Č. 841.

Zabírání budov pro účely školské: I. Při záboru budovy zřízením nuceného nájmu dle § 7 odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. netřeba šetřiti předpisů §§ 11 až 21 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. o vyvlastňování. — II. Podmínky záboru budovy jinojazyčné veřejné školy národní pro školu zřízenou dle zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n.
(Nález ze dne 13. května 1921 č. 5381.)
Věc: Obecní zastupitelstvo a místní školní rada v B. (adv. Dr. Otto Stein z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. koncip. Drem. K. Stránským) o zrušení jedné třídy na německé obecné škole v B. a zabrání části budovy této školy pro českou školu obecnou tamtéž.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Předseda zemské školní rady v Praze zjistiv, že dvojtřídní německá škola v B. navštěvována jest v školním roce 1919-20 62 dětmi (první třída 26, druhá třída 36) a že škola ta byla ku konci předcházejících tří školních let navštěvována 78, 71 a 61 dětmi, zrušil podle § 9 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. jednu třídu této školy, zřídil v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. v B. jednotřídní obecnou školu s českým jazykem vyučovacím a vyslovil, že škola ta bude ihned otevřena a zatím umístěna v budově místní obecné školy německé v B., kdež je připraven i byt pro jejího správce.
Rozhodnutím ze dne ... zabrala pak zemská školní rada v dohodě se zemskou politickou správou k umístění české školy a pro bydlení jejího správce podle § 7 cit. zákona nuceným nájmem příslušné místnosti v budově německé obecné školy v B. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Proti těmto rozhodnutím uplatňují stížnosti obecního zastupitelstva a místní školní rady v B. tyto stížné body: — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
ad 1. Pokud jde o stížnost proti zabrání jedné učebny a bytu pro učitele v budově německé školy v B. pro účely české školy tamtéž, jest ovšem přiznati, že jak judikatura tak i literatura (Randa, Právo vlastnické dle rak. práva, Dr. Otto Leonard, Enteignung und Enteignungsverfahren im ost. Rechte) stojí na stanovisku, že vyvlastnění státi se může nejen úplným zrušením, nýbrž i pouhým omezením soukromých práv v zájmu veřejném. Z toho však nelze dovozovati, že při záboru místností zřízením nuceného nájmu podle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. muselo býti použito, pokud jde o řízení vyvlastňovací, obdoby zák. ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. Stanoví-li zákon, že pro řízení vyvlastňovací platí obdoba zák. z 18. února 1878, a to §§ 22 a násl., vysvítá z toho zřejmě, že dle úmyslu zákonodárcova má býti použito jen předpisů, jež stanoveny jsou v §§ 22 a násl. cit. zákona, a není tudíž zemská školní rada ani v oněch případech, kde jde o získání staveniště pro budoucí budovu školní neb o získání postavené již budovy vyvlastněním, povinna přihlížeti k předpisům §§ 11—21 cit. zákona jednajícím o tom, jak se určuje věc, která se má vyvlastniti, a kolik se má vyvlastniti. Tím méně nutno šetřiti těchto ustanovení, když jde pouze o získání místností pro školu nájmem za přiměřené nájemné. Nelze tudíž v tom, že v daném případě před vydáním rozhodnutí nebylo provedeno řízení, jaké jest předepsáno v §§ 11—21 cit. zákona, shledati nějakou nezákonnost ani podstatnou vadu řízení. — — — — — — — — — — — — —
ad 2. Názor stížnosti, že musí i v oněch případech, kde jde o zřízení nuceného nájmu pro účely školské aneb o vyvlastnění staveniště neb budovy pro tyto účely, býti vydán zvláštní nález vyvlastňovací, jaký má na mysli § 17 cit. zák. ze dne 18. února 1878, nemá, jak již shora provedeno, v zákoně ze dne 3. dubna 1919 opory. Rozhodnutí vyslovující zřízení nuceného nájmu nahrazuje úplně zvláštní vyvlastňovací nález dle §u 17 zák. vyvl. z r. 1878.
ad 3.—4. Podle ustanovení 2hé věty 1. odst. §u 7 zákona ze dne 3. dubna 1919 jest každý vlastník reality povinen propůjčiti místnosti své k umístění škol zřízených podle tohoto zákona za přiměřenou náhradu nájemní, není-li tím ohroženo jeho vlastní bydlení nebo jeho vlastní živnost.
Zákon nerozeznává mezi budovami nebo pozemky, jež jsou ve vlastnictví soukromníků, a mezi realitami, jež jsou majetkem korporací veřejných a nevyjímá majetek korporací veřejnoprávních ze záboru; mohou tudíž dle znění a smyslu zákona i budovy věnované účelům veřejným býti postiženy zřízením nuceného nájmu pro účely vytčené v první větě § 7. Zákon váže právo státu a země na opatření nutných místností pro školu a bydlení personálu učitelského jedině podmínkou, že není záborem ohroženo ani vlastní bydlení ani živnost majitele.
Zákon nehledí sice zvlášť na účel veřejný, kterému budova, po případě jednotlivé místnosti jsou věnovány, neb k němu užívány, z okolnosti však, že opatření dle § 7 zák. z 3. dubna 1919 učiněno k dosažení účelu veřejného, že zásadně všechny účely veřejné stejnou měrou mají nárok na ochranu a podporu (§ 365 o. z. o.), pokud zákon nestanoví, že některý účel veřejný má přednost před jinými účely veřejnými, jde, že účel § 7 cit. zákona nemůže u budov a místností veřejným účelům sloužících, po případě věnovaných potud dojíti splnění, pokud tyto starší veřejné účely trvají a k splnění svému potřebují dotyčných budov neb místností. Pro tento názor svědčí též ustanovení zákona z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné, tedy zákona sledujícího podstatně stejné účely, který rovněž připouští zabrání budov a místností ústavům sloužících jen, pokud možno ústav, kterému budova dosud sloužila, vhodně umístiti v budovách jiných.
V daném případě mohla by obec neb místní školní rada v B. jen tehdy brániti se zřízení nuceného nájmu ve prospěch české školy v B., kdyby prokázala, že opatřením tím bude německá národní škola obecná, které budova ta dosud výlučně sloužila, poškozena.
To však stížnost nenamítá, také se tak nestalo, neboť zrušením jedné třídy na německé škole uprázdnila se jedna učebna i byt učitelský, místnosti tyto nesloužily tudíž v době záboru ani k účelům školským ani k obývání, takže o ohrožení účelu, kterému je budova věnována, nemůže býti řeči. — — — — — — — — — — — — — — — —
Bylo tudíž zamítnouti stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 841. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 536-538.