Č. 3511.

Pozemková reforma: I* Posuzování, jsou-li splněny podmínky dle § 3 a) záb. zák., musí se díti vždy s ohledem na celý objekt, za jehož vyloučení ze záboru jest žádáno. — II* Objekt, o němž může státní pozemkový úřad rozhodovati, jest onen celek, jejž majitel v žádosti své dle § 3 a) záb. zák. jako hospodářskou jednotku označil. — III. Samostatnost objektu podle § 3 a) záb. zák. není vyloučena tím, že výnos z něho splývá v jedno s výtěžky ze zabraného majetku téhož vlastníka.
(Nález ze dne 23. dubna 1924 č. 7131.)
Prejudikatura:>Boh. 931, 1133 adm. a jiné.
Věc: Hugo S. R. v R. (adv. Dr. Jan Žáček z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o vyloučení objektů ze záboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud neuznáno na vyloučení skalského mlýna v T., zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Třemi podáními žádal Hugo S. R., velkostatkář v R., za vyloučení řady nemovitostí ze záboru po rozumu § 3 a) zák. záb. z jeho velkostatku R. s B. Po komisionelním vyšetření nemovitostí těch na místě samém rozhodl stpú o všech žádostech výměrem z 2. srpna 1922, jímž některé z požadovaných nemovitostí ze záboru dle § 3 a) zák. záb. vyloučil, ohledně jiných však žádost za jich vyloučení nevyhověl.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí směřuje stížnost, jíž se naříká odepření žádaného vyloučení ze záboru: 1. šamotové továrny v R., 2. podsedku č. 84 v R., 3. domu č. 3 v L., 4. Hugonovy huti v J. a 5. Skalského mlýna v T. O stížnosti této uvážil nss jak následuje:
Podle § 3 a) záb. zák. jest k vyloučení ze záboru třeba, aby objekty, o něž jde, byly samostatný právně i hospodářsky a nesloužily hospodaření na zabraných nemovitostech. Dle stálé judikatury nss musí tyto tři podmínky společně býti splněny v každém jednotlivém případě a musí jíti vedle toho o »objekt« dle § 3 a) záb. zák., aby vyloučení mohlo býti s úspěchem žádáno. Nedostatek i jen jednoho z těchto předpokladů znemožňuje použití § 3 a) záb. zák.
Pokud jde o samostatnost právní, vyslovil nss v četných nál. (svr. na př. nál. Boh. 931 adm.) názor, že pod výrazem tímto nutno rozuměti právní schopnost objektu býti sám o sobě předmětem samostatných práv i závazků ve všech právních relacích, tedy i co do hypoték, a že tedy nelze pokládati za objekty právně samostatné ty, které jsouce s jiným majetkem zabraným v jedné a téže vložce knihovní zapsány, tvoří s těmito jinými nemovitostmi jediné těleso knihovní. Nálezem pak Boh. 1663 adm. vyslovil nss, že i když jen část objektu jest zapsána s ostatním majetkem zabraným v stejné vložce knihovní, postrádá právní samostatnosti objekt celý, třeba jiná část jeho byla zapsána ve zvláštní vložce knihovní, protože ani tu nelze vložiti hypotéku na celý dotyčný objekt, jako na samostatný celek, když jistá fysická součást jeho zapsána jest společně s jinými nemovitostmi ve společné vložce jiné. Na těchto právních názorech trvá nss a po rozumu § 44 jedn. řádu odkazuje na zevrubné odůvodnění jich v citovaných nálezech.
Nss nesdílí názoru st-lova, projeveného při veřejném ústním líčení, že jest stpú povinen, shledá-li, že některé nemovitosti objektu, o jehož vyloučení se žádá, nevyhovují podmínkám § 3 a) zák. záb., vyloučiti ze záboru aspoň onu část objektu, u níž podmínky vyloučení jsou dány.
Dle stálé judikatury tohoto tribunálu (srv. na př. nál. Boh. 1133) rozuměti jest »objektem« dle § 3 a) záb. zák. každou hospodářskou jednotku, která jest věnována svou podstatou a svým hospodářským určením jinému cíli, než hospodářství zemědělskému v širším slova toho smyslu. Je-li tedy »objekt« charakterisován tímto svým určením, a určení to dáno jest vůlí vlastníkovou, pak tato vůle vlastníkova jest důležitým momentem, jejž musí stpú do té míry respektovati, že nesmí nemovitosti, jež vlastník sám označil za hospodářskou jednotku a je reklamuje jako jednotlivý celek pro sebe dle § 3 a) záb. zák., rozkládati v jednotlivé části, nýbrž musí o této jednotce rozhodnouti jako o nedělitelném celku.
Otázku, jsou-li splněny náležitosti § 3 a) záb. zák. může stpú zkoumati také jen s ohledem na takovou celou hospodářskou jednotku, jak ji žadatel označil, a musí tedy tato jednotka ve svém celku vyhovovati všem náležitostem § 3 a) zák. záb., aby vyloučení mohlo býti s úspěchem žádáno. Důsledkem toho názoru jest arciť, že zamítavé rozhodnutí stpú-u týkající se celé jednotky stranou jako objekt dle § 3 a) záb. zák. reklamované, nelze pokládati ani za výrok rozhodující o nepřípustnosti vyloučení žádaného jen o jedné části téhož objektu, ježto tato část není pouhým minus, jež by v celku jako ve svém »majus« byla obsažena, nýbrž jest ve své podstatě »a1iud«, tvořící předmět jiný, nového rozhodování schopný.
Uvažuje jednotlivé body stížné dle těchto zásad, dospěl nss k těmto závěrům:
I. Podáním z 29. září 1921 žádal st-1 za vyloučení ze záboru po rozumu § 3 a) záb. zák. šamotové továrny, zapsané ve vložce č. - poz. knihy obce R., a tvořící jednotu společně s řadou pozemků, zapsaných s jiným majetkem zabraným ve vložce č. — a — desk zemských, o nichž st-1 uvedl, že jsou určeny k účelům šamotové továrny a jejího budoucího rozšíření, že tvoří vlečku továrny, že se některých pozemků užívá jako přístupu k řece a polí pro zřízence továrny a že řada pozemků slouží k účelům dobývání ohnivzdorné hlíny, okru, kamene a písku, doloživ, že tyto veškeré nemovitosti nalézají se pod jednou a touže správou a jsou vedeny docela odděleně od lesního a polního hospodářství st-lova.
V důsledku tohoto návrhu i souhlasného vyšetření na místě samém za účasti strany vyšel žal. úřad ve svém rozhodnutí ze skutečnosti, že šamotová továrna s veškerými požadovanými pozemky tvoří jediný samostatný celek, a ježto některé z těchto nemovitostí připsány jsou do desk zemských, v nichž zapsány jsou i jiné nemovitosti st-lovy, státem zabrané, nepřiznal celé této jednotce samostatnosti právní.
Stížnost nepopírá, že by veškeré jí udané nemovitosti netvořily jednoho celku a že by nebyly zapsány z části v deskách zemských při ostatním majetku zabraném, má pouze za to, že právní samostatnost továrny tím nepomíjí, ježto továrna není existenčně odkázána na ony pozemky, protože by mohla odebírati hlínu i jinde, a mohou býti nahrazeny peněžitou náhradou za toto užívání. Avšak stížnost přehlíží, že při posuzování existence podmínek § 3 a) záb. zák. nutno přihlížeti jediné k stavu, jaký tu ve skutečnosti jest a nikoliv, jaký by mohl býti vlastníkem zabraného majetku zřízen. Může proto stpú řeše § a) záb. zák., přihlížeti vždy jen k okolnostem tak, jak se fakticky jeví. Jestliže tedy žal. úřad za těchto okolností odmítl vyloučení těchto nemovitostí pro nedostatek samostatnosti právní, nelze v jeho rozhodnutí spatřovati nezákonnost. Ježto pak nedostatek právní samostatnosti již sám o sobě vylučuje použití § a) zák. záb., odpadá tím potřeba zabývati se i dalšími námitkami, pokud popírají, že by se tomuto objektu nedostávalo i dalších podmínek § 3 a) zák. záb., a není tudíž zapotřebí zkoumati, zda a pokud je údaje stížnosti v tom ohledu srovnávají se skutkovou podstatou v řízení správním vyšetřenou.
II. St-1 sám pokládá dům čp. 84 t. zv. podsedek v R., sloužící i s pozemky u domu tohoto se nalézajícími za byty resp. deputát zaměstnanců továrny šamotové, za příslušenství této továrny sdílející s ní její právní osoud. Není-li však šamotová továrna ze záboru vyloučena, pak nelze ani podsedek s pozemky jako její příslušenství podříditi předpisu § 3 a) zák. záb. a nelze proto ani v tomto směru nař. rozhodnutí vytýkati nezákonnost. III. St-1 žádal dále za vyloučení domu čp. — v L., zapsaného ve vložce č. — poz. knihy obce L., s příslušejícími k němu pozemky č. kat. — — — v L., které podle jeho sdělení od pradávna nájemcům domu čp. — v L. byly od deskového statku pronajímány.
Podle toho, co shora uvedeno, nelze ani zde spatřovati nezákonnost, když žal. úřad ve shodě s návrhem pokládal dům čp. — v L. s pozemky shora vypočtenými za jeden celek a když vzhledem k tomu, že pozemky tyto zapsány jsou ve vl. — desk zemských při jiném majetku st-lově, státem zabraném, nepřiznal tomuto hospodářskému celku karakter objektu, majícího samostatnost právní, čímž použití § 3 a) zák. záb. jest vyloučeno, aniž bylo třeba zkoušeti, jsou-li snad splněny i ostatní předpoklady, jež dotčený předpis žádá.
IV. Podáním ze dne 3. října 1921 žádal st-1 za vyloučení ze záboru Hugonovy huti v J. s pozemky, zapsané ve vl. č. — poz. knihy obce J., jež prý před mnoha lety byla zřízena na pilu a se všemi pozemky pronajata.
Žal. úřad nevyhověl žádosti té jednak proto, že pile, věnované veskrze zpracování lesních plodů, schází zásadní schopnost samostatnosti hospodářské, i že pila občasným řezáním dříví slouží hospodaření na zabraném velkostatku, jednak proto, že pozemky, o jichž vyloučení ze záboru se žádá, sloužící velkostatku za lesní deputát a jsouce lesní správou majitele spravovány, nejsou hospodářsky samostatný a slouží hospodaření na zabraných nemovitostech.
Stížnost nepopírá, že pozemky tvořící dle tvrzení st-lova příslušenství tohoto objektu, jsou spravovány lesní správou a používány jako lesní deputát.
Ale pak tato hospodářská jednotka, jak si ji st-1 sám označil, nevyhovuje ve svém celku všem náležitostem § 3 a) záb. zák., a nemůže se proto strana s úspěchem domáhati vyloučení celé této jednotky ze záboru.
Maří-li okolnost tato sama o sobě vyloučení ze záboru, není třeba, aby se nss obíral i dalšími námitkami stížnosti v tomto bodě.
V. Konečně žádal st-1 za vyloučení ze záboru skalského mlýna v T., o němž bylo zjištěno, že jest v první řadě hostincem. Žal. úřad objektu toho nevyloučil proto, že hostinec slouží hospodaření na zabraném majetku st-lově tím, že jest útočištěm hostů a výletníků, navštěvujících přírodní krásy (jeskyně) na zabraném majetku st-lově se nacházející a přístupné za poplatek plynoucí do důchodu pokladny velkostatku, jednak tím, že hostinská koncese patří velkostatku a nájemce hostince má povinnost odbírati pivo ze zabraného pivovaru velkostatku v R.
Námitce st-lově nemohl nss upříti důvodnosti. Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 1663 adm., na který se dle § 44 jedn. ř. poukazuje, že o hostincích, v nichž se zpeněžuje pivo vyrobené v zabraném pivovaře, nelze právem tvrditi, že by sloužily hospodaření na zabraných nemovitostech. Tím méně možno z okolnosti, že velkostatek má výčepní koncesi v určitém hostinci, tvrditi, že hostinec ten slouží hospodaření na zabraných nemovitostech; vždyť koncese jest pouhým živnostenským oprávněním, jež zpeněžování piva v hostinci předpokládá.
Pokud pak nař. rozhodnutí má za to, že hostinec slouží hospodaření na zabraném majetku proto, že poplatku, jež hostinec navštěvující výletníci platí za prohlídku jeskyní na majetku zabraném, plynou do pokladny velkostatku, třeba připomenouti, že zákonem žádaná samostatnost objektu nemůže býti vyloučena tím, že důchody z tohoto objektu resp. jeho výnos splývá v jedno s výtěžky ze zabraných nemovitostí téhož vlastníka.
Odvislost hospodářská bránící použití § 3 lit. a) z. z. nastává spíše jen tehdy, když objekt sám svým hospodářským upotřebením, tedy svou podstatou, nebo svými přirozenými plody slouží přímo »hospodaření«, t. j. ku získávání a dobývání hospodářských plodů na zabraných nemovitostech.
Odporuje proto tento názor žal. úřadu v tomto bodě zákonu, a bylo proto nař. rozhodnutí co do této části jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 3511. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1091-1095.