Č. 6333.

Popisné věci. — Jazykové právo. — Adm. řízení. — Řízení před nss-em: Obec nemá právního, před nss-em stihatelného nároku na to, aby její úředně stanovený název byl změněn resp. doplněn označením v jazyce menšinovém.
(Nález ze dne 23. února 1927 č. 19680/26.)
Věc: Městská obec Prachatice (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. r. Dr. Lad. Prokop) stran názvu obce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze 17. března 1924 městská obec Prachatice, odvolávajíc se na rozsáhlý historický materiál, který později ještě několika podáními doplnila a jímž dokazovala, že název »Prachatitz« je historickým názvem obce, žádala min. vnitra, aby podle čl. 2 vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. ustanovilo úředním názvem obce také jméno »Prachatitz«. Min. vnitra nař. výnosem zpravilo obec, že hledíc k usnesení Stálé komise pro stanovení úředních názvů míst z 21. dubna 1923, nemíní na názvu obce, jak ustanoven je v úředním seznamu, něco měniti.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, nss uvážil:
Nař. rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžující si obce, aby úřední název její, který min. vnitra ustanoven byl toliko v jazyku státním, doplněn byl v tom směru, že by obec vedle svého názvu v jazyku státním měla také jméno »Prachatitz«. Ježto doplnění jednou stanoveného úředního názvu obce jest změnou úředního názvu, vzniká otázka, zda a do jaké míry obec tím, že jí byla odepřena změna jejího úředního názvu, může se cítiti dotčena ve svých právech. Zkoumajíc stížnost, bylo tedy vycházeti z toho, že předmětem stížnosti není snad onen akt žal. min., kterým úřední název obce byl ustanoven, nýbrž spíše rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost obce za změnu názvu jednou již stanoveného. Ježto pak podle § 2 zák. o ss nss může nss soudní ochranu poskytovati toliko subj. právům, která rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byla porušena, mohlo by jíti o porušení subj. práva stěžující si obce jenom tehdy, kdyby obci příslušel právní nárok na změnu jejího úředního názvu.
O názvech měst, obcí a osad dány jsou normy v zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. Rozhodno je tedy, zdali obci přísluší právní nárok na změnu úředního jména podle těchto norem. Uvedený zákon nařizuje v § 1, že pro každé město, obec a osadu ustanovení se úřední jméno. Toto jméno i pozdější jeho změny stanoví min. vnitra, vyslechnuv odborný poradní sbor a přihlížeje k zájmům veřejným. Podle § 3 odst. 2 jest název, zapsaný v úřední matrice podle 1. odst. tohoto § pořízené, názvem úředním, dokud není povolena změna. Dle § 5 odst. 2 vyhlašuje se každá povolená změna v Úředních Listech a mimo to vyhlašují se počátkem každého roku ve Sbírce zákonů a nařízení změny úředních názvů povolené v uplynulém roce. Podle § 6 jest min. vnitra zmocněn, aby, vyslechna poradní sbor, prováděl revisi názvosloví měst, obcí a osad.
Ze souhrnu těchto ustanovení vyplývá, že min. vnitra jest příslušným úřední jméno obce změniti, a to buď z vlastního podnětu při příležitosti revise ve smyslu § 6 anebo »povolením« podle §§ 3 a 5, kteréžto povolení dle svého pojmu předpokládá žádání, přicházející zvenčí. Žádné z cit. ustanovení nedává však opory pro výklad, že by řečený zákon chtěl obci nebo komukoliv jinému pokytnouti právní nárok na změnu úředně stanoveného názvu obce.
Zástupce stížnosti při veř. ústním líčení a v podstatě již i písemná stížnost snažili se ovšem dovoditi, že již z pojmu »povolení« vyplývá, že obci přísluší materielně-právní nárok na žádanou změnu, pokud tato zákonu se nepříčí, anebo aspoň procesně-právní nárok na zachování určitého postupu při projednávání její žádosti, zejména na slyšení odb. poradního sboru, na vyšetření zájmů veř., jakož i na věcné odůvodnění úředního rozhodnutí, jímž se žádost za změnu jména zamítá.
K názoru tomuto nemohl se však nss přikloniti. Pouze z toho, že změna jména obce se úředním aktem »povoluje« a že se povoluje k žádání, nedá se vyvoditi ani materielně-právní nárok na žádanou změnu, ani procesně-právní nárok na zachování určitého procesního postupu při projednávání žádosti. Výraz »povolení« nemá v obvyklém názvosloví zákonném tak pregnantního významu, že by označoval vždycky jen rozhodnutí o nároku právním. Užívá se ho v zákonodárství zajisté i k označení aktu správního, jímž se také o právním nároku rozhoduje (na př. povolení stavební podle řádu stav.), avšak stejně užívá se ho i k označení aktů správních, vůči nimž žadatel vůbec žádného právního nároku nemá (na př. povolení k užívání státní vlajky a stát. znaků v životě veřejném podniky výdělečnými atd. podle zák. z 30. března 1920 č. 252 Sb.). Nelze tedy z pouhého výrazu »povolení« vyvoditi právní nárok obce, a to nejen po stránce materielně-právní, nýbrž ani po stránce procesně-právní.
Jest ovšem pravda, že min. vnitra, hodlá-li provésti změnu úředního jména obce, jest podle § 1 cit. zák. povinen vyslechnouti odb. por. sbor a přihlížeti k zájmům veř. Tím však je toliko řečeno, že min. vnitra jest povinen poradní sbor slyšeti a k veř. poměrům přihlédnouti dříve, nežli změnu jména ustanoví. Není tím však řečeno, že jest k tomu povinen, kdykoliv někdo k němu žádost za změnu jména obce vznese. Ustanovení, které by min. vnitra vázalo, aby k žádosti určitého žadatele, na př. obce, žádanou změnu obce povolil, anebo aspoň o žádosti této řízení ve smyslu §u 1 zák. provedl, nelze v zákoně nalézti. Jest tedy položeno úplně do jeho vůle žádanou změnu jména i bez předchozího řízení odepříti. Za tohoto stavu práva nelze však vadu řízení shledati ani v tom, že ministr svůj zamítavý výrok neopatřil důvody rozhodovacími.
Zástupce stížnosti pokusil se ovšem sestrojiti právo obce na jméno z ustanovení ob. zřízení, jakož i z ustanovení o. z. o., zejména z jeho § 26, podle něhož osoby právnické, jakou obec nesporně jest, požívají zpravidla stejných práv jako osoby jednotlivé, t. j. jako osoby fysické. Než i kdyby se podařilo takovéto právo obce sestrojiti, nebude tím ještě dokázáno právo obce na změnu jména obce příslušným úřadem jednou již stanoveného. Z ustanovení zástupcem stížnosti dovolávaných nelze ostatně právo obce na jméno vůbec vyvoditi. Ani říš. zákon obecní z 5. března 1862, ani čes. ob. zříz. nemají žádného ustanovení o pojmenování obcí. A i kdyby bylo možno tvrditi, že obec má právní nárok na to, aby její historicky vzniklé a dochované jméno bylo jí zachováno, bylo by nejvýše možno právo toto uplatňovati jako ochranu proti úřednímu stanovení názvu obce, není však možno zakládati na něm nárok na změnu jména úředního formelně stanoveného, byť stalo se tak i způsobem historického názvu nešetřícím.
Leč ani z ustanovení § 26 o. z. o. nedá se právní nárok obce na změnu jména vyvoditi, neboť podle dekr. dvor. kanceláře z 5. června 1826 sb. pol. zák. svazek 54 č. 36 (srovnej nál. býv. ss-u Budw. č. 1472) není ani osobám fysickým právní nárok na změnu jména přiznán. Mají-li snad některé druhy osob právnických podle zvláštních předpisů jen pro ně daných, jako spolky dle spolk. zák. z r. 1867, nárok na změnu jména, neplyne z toho, že nárok tento přísluší všem osobám právnickým, zejména t. zv. právnickým osobám práva veř.
Pokus st-čin, opříti stížnost o právo obyčejové, musí již proto selhati, že existence právního obyčeje, t. j. pravidla právního živoucím právním přesvědčením právotvorného společenstva založeného a skutečným zachováním osvědčovaného (srovnej Budw. 12050 A) nedá se prostě dokázati, a st-lka se o důkaz takovéhoto právního obyčeje ani nepokusila. Jest ovšem připustiti, že mnohá jména obcí byla vytvořena obyčejem. Avšak tato skutečnost nedokazuje ani existenci obyčejové normy právní, podle které by obci příslušel právní nárok na jméno obyčejem vzniklé, tím méně pak dokazuje existenci obyčejové normy právní, podle níž obci přísluší právní nárok na změnu jejího jména, byť i šlo jen o takovou změnu, kterou by historicky dochované jméno obce došlo úřední platnosti.
Kdyby se však doplnění úředního názvu stěžující si obce, jak se toho domáhá, uznáním historického jména, které má v menšinovém jazyku, nepojímalo jako změna názvu ve smyslu shora cit. předpisů zák. č. 266/1920, nebylo by tím pro stanovisko stížnosti ničeho získáno, neboť — stejně jako nárok na změnu názvu — ani nárok na takovéto doplnění názvu obce nemá v zákoně opory.
St-lka namítala dále, že nař. č. 324/21, vydané k provedení zák. o názvech měst, obcí a osad, příčí se předpisům zák. jazyk, a jest tudíž neplatné. Než nař. rozhodnutí nespočívá na tomto nařízení, takže nss neměl žádné příčiny zákonnost tohoto nařízení zkoumati. Zák. č. 266/ 20 ponechal ovšem v § 22 úpravu užívání jazyků cestě nařizovací, a nař. z 25 srpna 1921 č. 324 Sb. úpravu tuto provedlo. Podle čl. 1. tohoto nař. ustanoví min. vnitra pro každé město, obec a osadu úřední jméno, které si vytvořil jazyk československý, a podle čl. 2. může min. vnitra ustanoviti za úřední název města, obce a osady také onen, který vytvořil jazyk nár. menšiny, jsou-li dány určité předpoklady v článku tomto uvedené. Předpisy tyto týkají se tedy stanovení úř. názvu, nezabývají se však vůbec otázkou změny úředního názvu jednou již stanoveného, o kterouž v případě dnešního sporu jedině běží.
Otázka změny úředního názvu jednou již stanoveného upravena jest způsobem svrchu vyloženým samým zákonem č. 266/20. Mohlo by tedy jíti jedině o to, zdali ustanovení zák. toho o názvech měst, obcí, osad atd. nejsou v rozporu se zák. jazykovým, nepostaravše se o to, aby bylo lze domoci se takové změny úř. názvu, která by ustanovením jaz. zák. vyhovovala. Nejde tedy v pravdě o zkoumání zákonitosti nař. č. 324/21, nýbrž o zkoumání ústavnosti zák. č. 266/20, kteréž však nss-u v jeho funkci judikatorní vůbec nepřísluší (§ 102 úst. listiny), a kteréž jemu podle zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb. o ústavním soudě vzhledem k ustanovení § 12 tohoto zák., jakož i vzhledem k tomu, že zák. č. 266/20 byl vyhlášen již 30. dubna 1920, nepřísluší ani ve funkci navrhovatele (§ 10 posléze cit. zák.), který zkoumání ústavnosti zákona soudem ú- stavním může vyvolati.
Následkem toho neměl nss příčiny zabývati se další otázkou, zdali právo příslušníka národní a jazykové menšiny na užívání jazyka menšinového podle § 2 zák. jazyk. vskutku může býti porušeno tím, že v podáních stran nebo ve vyřízeních těchto podání anebo ve vyhláškách úředních musí se užívati názvů měst, obcí a osad, nebo — což je v podstatě táž otázka — také jinakých úředně stanovených termínů v jazyku jiném nežli menšinovém. Rovněž nebylo věcí nss-u zkoumati, zdali vzhledem k ustanovení § 7 jazyk. zák. bylo by nss-u možno zabývati se otázkou užívání jazyka menšinového zcela všeobecně, tedy i když nevzešel spor o užití jazyka menšinového v konkrétním podání, vyřízení nebo vyhlášce.
Posléze uplatňuje stěžující si obec také, že nař. rozhodnutím porušena byla její práva plynoucí jí jako příslušníku menšiny národní a jazykové z ústavy, ze smlouvy o ochraně menšin a ze smluv mírových. Pokud se stížnost dovolává těchto dvou posledních právních zdrojů, stačí poukázati na konstantní judikaturu nss-u, dle níž obsah mezinárodních smluv může býti pramenem práv pro jednotlivé občany jenom potud, pokud se vtělil v nějakou vnitrostátní právní normu (srv. na př. nál.. Boh. 786/21, 2780/23 adm. a j.). Pokud pak se týče úlstavní listiny, které se st-lka dovolává zcela povšechně, aniž by citovala určitá její ustanovení —, nelze v ní nikde nalézti právní normy, která by obci poskytovala nárok na změnu úř. názvu jí daného.
Jsou tedy veškery námitky stížnosti bezdůvodné, pročež bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 6333. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 426-429.