Č. 8168.

Pozemková reforma: Může stpů propuštění zabrané půdy ze záboru podle § 20 příd. zák. vázati výhradou, že zabrané plochy musí zůstati v celku a nesmí býti drobeny ani právním jednáním mezi živými ani na případ smrti?
(Nález ze dne 11. října 1929 č. 17 983.)
Věc: Hugo S.-R. v R. (adv. Dr. Jan Žáček z Brna) proti státnímu pozemkovému úřadu o nárok dle § 20 příd. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú propustil st-li výměrem z 27. února 1924 ze záboru dle § 20 příd. zák. určité nemovitosti v celkové výměře 20 ha 30 a a 8 m2 s výhradou, že vlastník podrobí se podmínkám, jež stpú v dohodě s min. škol. dodatečně ustanoví. Nař. výměrem určil stpú tyto podmínky a v bodu 7. tohoto výměru ustanovil toto: »Plochy, jež tímto rozhodnutím ponechávají se podle § 20 příd. zák., musí zůstati i na dále v celku, jak byly žadateli ponechány, a nesmí býti drobeny ani právním jednáním mezi živými ani právním jednáním pro případ smrti. Výjimky, pokud jsou odůvodněny zájmy veřejnými, může povoliti stpú jedině se souhlasem min. škol.« V posledním odstavci tohoto rozhodnutí poznamenal stpú, že jím stanovené podmínky budou na ponechaných nemovitostech knihovně poznamenány.
Proti podmínce sedmé tohoto výměru podal st-l stížnost, o níž nss uvážil takto:
Stížnost namítá, že podmínka sedmá příčí se zákonu, ježto dle občanského práva nemohou úřady vlastnické právo omezovati do té míry, aby vlastník nesměl svými disposicemi mezi živými neb na případ smrti svůj pozemkový majetek drobiti, neboť nelze prý vlastnické právo omeziti jiným způsobem, než jak uvedeno v § 364 a násl. o. z. o. Námitka ta jest bezdůvodná. Zákony o poz. reformě byli vlastnící velkého majetku pozemkového omezeni do té míry, že jim na základě těchto zákonů může státem býti odňata veškerá disposice s tímto majetkem, tedy i samo vlastnické právo k tomuto majetku, a nemohou zajisté vlastníci oni proti tak dalekosáhlému zásahu do své sféry vlastnické bránili se námitkou, že dle o. z. o. lze vyvlastňovati soukromý majetek jen za podmínek § 365. Jsouť zákony o pozemkové reformě specielními normami pozdějšími, jimiž ustanovení o. z. o. o přípustnosti omezení vlastnického práva byla, pokud jde o velký majetek pozemkový, modifikována. Nelze se proto ustanovení o. z. o. dovolávati proti předpisům zákonů o poz. reformě. Podobně jest tomu i ohledně podmínek, jež stpú při propouštění nemovitostí dle § 20 příd. zák. stanoví za tím účelem, aby vyhověl příkazu tohoto ustanovení, dle něhož má stpů přihlížeti k tomu, aby nebyly rušeny krásy přírodní, ráz krajiny, a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Také tu může stpů omezili vlastníka v jeho disposicích s propuštěným majetkem, pokud sleduje tím účel právě vytčený, a nelze proti omezujícím opatřením jeho důvodně namítati, že o. z. o. takových omezení nezná. Záleží jedině na tom, zda omezení, proti němuž stížnost směřuje, má skutečně za účel zachování povahy dotčených nemovitostí jako objektů dle § 20 příd. zák. Po té stránce však nemá stížnost řádně formulovaných námitek, zejména nevytýká, že pro zachování této povahy je bez významu, budou-li nemovitosti ony dosud celek tvořící právními disposicemi mezi různé vlastníky rozděleny a rozdrobeny.
Stejně jest bezdůvodná stížnost, pokud namítá, že podmínka sedmá příčí se duchu zák. č. 179/24 o zrušení svěřenství, neboť tímto zákonem bylo ovšem ustanoveno, že dosavadní svěřenství všeho druhu se zrušují, a že nová svěřenství nemohou býti zřizována, avšak podmínkou sedmou žádné nové svěřenství zřízeno nebylo, alespoň úřední omezení vlastníka v jeho disposici s předmětem jeho vlastnictví neznamená ještě zřízení rodinného fideikomisu.
Stížnost konečně namítá, že podmínka sedmá nemůže ani v knihách býti poznamenána, ježto knihovní zákon nedává pro poznámku takovou žádnou oporu a že tedy poslední odstavec rozhodnutí je nesplnitelný. Námitka tato jest v rámci stížnosti podané u nss nepřípustnou, ježto stpú propuštění nemovitostí nevázal na podmínku, že proveden bude zápis v posledním odstavci jeho výměru zmíněný, takže ponechání půdy té nebylo a není po té stránce vázáno nějakou podmínkou a nebude-li podmínka ta knihovně poznamenána, nepozbude ponechání půdy platnosti. O tom, zda podmínka sedmá hodí se k tomu, aby byla předmětem knihovního zápisu, a zda tedy stpú knihovního jejího poznamenání nedosáhne, může s účinkem právní moci schopným rozhodovati pouze příslušný soud a jest tedy uvedená námitka dle § 3 lit. a) zák. o ss vyloučena z rozhodování nss-u.

Citace:

č. 8168. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 248-249.