Authors:
= Boh. adm., 2 (1920)
PDF

Č. 515.


Administrativní řízení: * Zamítla-li vyšší stolice opravný prostředek z důvodů meritorních přes to, že nižší stolicí byl opravný prostředek k ní podaný zamítnut pro opožděnost, nelze v rozhodnutí vyšší stolice spatřovati úředního výroku schopného právní moci o tom, že opravný prostředek byl k dolní instanci podán řádně.
(Nález ze dne 11. září 1920 č. 8374.)
Věc: Bohumil Trnka a společníci v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku ze spotřeby elektrické energie. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rada městská v Praze výměrem ze dne 11. června 1919
č. j. 1394—1396 nařídila stěžovatelům, kteří si vyrábějí sami pro svou
potřebu elektrickou energii, aby na vlastní náklad postavili si úřadně
cejchované měřicí přístroje a připustili, aby přístroje tyto úředními orgány Pražských městských elektrických podniků kdykoliv mohly býti
přezkoumány. Oznámeno zároveň, že strany takové platí obecní dávku
jen z polovice spotřeby elektrické energie a dodáno, že dávka může
býti paušalována; zároyeň zaslán dotazník s příkazem, aby byl vyplněn
a předložen.
Odvoláváno se při tom na § 3 řádu o vybírání dávky, schváleného po dohodě s místodržitelstvím usnesením zemské správní komise ze dne 4. května 1918, dle něhož jsou držitelé živnostenských a průmyslových podniků, kteří si elektrickou energii sami vyrábějí, povinni měřící přístroje si na vlastní náklad postaviti a připustiti jejich přezkoumání.
Stížnost správní sbor hl. města Prahy rozhodnutím ze dne 6. června 1919 zamítl jako opožděnou a uvedl v důvodech, že nehledě na tento zamítací důvod, nejedná se o rozhodnutí, nýbrž o správní úkon přípravný pro konečné rozhodnutí; mimo to že jest stížnost věcně nepřípustná, poněvadž opomenutím stížnosti do usnesení městské rady, kterým byla obecní dávka ze spotřeby elektrické energie zavedena, nabylo usnesení právní moci.
Zemský správní výbor stížnost zamítnul, poněvadž nařízení dané stěžovatelům výměry městské rady ze dne 11. června 1918, jež nebylo vzato v odpor, jest opatřením, které jest odůvodněno ustanovením § 3 řádně schváleného řádu o vybírání dávky ze spotřeby plynu a elektrické energie v obci hl. města Prahy.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Jak ze stížnosti patrno, byla rozhodnutím správního sboru hl. města Prahy ze dne 6. června 1919 čís. j. 4960 zamítnuta stížnost Bohumila Trnky a spol. v Praze do výměru správní rady městské ze dne 1. června 1918 čís. j. 1394, 1395 a 1396 jako opožděná, čímž bylo vysloveno, že výměry tyto nabyly právní moci. Rozhodnutí toto zůstalo, naříkaným rozhodnutím zemského správního výboru ze dne 26. listopadu 1919 čís. jed. 65393/VII. nedotčeno, neboť v rozhodnutí vyšší stolice, které ignorujíc dotčený výrok správního sboru hl. města Prahy, zamítlo další opravný prostředek, byť i z důvodů meritorních, nelze spatřovati výroku právní moci schopného o tom, že opravný prostředek dolní instanci podaný byl řádně podán.
Otázkou pak, zdali zemský správní výbor právem či neprávem opomenul o této otázce rozhodnouti a zdali tedy právem ponechal v platnosti výrok správního sboru, jímž byl rekurs stěžovatelův pro opoždění zamítnut, nemohl se nejvyšší správní soud obírati, poněvadž v tomto směru stížnost k tomuto soudu podaná neprecisuje žádného bodu stížního (§ 18 zák. o spr. soudě), kdežto vývody, kterými stížnost snaží se dokázati, že rozhodnutí správního sboru hl. města Prahy zákonu neodpovídá, nemohl se nejvyšší správní soud zabývati z té příčiny, poněvadž zemský správní výbor v naříkaném rozhodnutí, jak bylo právě podotčeno, otázku tu nerozřešil a není zde tedy v tomto směru rozhodnutí, V 472
jež by mohlo býti předmětem zdejšího přezkoumání (§ 5 zák. o správ. soudě).
Musil tedy nejvyšší správní soud vycházeti z toho, že výměr správní rady městské ze dne 1. června 1918 čís. 1394, 1395 a 1396 nabyl moci práva, k čemuž soud tento jest povinen přihlížeti z povinnosti úřední (sr. § 21 zák. o spr. soudě).
Nabyl-li však řečený výměr městské rady moci práva, pak byli stěžovatelé se svým rekursem prekludováni a nemohou tedy býti naříkaným rozhodnutím, jímž rekurs jejich byl zamítnut, ve svých právech nijak dotčeni.
Slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Citace:
č. 515. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 530-532.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).