Čís. 15181.
Předpis § 44 zák. čís. 154/34 Sb. z. a n. jest předpisem donucujícím a zaměstnanci příznivějším, než byl předpis § 39 zák. čís. 20/10 ř. z.
Zaměstnavatel jest povinen vydati zaměstnanci při skončení služebního poměru písemné vysvědčení vždy, i bez žádosti zaměstnancovy; nároku toho se nemůže zaměstnanec vzdáti ani po skončení pracovního poměru.
(Rozh. ze dne 7. května 1936, Rv I 794/36.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy od 1. srpna 1933 do 3. října 1934 jako správce. Po skončení služebního poměru mu žalovaná nevydala vysvědčení ani nevyhověla včas jeho žádosti za vydání vysvědčení a zaslala mu je teprve po podání této žaloby. V ní uplatňuje žalobce nárok na náhradu škody tvrdě, že byl od 1. května 1935 přijat jako správce provozu u firmy N., avšak pod podmínkou, že před tímto dnem předloží vysvědčení o své dosavadní služební činnosti. To nemohl učiniti a proto k nastoupení služby u firmy N. nedošlo. Nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody:
Žalobce byl u žalované firmy v době od 1. srpna 1933 do 3. října 1934 zaměstnán jako správce provozu. Podle § 56 zákona čís. 154/34 Sb. z. a n. platí ustanovení toboto zákona i pro pracovní poměry, které trvají v den účinnosti zákona (t. j. dne 19. srpna 1934), pokud jsou tato ustanovení pro zaměstnance příznivější a pokud práva jimi zaměstnancům přiznaná nemohou býti smlouvou zkrácena ani zrušena. Předpis § 44 cit. zák. je shodný s § 39 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z., až na to, že podmínkou zaměstnavatelovy povinnosti podle nového zákona není žádost zaměstnancova, jak tomu bylo podle § 39 zákona o obchodních pomocnících. Nový předpis je tudíž pro zaměstnance příznivější a zároveň jde o donucovací předpis, jak zřejmo z ustanovení § 53 zák. čís. 154/34 Sb. z. a n. Jest tedy na sporný služební poměr použiti ustanovení § 44 zák. čís. 154/34 Sb. z. a n. Podle tohoto předpisu jest zaměstnavatel povinen vydati zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání, které musí býti vždy písemné a obsahovati údaje o době a způsobu zaměstnání. Tato povinnost stíhá zaměstnavatele vždy, nikoli jen na žádost zaměstnancovu. Zaměstnavatel je povinen potvrzení vydati, to znamená, že je musí připraviti a zaměstnanec má si je vyzvednoutí u zaměstnavatele. V souzené věci žalovaná firma žalobci sporné vysvědčení nevydala ani při skončení pracovního poměru, ani poté, když je žalobce dopisem ze dne 4. dubna 1935 na ní žádal, žalobce ani o tom neuvědomila, že sporné potvrzení je u ní k jeho disposici, aby si je vyzvedl určitého dne, a potvrzení zaslala žalobci teprve po doručení žaloby, a to dne 8. května 1935, pokud se týče, když žalobce žádal doplnění potvrzení, dne 21. května 1935. Zaměstnanec může požadovati na zaměstnavateli náhradu škody, která mu vznikla nevydáním nebo opožděným vydáním vysvědčení. V souzené věci jde o opožděné vydání, ježto žalovaná firma nenabídla žalobci vysvědčení, o kteréž jde, již při skončení pracovního poměru, ani nevyhověla jeho pozdější žádosti o vydání včas, t. j. bez zbytečného průtahu, nýbrž odložila vyřízení víc než o měsíc. Nároku na potvrzení podle § 44 cit. zák. nelze se vzdáti ani při skončení pracovního poměru, ani po tomto skončení, ježto platná jsou jen ujednání uzavřená při ukončení pracovního poměru, pokud jde o úpravu hmotných otázek vzniklých teprve následkem tohoto ukončení (Sb. n. s. čís. 3750), nikoli též pokud jde o povinností uložené zaměstnavateli z důvodů veřejnoprávních (sociálněpolitických, policejních a pod.), jak tomu je při vydání potvrzení o zaměstnání. Nemá tedy význam námitka žalované firmy, že žalobce při skončení pracovního poměru prohlásil, že nemá žádných nároků proti žalované firmě. Nesejde ani na tom, že žalobce v dopise ze dne 4. dubna 1935 užil obratu, jímž se mohla firma cítiti uraženou, bylo-li jen z obsahu tohoto dopisu zřejmé, čeho se žalobce vlastně domáhá a že žádá vydání nenabídnutého mu dosud vysvědčení. Žalobce nemusel podle § 44 zák. čís. 154/34 Sb. z. a n. žádati na firmě, aby mu vydala potvrzení o zaměstnání. Učinil-li tak a nepoháněl-li vyřízení, nemůže mu to býti na újmu, zvláště když firma mu ani neoznámila, že je ochotna mu toto vysvědčení vydati, ani ho nevyzvala, aby si vysvědčení u ní vyzvedl, jak nebylo spomo mezi stranami. Zaměstnanec musí podle § 1295 obč. zák. ovšem dokázati škodu. Žalobce tvrdil, že byl firmou Jan N. přijat jako správce provozu a dílovedoucí od 1. května 1935 pod podmínkou, že jí před tímto dnem odevzdá potvrzení žalované firmy o své služební činnosti, a že této podmínce nemohl vyhověti, pokud se týče byl později odmítnut firmou Jan N. proto, že žalovaná firma mu včas nevydala řádné potvrzení o zaměstnání podle § 44 zákona čís. 154/34 Sb. z. a n. Tento přednes, kdyby byl prokázán, stačil by k opodstatnění žaloby o náhradu škody, a to najmě, hledí-li se k tomu, že při dnešních nepříznivých poměrech na pracovním trhu žalobci zřejmě nebylo možno, byl-li odmítnut firmou N., v krátké době najíti jiné zaměstnání.