Č. 3117.

Státní občanství: Na přiznání stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/1920 není právního nároku.
(Nález ze dne 15. ledna 1924 č. 416.)
Prejudikatura: Boh. CVI a četné jiné (z r. 1924 Boh. 3084 adm.)
Věc: Jakub K. ve V. T. (adv. Dr. Siegfried Sajó z Bratislavy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Ministr pro Slov. nař. rozhodnutím nevyhověl na základě zmocnění ministra vnitra žádosti st-le za přiznání státmho občanství čsl. ve smyslu § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná vychází z názoru, že § 9 uved. úst. zák. poskytuje žadateli nárok, aby mu bylo státní občanství přiznáno, vyhoví-li předpokladům tohoto ustanovení a není-li proti přiznání určitých důvodů, jež by prý musily býti v zamítavém rozhodnutí uvedeny; že však nárok ten jest založen i v čl. 3 mírové smlouvy s Československem.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
Mezinárodní smlouvy mezi republikou čsl. a třetími státy, k nimž není v žádném poměru, se st-1 nemůže vůbec dovolávati, poněvadž při ní nejde o positivní normu zákonnou, která by sama o sobě mohla býti zdrojem individuelního právního nároku, nýbrž o pouhé vytčení směrnic budoucího zákonodárství republiky čsl.
Toto zákonodárství uložilo dotčená ustanovení, pokud jde o státní občanství, do úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. a dlužno tedy zkoumati jediné, zda je nař. rozhodnutí ve shodě s tímto zákonem.
Jak patrno ze spisů, domáhal se st-1 v řízení správním přiznání státního občanství čsl. Žádost svou opřel po stránce právní o ustanovení § 9 uv. úst. zák., po stránce skutkové pak o tvrzení, že se narodil v r. 1879 v T. v Polsku, že mu bylo v r. 1911 v obci V. T. na Slov. přislíbeno přijetí do svazku obecního, nabude-li státního občanství a že tuto podmínku splnil, stav se podle listiny o státní příslušnosti z 11. července 1912 státním občanem uherským.
Pozíral tedy žal. úřad právem na žádost st-lovu jen jako na žádost za přiznání státního občanství čsl. ve smyslu § 9 uv. úst. zák.
Úřad však žádosti nevyhověl.
Shledává-li stížnost, vycházejíc z uvedeného názoru, v tomto zamí- tavém výroku nezákonnost, činí tak neprávem, neboť § 9 uv. úst. zák. nedává nároku na přiznání státního občanství čsl.
To patrno jest již ze vzniku tohoto zákonného ustanovení, jež má svůj základ v či. 76 mírové smlouvy s Rakouskem uzavřené dne 10. září 1919 v Saint-Germainu en Laye (č. 507 Sb. z r. 1921).
Osoby v tomto článku označené t. j. osoby získavší domovské právo na uzemí, postoupeném touto smlouvou čsl. státu, teprve po 1. lednu 1910 a tedy tytéž, které má na mysli § 9 úst. zák., nabudou státního občanství čsl. jen tehdy, když jim dá stát čsl. k tomu své svolení. Svolení to neváže mírová smlouva na žádné podmínky a ponechává je tedy zcela na vůli státu čsl.
Na témž stanovisku stojí i čl. 62 mírové smlouvy ujednané 4. června 1920 v Trianonu s Maďarskem (č. 102 Sb. z r. 1922).
Prováděje uvedené ustanovení mírové smlouvy Saint-Germainské, nepředepsal ani § 9 úst. zák. podmínek, za kterých by úřady byly povinny státní občanství přiznati, ani neustanovil jinak direktiv, ze kterých by bylo lze dovoditi nárok na přiznání státního občanství.
Že přiznání to jest dáno zcela do vůle úřadů, patrno jest konečně i z vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb., vydaného na základě a k provedení uvedeného úst. zák., neboť podle odst. 2. čl. 2 tohoto nař. rozhodují úřady o žádostech podle § 9 úst. zák. podle volného uvážení. Není-li však ve smyslu těchto ustanovení na přiznání státního občanství čsl. právního nároku, pak nebylo odepřením státního občanství čsl. st-li do jeho subjektivních práv vůbec vsazeno a není pak ani vadou řízení, když úřad st-li nesdělil, jakými motivy se řídil, když o žádosti jeho rozhodoval.
Jest tedy stížnost neodůvodněna a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3117. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 313-315.