Literární zprávy.

Dr. Max Lorenz:

Die Dreiteilung der Schuldformen und ihre Auswertung in den tschechoslovakischen Strafgesetzenwürfen von 1926. Eine dogmatischkritische Untersuchung. Praha, 1930, Mercy, str. 174.
Otázka, kterou si autor obral za předmět své studie, byla v literatuře mnohokráte zpracována. Přes to nebylo by nezajímavo podrobiti problém forem viny revisi, zejména s hlediska názorů kriminálně-politických, které se uplatňují v novějších zákonodárných osnovách a které položily důraz na t. z v. »nebezpečnost pachatele«. V literatuře byla nadhozena celá řada problémů toho druhu, aniž došly dosud vyčerpávajícího zpracování. Autor položil si úkol skromnější. Jde mu v podstatě o kritiku úpravy forem viny v československé osnově trestního zákona a jen v těchto mezích zabývá se nejprve vládnoucí naukou, budující na bipartici trestné viny, pak triparticí viny ve smyslu návrhů Löfflerových a Miřičkových. Podává pak zevrubně přehled námitek proti tripartici i nauku jejích přívrženců. Na tomto základě zabývá se pak předpisy osnovy trestního zákona, která, jak neopomíjí zdůrazňovati, šla v mnohém směru samostatnou cestou. Zvláštní pozornost věnuje tu otázce, jak se tripartice jeví ve zvláštní části osnovy, kteroužto stránku právem pokládá za zkušební kámen vhodnosti tripartice forem viny.
Z těchto úvah vyplývá autoru závěr stanovisku osnovy nepříznivý: tripartice neodpovídá požadavku účinné ochrany právních statků, poněvadž nebude možno některé skutky, zejména takové, které byly spáchány dolo eventuali panující nauky, postihnouti dostatečným trestem.
Theoretická část práce je budována na základě bohaté literatury, aniž přináší něco podstatně nového. Autor by byl práci jen prospěl, kdyby po způsobu začátečníků necitoval jednotlivé práce per latum et extensum, jak většinou činí, ale raději řadil názory v literatuře projevené ve stejnorodé skupiny. Kniha by sice byla méně rozměrná, ale získala by na přehlednosti a ucelenosti. Těžisko spisu sluší spatřovati v druhé části, kde se autor pokusil po prvé, ač nikoli vždy se zdarem a dosti zběžně, o studium otázky, jak se jeví systém forem viny osnovou zvolený ve světle jiných předpisů osnovy, zejména její zvláštní části, kde tyto zásady jsou na konkrétní případy aplikovány. Tento pokus zůstává pozoruhodným, i když není možno se všemi pesimistickými závěry souhlasiti. V rámci této zprávy není ovšem možno ani veškery závěry autorovy registrovati ani podávati návrh řešení otázky v celé její šíři. Upozornil bych jen na jeden moment, který autor uvádí, ač ani v tomto směru není bez předchůdců. Myslím, že právem poukazují některé kritiky, na to, že definice úmyslu, jak je podána v § 15 (3) osnovy, mohla by buditi pochybnosti, má-li zahrnovati také případy, kdy způsobení výsledku v zákoně uvedeného je toliko prostředkem k dosažení jiného vzdálenějšího výsledku, vlastního to účelu pachatelova (kladně Odůvodnění str. 19). Zdá se, že ne zcela nepochybná definice úmyslu je také příčinou, proč mnozí a autor s nimi přehlížejí, že značná část případů dolu eventuálního bude zahrnuta pod pojem úmyslu, čímž pozbývají obavy týkající se represe těchto trestných činů z větší části oprávnění.
Obtížná otázka forem trestné viny zůstane i po práci Lorenzově spornou. Autorovi však nelze upříti zásluhu, že přispěl k uspořádání sporných bodů problému.
Solnař.

Citace:

Zaplatí-li někdo za vymáhajícího věřitele útraty spojené s vyklizením nájemních místností (přenesením svršků vyklizovaného nájemníka), .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 9, s. 361-363.