— 218 —
Rušení držby chodníku novostavbou.
Žalobkyně S. jest vlastnicí domku č. 68 v židovské obci v N. Rousinově, který se nalézá v pořadí s jinými 33 domky průčelím do Široké ulice žid. obce, spojující N. Rousinov s okresní silnicí, vedoucí do St. Rousinova. Poslední z oněch domků náleží židovské obci. As v r. 1909 prodala křesťanská obec N.-Rousinovská, která jest vlastnicí pozemku, ležícího vedle onoho posledního domku, z tohoto — 219 —
stavební plochu J. J., jenž tam postavil domek. Letos prodala táž obec stavební plochu, ležící vedle Z-ova domku žalovaným B. a A. M-ovým a z uložení těchto zastavil zednický mistr B. plochu tuto novostavbou, mezi jiným také tím, že napříč zřídil a to jak v předu, tak v zadu zídky a to 25./11. resp. 13./12. 1911.
Ku provedení novostavby uděleno bylo povolení obecním úřadem v N. R. jako úřadem stavebním.
S. podala z příčiny stavby této žalobu pro rušení držby jak na vlastníky manžely M. tak i na stavitele B. V té tvrdí, že za pravou stranou domků Široké ul. po břehu tam vedoucího kanálu nalézá se chodník z císařské silnice počínající, který na okresní silnici do St. R. vedoucí ústí, a že postavením zmíněných příčních zdí na novostavbě žalovaných chodník ten byl přerušen, zastavěn, dále že onen chodník od nepaměti vede od cis. silnice a stáčel se okolo posledního domku na silnici okresní.
Při prodeji stavební plochy Z-ovi prý křesťanská obec se zavázala, že chodník nechá běžeti vedle jeho domku na okr. silnici, což se i stalo, a vlastníci oněch 33 domků užívali prý od nepaměti až do nynější doby celého chodníku k chodění, právě jako žalobkyně, a ti, kteří nemají žádné síně — mezi nimi i žalobkyně — též ku vyvážení hnoje kolečkami po tom chodníku na okr. silnici a odtud dále. Žalobkyně vyvozuje, že novostavbou žalovaných porušena byla v klidné držbě vykonávání služebnosti chození i jezdění koiečkami po onom chodníku.
Žalovaní popírají, že by chodník byl existoval, že by obec k udržení jeho se byla zavázala a namítají, že stavba stala se na základě povolení úřadu stavebního.
Místním ohledáním bylo zjištěno, že v místech v žalobě tvrzených uchozená půda se nalézá, nasvědčující tomu, že za domky chodník skutečně vede a příčnými zdmi žalovaných přerušen jest.
Řada svědků potvrdila, že po pravém břehu kanálu všeobecně se chodilo, že tak činila těž žalobnice a až do zastavení chodníku žalovaným po něm též hnůj na kolečkách vozila.
Zjištěno dále, že žalobkyně k řízení komissionálnímu za příčinou novostavby žalovaných volána nebyla a že stavba byla prováděna na základě předloženého a schváleného plánu. Znalcem bylo však zjištěno, že stavba dle plánu byla překročena postavením dvorní zdi, která v něm vůbec vyznačena není.
Považoval proto první soudce za dokázáno, že žalobkyně spolu s jinými obyvateli nabyla držby práva služebnosti užívání onoho chodníku a že též právo to jako právo ve svém jméně animo et corpore vykonávala (§. 313. ob. z. obč.), a že postavením zadní dvorní zdi ohradní žalovanými svémocně v držbě práva toho byla porušena a v tomto smyslu též konečným usnesením nalezl a odsoudil žalované solidárně, aby předešlý stav zavedli, kdežto ohledně průčelí novostavby žalobu zamítnul, to — 220 —
z důvodů,
že postavením dvorní zdi stavební plán byl překročen, pročež se na ni úřední autorisace nevztahuje a následkem toho rušení ohledně této zdi považovati dlužno za svémocné (§. 339. ob. z. obč., §§. 457. a 459. c. ř. s. čl. XXXVII. uv. zák. k c. ř. s.), kdežto naproti tomu ohledně průčelní zdi provedené v souhlasu s plány úředně schválenými svémoci zde není; že žalobnice ke komisi volána nebyla, nevadí, poněvadž § 36. stav. ř. mluví toliko o sousedech a tím žalobkynč nepopřené není.
Žalobkyně podala do zamítací části konečného usnesení průčelní zdi se týkající rekurs a tomu soud II. stolice (Brno) vyhověl, uznav, že porušení držby práva chození a vyvážení hnoje stalo se i zřízením zídky v průčelí a že jsou žalovaní solidárně povinni, i ohledně této předešlý stav zavésti.
Důvody:
Vyjádření stavebního úřadu, že stavbě z veřejných ohledů nic není na závadu, platí ovšem jako povolení ku stavbě, pokud se jedná o účel řádu stavebního; tím však nečiní se újma právu jiných osob, kterým jest na vůli zůstaveno, žádati za rozhodnutí soudu dle ustanovení §. 340. ob. z. obč. a §. 454. pot. 456 c. ř. s. Dle ustanovení tohoto §. jest držitel věci nemovité nebo práva věcného oprávněn, domáhati se u soudu pomoci, byl-li by zřizováním nového stavení neb jiného díla v právech svých ohrožen, aniž by se byl stavebník dle ustanovení všeob. řádu soudního proti němu chránil. Dle ustanovení čl. XXXVII. uv. z. k c. ř. s. právo držiteli nemovité věci neb věcného práva podle §. 340. ob. z. obč. příslušící nemá tehdy více místa, když stavebník podle předpisů pro stavby platných o povolení ku stavbě žádal, avšak domněle ohrožený držitel k staveb ní komisi řádně a včasně předvolaný ke komisi té se nedostavil, nebo proti žádanému povolení stavby ničeho nenamítal.
Názoru I. soudce, že ohledně zdi průčelní zde není svémocnosti, soud rekursní nesdílí.
Ustanovení §. 36. stav. ř. vypočítává ovšem ony osoby, které nezbytně k řízení komisionelnímu obeslány býti mají, mezi nimi i sousedy, jichž se stavba týče; avšak dle ustanovení §. 39. odst. 4. stav. ř. nečiní se povolením ku stavbě uděleným újma právům jiných stavbou dotčených a tím s účastněných osob. Tak-li tomu, jest žalobní prosba i ohledně průčelí novostavby oprávněna, jelikož žalobkyně, byť i nebyla bezprostřední sousedkou novostavby, přece ve svém právu užívání chodníku novostavbou ohrožena byla, a jelikož žalovaní, vyžádavše si bez jejího souhlasu povolení ku stavbě, zasáhli tím svémocně do zjištěné držby žalobkyně tím, že přes upozornění — 221 —
se strany její, by chodníku nezatarasovali, neuposlechli, takže žalobkyni dotyčnou stavbou dosavadní užívání chodníku úplně znemožněno bylo,
Dovolacímu rekursu žalovaných nejv. soud nevyhověl.
Důvody:
Žalovaní odporují zmčňujícímu usnesení soudu rekursního jen proto, že následkem uděleného povolení ku stavbě není dána náležitost svémocnosti a že stavba je již hotova, žalobkyně však dle §. 39. ř. stav. je toliko oprávněna, žádati za zastavení započaté novostavby, nikoli však za sbourání hotové novostavby.
Co do první námitky stačí poukázati k dotyčnému zevrubnému a případnému odůvodnění usnesení naříkaného.
Co do námitky druhé dlužno s důrazem vytknouti, že stavební komise se odbývala dne 15./12. 1911, čin rušební, o který tu jde — zřízení zdi průčelní — se stal dne 25./11. 1911, načež po marném vyjednávání podána byla žaloba pro rušenou držbu dne 18./12. 1911, tedy zřejmě počátkem stavby, jejíž dohotovení není vůbec zjištěno. Žalobkyně žádala jak v žaldbě, tak i při líčení toliko za obnovu dřívějšího stavu držebního; navrhnouti, aby bylo zapovězeno pokračovati ve stavbě, byla sice oprávněna, nikoli však povinna. Jakým způsobem obnova dřívějšího stavu držebního provedena býti má, netřeba nyní probírati.
Dle toho jeví se býti stížnost dovolací bezdůvodnou a bylo ji tedy zamítnouti.
(Rozh. z 2./4. 1912, R III 130/12/1 .)
Mám toto rozhodnutí věcně i právně za pochybené a v praktických důsledcích za povážlivé.
Věcně proto, poněvadž průčelní zeď postavena byla již 25./11. 1911, tudíž žaloba podána byla nikoliv počátkem stavby, nýbrž až po skončení stavby, právně proto, že se ním právo stavebníka z §. 36. stav. ř. jemu plynoucí, aby chráněn byl proti libovolným chikanám všech možných osob, které interessenty býti se domnívají — činí illusorním. Vždyť žalobnice věděla, že žalovaní hodlají stavět a nebránila se při komisi stavební, ačkní i bez pozvání mohla se dostaviti. Stejným právem jak ona, mohli by veškeří obyvatelé obcí St. Rousinova a Kroužku, kteříž dle tvrzení jejího rovněžchodníku používali, podati žalobu pro rušenou držbu práva chůze.
Co do praktických důsledků pro výstavbu obcí dlužno poukázati na věci všeobecně známé.
Na periferiích osad, ba i uvnitř v nezastavěných částech tvoří se chodníky, poněvadž majitelé dotyčných pozemků nejsou prostě s to, aby tomu zabránili. Tím ale nevzniká ještě držba práva chůze, — 222 —
neb dokonce na ponechání takových chodníků na věčné časy. Vídáme často chodníky takové i napříč pole; majitel je z jara každoročně zaoře, nicméně lidé chodí polem dále, ovšem zpravidla bez vědomí vlastníka a bez osobování si práva, naopak vědouce, že páší tím polní pych a ruší držbu.
Kdyby takovéto pěšinky měly právně býti respektovány a chráněny, překáželo a nemálo ztěžovalo by to stavební ruch; při nejmenším vyžadovalo by to náklady na negatorní procesy, jež by podnikatelé stavby předem museli zahájiti, aby byli zabezpečeni před napotomními žalobami posessorními. V převážných případech by však ani nevěděli, proti komu by žalobu negatorní měli podati. Tak tomu jest i v tomto konkrétním případě.
Jak z náčrtku k místnímu ohledání jest zjevno, vede sporný chodník paralelně s Širokou ulicí, jest od této jen několik kroků vzdálen a proto pro pasanty zcela zbytečným, jelikož mohou používati bez zacházky Široké ulice, schůdné za každého počasí a vhodné i pro vozy, kdežto chodníku po břehu kanálu jen pro chůzi a i to jen za suchého počasí používati lze. Možná, že ho používáno bylo účelně před zřízením této ulice; od té doby nemá však žádného praktického účelu. Bylo by irrationelním, kdyby k vůli takovým zbytečným chodníkům musela vhodná stavební plocha zůstati nezastavěna. Příčilo by se to též esthetice, na kterouž § 28. odst. 1. stav. ř. mor. pro venkov klade váhu, kdyby v tomto konkrétním případě měla v Široké ulici mezi domkem Z-ovým a domem žalovaných zůstati mezera s chodníkem.
Podobně se to má i s jinším užíváním chodníku, ku př. s vožením hnoje na kolečkách a pod. Bylof by svrchovaně zpozdilým, takovýmto hospodářsky bezvýznamným upotřebením chodníku za účelem ušetření několika kroků, kteréž mimo to koná se jen několikráte do roka, znemožňovati stavbu domů. Rozhodně by však žalovaní nebyli mohli stavěti, kdyby byli museli ponechati chodník, jak do té doby byl, an šel zrovna středem stavební plochy. A přec koupili od obce pozemek výslovně jakožto staveniště, tudíž i za cenu této povaze přiměřenou. Též by stavební úřad mezi jejich a sousedním domkem Z-ovým uličku sotva byl povolil, to nejen z důvodů esthetických, nýbrž i hygienických. Mimo to byla by žalovaným zabrala kus stavební plochy a zvýšila stavební náklady.
Ostatně není pravda, že by žalovaní svou stavbou žalobkyni byli chození a vyvážení hnoje po chodníku tom byli zamezili. Vždyť mohou choditi a hnůj vyvážeti i nadále směrem opačným než dosavad, totiž směrem k císařské silnici a z této do Široké ulice a pak na okresní silnici; zacházka resp. zajížďka nebude značnou.
Není též dokázáno tvrzení žalobkyně, že při prodeji staveniště Z-ovi obec křesťanská protokolárně se zavázala, že chodník nechá běžeti vedle jejího domu — šel as do té doby přes toto staveniště — 223 —
na okresní silnici; ostatně by to pro žalované bylo nezávazným, poněvadž žalobnice ani netvrdí, že by o tom žalovaní byli věděli, neřku-li, že by služebnost chodníku byla zapsána do pozemkové knihy.
Právo na chůzi neb vožení hnoje vztahovati se může přirozeně jen na pozemek nezastavěný; pominulo tudíž v tomto konkrétním případě eo ipso tím, že dosavadní pole schválením kompetentního úřadu změnilo se v plochu stavební a přesně dle stavebního plánu bylo zastaveno.
Neboť že by pozemek žalovanými od obce koupený zatížen byl služebností nezastavení, se ani netvrdí.
Proto bylo pochybeným i odsouzení žalovaných ohledně zadní zdi, dvůr uzavírající, jelikož zadní zeď taková dle §. 32. stav. ř. v. ve stavebním plánu označena býti nemusí, jsouc pouhým plotem, jenž má důležitost pro stavební úřad jen ohledně stavební čáry, tudíž nalézá-li se v průčelí stavby (§ 21. st. ř. v.), resp. při veřejné silnici (§ 46. odst. 2. tamtéž).
Boubela.