosti alkoholistických požitků; zmenšuje nebo dokonce ničí schopnost ovládati se a přivádí naopak slabost vůle, netečnost a duševní tupost, provázenou dráždivostí, nevrlostí a násilnictvím. Zbavujíc opilce svéprávnosti slibuje si osnova od tohoto opatření, že přispěje k ochraně nemocného i jeho okolí; nemaje zač piti a ztrátě úvěr vzdá se opilec i své neřesti a úpadku jeho jmění bude tak učiněno přítrž.
Důvodem pro ztrátu svéprávnosti nečiní však osnova opilství samo, nýbrž určité jeho následky; soud zasahuje do oboru svobody jednání alkoholikova jen tehdy, hyne-li jeho zvykovými výstřednostmi jmění jeho nebo majetek rodinný, neb ohrožuje-li opilec bezpečnost osob cizích. Takové opatření zavádí osnova i pro ten případ, nastanou-li tato nebezpečí z upřílišeného požívání čivních jedů, jako jsou morfium, eter, opium, kokain a j.
Komu byla svéprávnost odeznána úplně, ten jest co do způsobilosti k jednání roven dítěti mladšímu sedmi let: nemůže platně vykonati žádného činu právního, nemůže práv nabývati ani se zavazovati a neručí za své činy, vyjímajíc případ §. 1310. ob. z. obč.
Částečné odeznání svéprávnosti obmezuje pouze volnost jednání toho, nad kým bylo vyřčeno, dodávajíc mu v podstatě postavení dospělého nezletilce. Osoba částečně svéprávnosti zbavená může z pravidla zcela samostatně vstupovati do služby; smí volně nakládati se svým výdělkem a s věcmi, jichž užívání jí bylo ponecháno; může také práv pro sebe nabývati. Za to však smí se zavázati jen se svolením svého zákonného zástupce a není způsobilou vykonávati moc otcovskou ani poručenství; marnotratníci konečně, opilci a poživatelé čivních jedů smějí činiti poslední pořízení jen o polovici svého jmění a mohou býti vyloučeni z výdělkové společnosti dle §. 1210. ob. z. obč. Kdo byl zbaven svéprávnosti pro duševní chorobu nebo slabost třeba jen částečně, nemůže vejíti v platný sňatek manželský, nemůže býti svědkem poslední vůle, za náhradu škody ručí jenom jako děti a promlčení proti němu se přerušuje, pokud nemá zákonného zástupce.
Naprostý nedostatek právní vůle nahražuje při osobě zbavené svéprávnosti úplně opatrovník; on jedná jejím jménem jako její zástupce vůči osobám třetím sám na rozdíl od rádce, zastance, jakého přiděluje soud osobám jen částečně svéprávnosti zbaveným. Neboť zastance nejedná pouze jako zástupce svého opatrovance, nýbrž doplňuje jeho nedokonalou právní vůli a má tedy totéž postavení, jako poručník dospělého nezletilce.
Osnova neřeší otázky, může-li a za jakých podmínek učiniti poslední pořízení osoba, která byla pro duševní chorobu nebo slabost zbavena svéprávnosti; zůstává tedy v platnosti ustanoveni §. 566. a násl. ob. z. obč., podle nichž se ku platnosti poslední vůle takových osob vyžaduje důkazu o tak zv. jasných chvílích čili o úplné příčetnosti.
Stanově opatrovníka nebo z mce není soud vázán ani ustanovením poslední vůle otcovy, ani nároky blízkých příbuzných choromyslného, kterých jinak při poručenstvech dbají §§ 196.—198., 259. a 281. ob. z. obč. Osnova nároků takových úmyslně neuznává z opatrnosti, obávajíc se, že by mohly sváděti ke zbytečným návrhům na uvalení opatrovnictví právě od takových privilegovaných osob. Pro nezletilce, jenž potřebuje dozoru a vychování, jest ovšem důležito, má-li poručníka, který je s ním ve svazku rodinném; osoba svéprávnosti zbavená často však už dlouhou dobu v rodině nežila, hospodaříc úplně neodvisle a samostatně, a necítí tedy příslušnosti k rodině tak, aby jí musil býti opatrovník nebo zastance právě z ní vybírán. Ovšem může to soud učiniti, uzná-li to za dobré.
Co do správy jmění osoby zbavené svéprávnosti platí dosavadní předpisy zákonné, jimiž se je říditi poručníkům při správě jmění nezletilcův. I zde však osnova šetří do jisté míry samostatnosti chorého a jeho volnosti; odtud plyne ustanovení, že má býti správa jmění zařízena tak, aby s ním mohl opatrovanec zcela volně nakládati hned, jakmile mu bude svéprávnost vrácena. Proto nemá býti činěno trvalých změn v uložení jmění a v užívání jednotlivých věcí v tom případě, lze-li očekávati brzkého pozdravení. Způsob života v rodině nemocného má vůbec býti co nejméně měněn; budiž se vystříháno všeho — praví důvody k osnově — čím by bylo pánu jmění překáženo ve volné jeho správě, jakmile správa opatrovníkova neb zastancova přestane. Podobná ustanovení má ostatně již patent o řízení nesporném v §§. 188. a 219.
Účinným se stává výrok o odezdání svéprávnosti a jeho změnách počátkem toho dne, kdy vešel v právní moc. Nabyl-li výrok soudní právní moci teprve usnesením soudu sborového, vchází v platnost tím dnem, kdy bylo rozhodnutí doručeno. Důvody osnovy vykládají příčinu těchto ustanovení. »Ztráta svéprávnosti — praví — zasahuje těžce do okruhu osobní svobody, i nesmí příslušný výrok soudní nabýti platnosti dříve, než vešel v moc práva. Za to však vyžaduje zájem nemocného na druhé straně, aby se mu právní ochrany dostalo v čas a aby byl chráněn od právních činů, jimiž by mohl sám nebo rodina jeho upadnouti v době, než právní účinky výroku o odeznání svéprávnosti nastanou«.
Proto připouští osnova jako jistý druh prozatímního opatření ustanovení zatímního opatrovníka, je-li toho pilná potřeba. Takový opatrovník má táž práva jako poručník; soud však může mu podle povahy případu vymeziti i jiný obor a rozsah působnosti.
Jako dle dosavadních předpisů, dlužno i podle osnovy veřejně vyhlásiti výrok o odeznání svéprávnosti, o jeho změnách i zrušení; potřeba takových vyhlášek plyne z péče o jistotu právního obchodu. Každému má jimi býti umožněno přesvědčiti se o tom, pokud je kdo způsobilý ku právním činům, a zaříditi podle toho své jednání.
Výrok o odeznání svéprávnosti činí z pravidla soud trvalého pobytu, a to dle zásad personality i tehdy, když osnova dopouští vynésti jej i nad příslušníkem cizího státu.
Vlastnímu řízení o odeznání svéprávnosti předcházejí tak z v. předběžná opatření (vorläufige Massnahmen) v těch případech, kdy má býti osoba duševně chorá proti své vůli držána v ústavě pro léčení neb opatrování choromyslných, ať běží o ústav ve správě veřejné neb ústav soukromý. Správce takového ústavu musí do 24 hodin svůj okresní soud zpraviti o tom, že přijal mezi ošetřovance osobu duševně chorou; při osobách, které byly do ústavu přijaty na výslovnou žádost vlastní, jest takové oznámení předepsáno do 24 hodin po tom, co jí byla uložena jistá obmezení svobody nebo styků se zevnějším světem. Nemám rozeznávání takové za účelné ze dvojího důvodu: jednak lze při osobách skutečně duševně chorých těžko mluviti o vlastní vůli, kterou by bylo lze také uměle vyvolati, a po druhé bude asi těžko určiti neb alespoň zjistiti, kdy počala obmezení, jaká i pro dobrovolné chovance blázinců předpisují úřední oznámení. Jsem tedy pro oznamování o přijetí všech nemocných bez rozdílu.
Nebylo-li oznámení učiněno v čas nebo bylo-li vůbec opomenuto, uloží okresní soud správci ústavu pokutu pořádkovou od 10 do 1000 K; dopustí-li se takového provinění ředitel soukromého ústavu několikráte, má se politický úřad postarati, aby byl svého místa zbaven, neb koncessi zcela odejmouti. O proviněních ředitelův ústavů veřejných podává se zpráva jich představeným.
O příčinách, proč má zákon stanoviti tresty na porušení předpisův o včasném oznámení, důvody osnovy se mnoho nešíří; praví jen stručně, že jest to důležito pro právní ochranu nemocných, Právě proto však zdají se mně trestní ustanovení nedostatečná. Neboť zatají-li správce ústavu, že přijal do ošetřování osobu, které snad přijímati neměl, není mu pořádková pokuta ničím, uváží-li se zejména, že takové zneužití může vůbec nastati jen tam, kde běží řediteli a osobám s ním srozuměným o veliké prospěchy majetkové neb jiné velmi cenné výhody. Pokud nelze takového jednání stihati dle §. 93. tr. z., byly by na místě v závažnějších případech tresty vězením místo pokuty.
Jakmile soud okresní oznámení dostane, má ihned z úřední moci zahájiti šetření a vysloviti se z pravidla do tří neděl o tom, je-li přípustno chorého v ústavě chovati či má-li býti jako duševně zdravý z ústavu propuštěn.
Výrok ten děje se usnesením a předepsané lhůty nemusí soud dodržeti jen tehdy, byla-li vyšetřovaná osoba dodána do ústavu z příkazu soudu občanského nebo trestního.
Nežli výrok o přípustnosti chování v ústavě učiní, dá soudce nemocného prohlédnouti znalci v každém případě, nebo dvěma znalcům, žádá-li toho nemocný, jeho důvěrník nebo plnomocník, jakož i v tom případě, je-li případ pochybným. Dobrým zdáním znalců soudce vázán není, a má užiti vedle dobrého zdání znaleckého všech potřebných důkazův, aby si pro svůj výrok zjednal spolehlivý základ. Za tím účelem může si dáti předložiti chorobopisy nejenom osoby, o niž běží, nýbrž i jejích příbuzných, patrně k vůli zjištění dědičného zatížení. V každém případě musí soudce nemocného osobně vyslýchati a nesmí ustanoviti znalcem lékaře, jenž by z důvodů příbuzenských nebo služebních nebyl úplně nestranným.
Lze-li očekávati, že se asi stav duševně chorého nebo slabého za krátko zlepší, má soud vysloviti, že ošetřování v ústavu nemá trvati déle šesti měsíců; uplynutím jednoho roku pozbývá vůbec soudní výrok platnosti. Má-li býti jeho působnost prodloužena, dlužno provésti nové vyšetřování, ač nebyl-li nemocný zatím svéprávnosti zbaven.
Nové vyšetřování o stavu nemocného dlužno jinak provésti i tehdy, žádá-li on sám, jeho důvěrník nebo plnomocník, aby byl chorý z ústavu propuštěn, a jsou-li důvody pro domněnku že dalšího ošetřování v ústavu není třeba. Bude-li taková žádost zamítnuta, může soud vysloviti, že nového vyšetřování nelze prováděti před uplynutím doby, na niž byl původní výrok soudní vydán.
Řízení o odevzdání svéprávnosti zahajuje soud z úřední moci tehdy, běží-li o osobní vyprávnění osoby duševně choré nebo slabé; v jiných případech musí vyčkati návrhu. Stojíc na stanovisku, že se výrok o odeznání svéprávnosti dotýká nejenom té osoby, která jest jím přímo zasažena, nýbrž i jejích příbuzných a do jisté míry i veřejnosti, oprávňuje osnova k podání návrhu nerozvedeného manžela, příbuzné v linii vzestupné, sestupné i pobočné, jakož i osoby sešvakřené a konečně zákonného zástupce. Právo příbuzných přestává však před mocí otcovskou i poručenskou; před mocí manželovou má průchod jen tehdy, bylo-li manželství rozvedeno nebo rozloučeno, když manžel ženu opustil, nebo když svého práva návrh podati trvale uplatniti nemůže. S obmezeními těmito nelze mně srovnati se; vždyť právě otec, poručník nebo manžel bude míti velmi často příčiny, aby svého práva neuplatňoval, a bude mu příjemno, že může svého privilegovaného postavení před zákonem zneužiti. I před takovými otci, poručníky a manžely dlužno chrániti chorých, ostatních příbuzných i veřejnosti.
Z veřejných důvodů může odeznání svéprávnosti navrhnouti státní zástupce při sborovém soudě, v jehož obvodu má trvalé bydliště osoba duševně chorá nebo slabá, která je jiným nebezpečná; marnotratníkům, opilcům a poživatelům čivních jedů může pak býti svéprávnost odeznána i k návrhu představenstva obce pobytu, obce domovské a veřejných organisací, které jsou povolány k úkonům chudinství. Důvody pro toto oprávnění plynou ovšem z povahy věci. —
Kdo návrh podává, může tak učiniti ústně i písemně; návrh musí odůvodniti a o uplatňovaných důvodech musí nabídnouti důkazy. Žádá-li soukromá osoba o osobní vyprávnění duševně chorého nebo slabého, který není právem v ústavu pro choromyslné chován, může soud žadateli naříditi, aby předložil lékařské vysvědčení o nemocném; vysvědčení nesmí býti starší 14 dní. Povahu řízení, které soud o návrhu zavede, líčí osnova takto:
»Soud nemá v něm rozhodovati o sporných nárocích, nýbrž má učiniti pravotvorné opatření. I dlužno řízení upraviti tak, aby bylo ovládáno obecnými zásadami řízení nesporného. Cizí zákonodárství připouští ovšem naříkati výrok o odeznání svéprávnosti žalobou, chtějíc tak jednáním sporným jako typem všeho jednání soudního umožniti řízení ústní, bezprostřední a kontradiktorní. Než účelu toho lze dosáhnouti i řízením nesporným, jež účastníků nevhání do úloh potírajících se stran a nedává ani státnímu zástupci postavení strany. Ovšem musí býti vyšetřovanci a zástupcům jeho zájmův umožněno, aby byli právně slyšáni a měli účastenství při sbírání látky. Řízení musí býti takové, aby jím byl věcný základ účelně, podrobně a spolehlivě zjištěn a aby bylo správné rozhodnutí zaručeno. Ten, komu má býti svéprávnost odeznána, nesmí býti pouhým předmětem zkoumání; musí mu býti umožněno, aby se při vyšetřování súčastnil, podporuje a jednak i kontroluje jednání soudu. Proto musí býti ku všem jednáním obesílán a před každým rozhodnutím o důležitých věcech slyšán. Právo súčastniti se jednání může vyšeřovanec vykonávati sám, svým plnomocníkem nebo důvěrníkem.
Důvěrník nepotřebuje na rozdíl od zmocněnce plné moci, které by mu často vyšetřovaný ani dáti nemohl, jsa ku právnímu jednání jako zmocnitel nezpůsobilý, nebo nechtěl, chovaje k němu nedůvěřivost, u duševně chorého obyčejnou. Při tom má důvěrník všechna práva strany, i smí kdykoli do spisů nahlédnouti, jednání se súčastniti a návrhy činiti«. Je tedy podle zákona zmocněncem bez písemné plné moci, jenž je vůči svému zmocniteli povinen mlčenlivostí; jinak zákon jeho poměru blíže neupravuje, nezmiňuje se zejména o tom, kdy a jak jeho úkol jako důvěrníka pomíjí.
Postup řízení je v podstatě tento: O návrhu na odeznání svéprávnosti musí v každém případě soud osobně slyšeti toho, komu má býti svéprávnost odeznána; obsílka může býti doručena také jeho zástupci, po případě zvlášť k tomu ustanovenému opatrovníkovi. Má-li býti svéprávnost odeznána osobě duševně choré nebo slabé, musí soud dle pravidel nahoře uvedených slyšeti jednoho nebo dva znalce, kteří duševní stav vyprávňované osoby zkoumali; od tohoto zjištění může býti upuštěno jenom tehdy, byl-li duševní stav vyprávňovaného v posledních šesti měsících v předběžném opatření soudně zkoumán a nenastaly-li od té doby dle výsledků konaného šetření podstatné změny v duševním stavu ošetřovaného. K žádosti znalců může soud naříditi, aby byl vyprávňovaný nejdéle do 6 měsícův ošetřován a pozorován v ústavě; před tím má vyslechnouti jeho manžela, příbuzné a zákonného zástupce, kteří proti takovému soudnímu opatření mohou podati stížnost.
Řízení provádí z pravidla soud okresní; býváť většina případů v podstatě jednoduchá, i není třeba prováděti všecky složitým ří-
6 zením před soudy sborovými. Než zákon i tuto možnost připouští: Kdokoli ze súčastněných, vyjímajíc navrhovatele, může proti provádění řízení před soudem okresním podati námitky (Einsprache), a případ dostane se tímto opatřením před soud sborový.
Usnesení, které rozhodující soud vydá, musí obsahovati výrok, proč byla svéprávnost odeznána, a je-li odeznání úplné nebo částečné; výrok soudu musí býti odůvodněn a má se vztahovati také na náhradu útrat.
Zvláštní ustanovení má tu osnova o osobách, které mají býti vyprávněny pro nestřídmost v požívání alkoholu nebo čivních jedů: ustanovení podobné podmíněnému odsouzení, po němž v trestním právu tolik voláme. Lze-li očekávati, že se vyprávňovaný polepší, může soud konečné rozhodnutí o návrhu na odeznání svéprávnosti odložiti nejméně na rok; odklad může učiniti odvislým od toho, že se nemocný po dobu od soudu stanovenou (nejméně 6, nejdéle 12 měsíců) dá léčiti v nějakém ústavu odvykacím. Odklad může býti zkrácen, když vyprávňovaný jakkoli naději na polepšení zmaří, tedy i tenkráte, když z ústavu bez příčiny odejde.
Proti usnesení o osobním vyprávnění zná osnova dvojí prostředek opravný: stížnost a odpor; užiti jich může každý, kdo má právo podati návrh na odeznání svéprávnosti, vyjímajíc ovšem navrhovatele.
O stížnosti slov šířiti netřeba; platí o ní v podstatě ustanovení nesporného patentu, jenž v §. 10. i ve stížnosti dovoluje uváděti nové okolnosti.
Za to tím zajímavější jsou ustanovení o odporu a důvody, které osnova pro tento prostředek opravný uvádí. »Řízení rekursní — praví — jest prostředečné; soud rozhoduje o něm v sezení neveřejném, neslyšev stran o nových tvrzeních. Stačí úplně, má-li druhá stolice přezkoumávati usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, nebo kterým byl návrh na vyprávnění zamítnut, pak tehdy, netýká-li se opravný prostředek skutečností neb obmezuje-li se na otázku náhrady útrat. Ale řízení rekursní je nedostatečné, brojí-li se proti usnesení první stolice pro skutečnosti, které ona zjistila. Tu dlužno účastníkům i po provedení řízení v první stolici umožniti řízení, které zákon činí přístupným podáním námitek, pokud řízení v první stolici není skončeno«.
Odpor možno podati ústně nebo písemně v zákonné lhůtě 14 dní; lhůta běží ode dne, kdy bylo usnesení o vyprávnění doručeno vyprávněnému nebo jeho opatrovníku. Opis podání nebo protokolu dostanou osoby, jež učinily návrh na odeznání svéprávnosti; soud je při doručení poučí, že se mohou do 14 dní prohlásiti, zdali se řízení súčastní. Prohlášení takové děje se ústně nebo písemně.
Účastníci mohou k němu připojiti své vývody, které odpor podporují neb je potírají; mohou se s ním i úplně srovnávati. Jak odpor může ovšem i prohlášení účastníkův obsahovati nové okolnosti a průvody. Strany mohou — nemusejí — býti zastoupeny od advokátů; chudým ustanovuje bezplatného zástupce okresní soud. Jsou-li prohlášení účastníků podána neb uplynula-li lhůta ku podání jich určená, předloží okresní soud spisy druhé stolici, totiž sborovému soudu. Ten odpor v neveřejném sezení hned zamítne, byl-li podán pozdě nebo podala-li jej osoba neoprávněná; jinak nařídí o něm ústní líčení, k němuž obešle účastníky, jež se řízení súčastní, manžela, příbuzné a zákonného zástupce vyprávňovaného.
Od odporu může býti kdykoliv upuštěno; kdo jej podal, nahradí súčastněným účelné útraty, jež dlužno do 14 dní účtovati. Rozhodnutí o návrhu na náhradu útrat činí soud sborový v sezení neveřejném.
K ústnímu líčení obešle předseda senátu dle potřeby svědky a postará se také o opatření jiných nabízených důkazů. Nedostaví-li se k líčení ten, kdo podal odpor proti odeznání svéprávnosti, má se za to, že od odporu upustil; za to nemusejí se k líčení dostavovati ostatní účastníci a na obsah jejich prohlášení a vývodů bere se zřetel.
Řízení jest opět officiosní, obdobné ovšem spornému řízení odvolacímu. Smír nebo rozhodnutí pro uznání není přípustný; z úřední moci soud sbírá a provádí důkazy i činí své usnesení. Může je jako soud okresní odložiti, jsou-li pro to podmínky; jednaje veřejně, může dle ustanovení §. 172. odst. 2. obč. ř. s. veřejnost vyloučiti.
Soud sestává z předsedy, dvou soudcův a dvou přísežných (Schöffen), které vybírá president sborového soudu z doplňovací listiny porotců vždy na rok tak, aby žádný více než pět dní v roce nezasedal; doplňovací listinu porotců dlužno rozmnožiti o tolik, aby byl po ruce potřebný počet přísežných po celý rok, o polovici větší. Přísežní berou se do přísahy před líčením v sezení neveřejném, když po prvé v roce úřadují; pořadí jejich určuje los.
Jimi vchází do soudnictví nový živel laický, dle slov osnovy proto, aby veřejnost měla zřejmou záruku, že jest řízení prováděno důkladně, svědomitě, nestranně a spravedlivě. Aby soudce-laiky, přísežné, dobře informoval, musí prý soud pracovati se zvýšenou důkladností, a v tom prý je výhoda takového smíšeného soudu. Nesdílím tohoto názoru, a jsem vůbec proti přibírání živlů laických do soudních dvorů, jak to nové zákony soudní důsledně činí. Spravedlivosti a svědomitosti soudcovské netřeba kontrolovati od soudců-laikův, a to tím méně v řízení o odeznání svéprávnosti, kde jsou i soudcové z povolání laiky a kde jest o veřejnou kontrolu dostatečně postaráno zřízením instituce účastníků, důvěrníkův a p.
Líčení před senátem zahajuje předseda vyvoláním věci, o níž podává zprávu jeden ze soudců jako zpravodaj, neprojevuje svého mínění. Naříkané usnesení se předčítá a strany přednášejí své řeči.
6* Proved po případě znovu potřebné důkazy, nebo doplniv řízení důkazy novými, rozhoduje senát v sezení neveřejném usnesením dle předpisů §§. 10. až 13. zákona o právomoci soudů.
Do jeho rozhodnutí lze si stěžovati u nejvyššího soudu stížností, ať bylo usnesení první stolice potvrzeno nebo změněno.
Přišla-li záležitost před sborový soud následkem námitek, koná se řízení rovněž před smíšeným senátem dle zásad nahoře vylíčených. Usnesení soudu lze však v tomto případě potírati jen stížností k vrchnímu soudu zemskému; potvrdí-li druhá stolice rozhodnutí stolice první, není dalších prostředkův opravných dle obdobných předpisův v řízení sporném. Důkladnější provádění řízení před soudem sborovým ve stolici první může tak míti za následek ztrátu třetí stolice; rozhodoval-li v první stolici soud okresní, zachová si úplný pořad tří instancí ten, kdo do jeho usnesení podá odpor. Spokojil-li se stížností, přijde ovšem i on o právo dovolávati se rozhodnutí nejvyššího soudu, jestliže druhá stolice naříkané rozhodnutí potvrdila.
Námitek za opravný prostředek pokládati nelze; jimi mění se pouze příslušnost věcná v první stolici, a proto jich zákon neváže na žádnou lhůtu až do vydání konečného usnesení.
Útraty řízení předběžného i řízení hlavního nese vyprávněný, účastníci řízení, po případě stát dle pravidel zevrubně provedených; náhrada útrat zastupování je vyloučena, dle mého mínění nesprávně. Proč by na př. neměl útrat právního zastupování hraditi vyprávňovanému ten, kdo svým návrhem řízení vyvolal, když řízení skončilo odmítnutím návrhu?
Nález soudu o odeznání svéprávnosti může býti k návrhu nebo z úřední moci zrušen dle vylíčených zásad, pominula-li příčina vyprávnění; kromě toho může býti úplné vyprávnění změněno v částečné. Byl-li návrh na zrušení zamítnut, možno toto usnesení soudu potírati odporem. Zamítne-li jej sborový soud a nelze-li pravděpodobně očekávati, že se vyprávněný v brzku pozdraví nebo polepší, může soud vyřknouti, že nelze návrhu obnoviti před uplynutím pevné lhůty, která nesmí býti delší jednoho roku.
Řízení jest upraveno v obou případech týmiž předpisy, jak byly vylíčeny.
Osnova obsahuje ještě podrobné předpisy o doručování, z nichž vytýkám jen ten, že usnesení soudu o přípustnosti chovati chorého v ústavě musí býti doručeno soudu, jenž jest příslušným prováděti vyprávňovací řízení.
Zákon má nabýti platnosti šestým měsícem po prohlášení; jeho předpisy budou se od té doby vztahovati na osoby, které byly dříve dány v opatrovnictví a které tedy podle něho budou vyprávněný úplně nebo částečně.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Komory advokátní. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 83-83.