NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9239.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: * Uplatnění nároku na zrušení vyvlastňovacího nálezu podle § 8 zák. č. 20/20 není vázáno lhůtou § 10 zák. č. 45/22.
(Nález ze dne 4. května 1931 č. 12712/30.)
Prejudikatura: Boh. A 3151/24, 7429/28.
Věc: Československý stát (vojenská správa) proti zemskému úřadu v Praze o zrušení vyvlastňovacího nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é na Smíchově z 26. srpna 1920 byly vyvlastněny podle zák. č. 20/20 manželům Ing. Josefu a Marii S. pozemky č. ... v B. ve prospěch mno za tím účelem, aby na každém z těchto pozemků byl postaven jeden obytný dům. Zároveň bylo ve vyvlastňovacím nálezu ustanoveno, že žadatel, to jest mno, musí se stavbou začíti nejdéle do 6 měsíců ode dne, kdy vyvlastňovací nález nabude moci práva, a to pod následky uvedenými v § 8 cit. zák. Vyvlastnění toto bylo v cestě rekursní potvrzeno nálezem zsp-é v Praze z 20. ledna 1921 a znovu bylo ve výměru tom uvedeno, že mno je povinno započíti se stavbou nejpozději do 6 měsíců ode dne, kterého bude vyrozuměno o rozhodnutí zsp-é, a to pod následky § 8 zák. č. 20/20.
Podáním ze 4. února 1927 žádali manželé Jan a Marie S. u magistrátu hl. města Prahy za zrušení shora uvedeného vyvlastňovacího nálezu z toho důvodu, poněvadž mno nesplnilo podmínku vyvlastňovacího nálezu a nezačalo se stavbou na vyvlastněných pozemcích ve lhůtě jemu ustanovené. Magistrát hl. města Prahy výměrem z 18. května 1929 žádost tuto zamítl.
Proti jeho rozhodnutí podali manželé S. odvolání k zemskému úřadu, který nař. rozhodnutím odvolání vyhověl a zrušil v odpor vzatý výměr magistrátu jako nezákonný. —
Stížnost čsl. státu do tohoto rozhodnutí podaná vytýká především, že včasnost žádosti bývalých vlastníků neměl úřad posuzovati podle zák. č. 20/20, který byl zrušen zák. č. 100/21, nýbrž podle zák. o stav. ruchu č. 44/27, který v době podání žádosti platil, a který stejně jako zák. č. 45/22 a č. 35/24 kogentním předpisem § 10 stanovil prý pro podání žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu lhůtu 4týdenní běžící po vydání vyvlastňovacího nálezu. Dále namítá stížnost, že 2. stolice nesprávně vykládá ustanovení § 8 zák. č. 20/20, ježto ze slov »nebude-li ve lhůtě v § 4 stanovené započato se stavbou, pro niž vyvlastnění se stalo, může býti vyvlastňovací nález na žádost vyvlastňovaného zrušen úřadem, který nález vydal«, je patrno, že zrušení nálezu leží ve zcela volné úvaze úřadu, a že kdyby zákon chtěl tímto předpisem založiti nějaký nárok vyvlastněného, byl by užil dikce imperativní.
Pokud jde o tuto druhou námitku, dlužno především vytknouti, že stížnost sama přiznává, že úřad k žádosti bývalého vlastníka vyvlastňovací nález zrušiti může. V daném případě úřad tohoto svého oprávnění použil a vyvlastňovací nález zrušil. Proto i kdyby pravdou bylo, že vyvlastněný nemá na takové opatření úřadu nárok, nebylo by rozhodnutí ono nezákonným, ježto úřad i v tomto případě vyvlastňovací nález zrušiti by mohl. Otázka, existuje-li nárok na vyvlastnění nálezu, stala by se akutní teprve tehdy, kdyby úřad vyvlastněnému vydání zrušujícího výroku odepřel, a kdyby bylo zkoumati, zda tím porušil nějaký nárok vyvlastněného. O případ takový však zde nejde.
Budiž však podotknuto, že stížnost neprávem upírá zúčastněné straně uvedený nárok. Jak nss v nál. Boh. A 3151/24 a 7429/28 dovodil, založen byl předpisem § 8 zák. č. 20/20 nárok vyvlastněného na zrušení vyvlastňovacího nálezu, který sice není neomezený, ale je přece nárokem, jemuž úřad za splnění zákonných předpokladů vyhověti musí. Místo bližšího odůvodnění poukazuje nss na důvody svrchu cit. nálezů. Pokud snad chce stížnost vytýkati, že v daném případě tyto předpoklady splněny nebyly, poněvadž určité veřejné zájmy vylučují zrušení vyvlastňovacího nálezu, není stížnost dostatečně konkretisována, aby soud mohl se jí zabývati. Je tedy námitka uplatňovaná na místě druhém bezdůvodnou.
Námitkou první uvádí stížnost na spor otázku, zda podání žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu vydaného na základě zák. č. 20/20 z důvodů, že se stavbou nebylo započato ve lhůtě úřadem stanovené, jest vázáno 4nedělní lhůtou, jak za to má stížnost. Zákon č. 20/20 takovou lhůtu pro podání žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu nestanoví a jde tedy pouze o to, byla-li pozdějšími zákony o stav. ruchu taková mez časová pro podání uvedené žádosti stanovena. Stížnost opírajíc se o ustanovení §§ 10 a 11 zák. č. 45/22, resp. o stejná ustanovení pozdějších zákonů o stavebním ruchu odpovídá na tuto otázku kladně. Nss nemohl se stížností souhlasiti. Vyvlastňovacím nálezem vydaným podle zák. č. 20/20 nabyl sice vyvlastňovatel vyvlastňované nemovitosti, ale právo jeho bylo omezeno svrchu uvedeným nárokem býv. vlastníka, který na základě dřívějšího práva vlastnického mohl žádati za zrušení vyvlastňovacího nálezu v tom případě, když nový vlastník nezapočal se stavbou ve lhůtě, jež podle § 4 úřadem k započetí se stavbou byla stanovena. Na tom nic nebylo změněno tím, že zák. č. 20/20 byl pozdějším zák. č. 100/21 (§ 11) zrušen, ježto tím nebyly bez dalšího zrušeny také právní poměry založené zákonem č. 20/20, zejména nepozbyla tím platnosti vyvlastnění na základě uvedeného zákona již vyslovená, ale ovšem nepozbyla platnosti té ani časová omezení, na nichž vyvlastnění ona v příčině započetí se stavbami na vyvlastňovaných nemovitostech byla vázána. Nestalo se tak ani pozdějšími zákony o stav. ruchu. Stížnost se arciť domnívá, že ustanovení § 10 zák. č. 44/27 o 4nedělní lhůtě k podání žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu je použíti i v řízení o žádosti za zrušení vyvlastňovacích nálezů vydaných podle zák. č. 20/20 a dovozuje to především z ustanovení § 11 zák. č. 44/27, resp. ze stejných ustanovení zákonů o stav. ruchu č. 45/22 a č. 35/24. Ustanovením tímto však jest vysloveno pouze tolik, že tam, kde jiné zákony stanovily, že řízení vyvlastňovací má býti provedeno podle zák. č. 20/20, má za účinnosti nového zákona o stav. ruchu řízení ono provedeno býti podle tohoto nového zákona a nikoliv podle zák. č. 20/20. Zákon má zde na zřeteli případy, kde jiné zákony stanovily, že řízení má býti prováděno podle zák. č. 20/20 později zrušeného, jak to ku př. činí zákon č. 87/20, jímž povolen úvěr a zřízen stavební fond pro nové stavby parlamentu a budov státních, úřadů ústavních, vysokých škol a jiných monumentálních státních budov. V daném případě nejedná se také o provádění vyvlastňovacího řízení, nýbrž o zrušení vyvlastňovacího nálezu z důvodu, že vlastník nesplnil podmínku, na niž vyvlastňovací nález byl vázán a nezačal se stavbou ve lhůtě ve vyvlastňovacím výměru stanovené. Z předpisu § 11 zák. č. 45/22 a ze souhlasných ustanovení pozdějších zákonů o stav. ruchu nemůže tedy stížnost pro svůj názor nic čerpati.
Zbývá uvážiti, lze-li náhled stížnosti, že uplatnění nároku podle § 8 odst. 1 věty 1 zák. č. 20/20 jest vázáno 4nedělní lhůtou, opříti o samotné ustanovení § 10 zák. č. 45/22, neboť kdyby tomu tak bylo, pak by nárok zúčastněné strany byl zanikl již uplynutím lhůty podle tohoto zákona. Uvedený předpis stanoví především lhůtu k podání žádosti za zrušení vyvlastnění v případě, že vyvlastňovatel nedodržel lhůtu k provedení díla, k jehož zřízení byl vydán vyvlastňovací nález. Lhůtu tuto nelze aplikovati i na žádost uplatňující nárok podle § 10 zák. č. 20/20, neboť tento posléze uvedený předpis netýkal se lhůty k provedení díla, nýbrž lhůty k započetí se stavbou. Ovšem § 10 odst. 2 zák. č. 45/22 stanoví dále, že cit. ustanovení o lhůtě k provedení díla platí i o lhůtě podle § 5 odst. 6, tedy i o lhůtě stanovené vyvlastňovacím nálezem k započetí se stavbou, pro kterou pozemek se vyvlastňuje. Ani z toho však neplyne, že předpisem tím byla stanovena také lhůta pro podání žádosti pro zrušení vyvlastňovacího nálezu, nedodržel-li vyvlastnitel lhůtu, která mu byla stanovena pro započetí se stavbou podle § 8 zák. č. 20/20. Neboť kdyby byl zákon chtěl stanoviti lhůtu i pro podání žádosti podle tohoto ustanovení, nebyl by mluvil jen o lhůtě podle § 5 odst. 6, nýbrž byl by se zmínil také o lhůtě k žádosti za zrušení vyvlastnění podle § 8 odst. 1 zák. č. 20/20 a sotva by byl v tomto případě lhůtu onu stanovil na 4 neděle od vypršení lhůty stanovené k započetí s pracemi, kdyžtě je jasno, že ona 4nedělní lhůta sotva by měla pro vyvlastněné nějaký význam, ježto skoro ve všech případech uplynula dříve, než zákon č. 45/22 nabyl účinnosti. Nelze tudíž bez výslovného ustanovení zákona preklusivní lhůtu k podání žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu podle zák. č. 45/22 vztahovati také na žádosti podle § 8 odst. 1 zák. č. 20/20.
Není tedy správným ani náhled stížnosti, že neexistuje nárok na zrušení vyvlastňovacího nálezu, ani náhled její, že nárok ten uhasl uplynutím domnělé preklusivní lhůty k uplatnění jeho určené. Z důvodů těch bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 9239. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 805-808.