Právnické Jednoty Moravské
V BRNĚ.

O fotografickém srovnávání písma.

Mojmír Lepař.
Všeobecně uznávané prospěchy pokroku v umění fotografickém nabádají dozajista i nás k přemýšlení, zda prospěchů těch využitkovati přenechati máme docela technickým odborům, či zda také v oborech věd právních a zejména v praxi soudní dá se jich užitečně upotřebiti. Při podrobném zkoumání pak dojdeme k přesvědčení, že ani dosavadní malé začátky (v policejní službě a v trestnictví), na nichž jsme se zastavili v praxi, nejsou ani z daleka skutečným využitkováním prostředku fotografie pro naše účely soudní.
Upozorněno bylo již několikráte i v naší literatuře na způsoby použití světlotisku a psáno o výhodách s tím spojených. Připomínáme tu krátce k článkům Dra Glosa v »Právníku« na r. 1903 a ve »Zprávách« našich na r. 1904 a podrobnějšímu všeobecnému pojednání mému v »Právnických Rozhledech« roč. VI. číš. 19. až 22. a stati ve »Světozoru« roč. XXX. čís. 9. Dnešní pojednání proto budiž do podrobná věnováno toliko otázce, jak využitkovati lze fotografie při srovnávání písma, při čemž výslovně na paměti mějme, že lze v tomto směru fotografií dojiti k překvapujícím výsledkům, kteréž zejména ve sporech civilních1) napomáhají řešení pochybností.
Nastíníme si, co a jak světlotisk nám objeviti a objasniti může.2) Prakticky dá se pomocí světlotisku dvěma procedurami dosíci účelu našeho, totiž:
a) fotografováním listin (rukopisů, podpisů) používajíc přístroje fotografického, nebo
b) pouhým kopírováním z listiny přímo na papír citlivý (na fotogr. desku nebo film) v rámečku kopírovacím.
Oba způsoby se sice mohou nahrazovati, ale ponejvíce doplňují se navzájem, k čemuž v dalším výkladu si poukážeme.
ad a) Při použití fotografického přístroje jeví se nezbytným ovšem jistý cvik, dovednost, abychom správně posouditi mohli osvětlení fotografované listiny (písma), aby přístroj fotografický řádně byl připraven a postaven, aby obraz na hledači desce byl zcela správně zaostřen, aby nesprávnou manipulací při fotografování (a na to v temné komoře) světlo denní resp. žluté nezničilo neviditelný dosud obraz, zachycený na fotografické citlivé desce, aby na ní pak obraz správně byl vyvolán i ustálen. Po této .proceduře máme v ruce na skle nebo na filmu obraz opačný (negativ): co ve skutečnosti bylo černé, je na něm bílé (průhledné), co tam bylo v právo, máme na negativu po levé straně. Teprve pomocí světlotisku v pravém slova smyslu lze docíliti obrazu, kterýž ukazuje správně odstíny tmavé a světlé, polohu správnou, máme však obraz zmenšený (fotografii).
ad b) Někdy možno soudním účelům vyhověti pouhým světlotiskem, to jest otisknutím v kopírovacím rámečku pod bezvadným sklem na citlivém fotografickém papíře nebo na podobné skleněné či filmové desce fotografické.
Manipulace tato záleží v prostém využitkování působivosti světla (slunečného nebo umělého), kteréž proniká jasně předmětem průhledným, stěží však tmavým prostředím. Podložíme-li tedy na př. pod bílý papír, na němž jsme prvé byli inkoustem se podepsali, citlivý papír fotografický (celloidinový), tak, aby strana popsaná ležela uvnitř a posunutí bylo vyloučeno, vidíme, že slunečné světlo i mírné »spálí« fotografický papír až na černo všude tam, kde není písmo (uvnitř i kolem), ale místa zakrytá stínovými čarami podpisu, jimiž světlo vůbec pronikati ' nemůže, zůstanou bílá, kdežto pod čarami vlasovými vznikne odstín světla, dle toho, jak čáry ty silný či slabší. Po zlaté lázní, kterou se proti dalšímu působení světla potom obraz na citlivém papíře ustálí, máme v ruce fotografii v užším slova smyslu, ale obraz opačný (totiž negativ): podpis náš je bílý na černém pozadí. Provedeme-li však tutéž manipulaci ještě jednou ale s tímto papírovým negativem, docílíme již pravé fotografie našeho podpisu: černé písmo na bílém podkladu.
Pokud běží o případy choulostivější, není však radno obmeziti se na použití papíru fotografického a na světlo denní, nýbrž účelněji, ale touž jednoduchou manipulací možno použiti umělého světla (svíčky, lampy, plynu a pod.) a fotografické desky citlivé tak, že máme pravý fotografický negativ, s něhož lze pak dle potřeby zříditi si kopírováním otisky (fotografie) tmavší či světlejší. Ten či onen totiž pak prozradí podrobnosti bud tvarů vlasových buď stínových.
Kdežto však při použití fotografického přístroje docílí se zpravidla obraz zmenšený, máme při kopírovacím processu obraz stejné velikosti jako písmo kopírované. I toto dá se po případě zvětši ti za tím účelem, aby oku skryté nebo málo vynikající odstíny, přerývky ve psaní a pod. byly znatelnějšími, neboť na onom negativu i při způsobu kopírovacím světlo věrně napodobí i nejjemnější podrobnosti tahů a stínů.
Jestliže jsme pro negativ takový zvolili pouze foto-
grafický papír (místo citlivé fotografické desky), shledáme na positivním obrazu (na hotové fotografii) nejen všechny odstíny písma původního (podpisu), ale i ve zcela jemných stínech zároveň vlákna papírová. Při některých pokusech snad nevadí tato okolnost, zejména, je-li papírový negativ nejtenšího druhu, jindy však bude to po případě překážkou dalšího zkoumání, ale také nemalou chybou pro ten případ, že by se zvětšení obrazu k prozkoumání detailů provésti mělo, jelikož tím vystoupí na zvětšeném obrazu i skryté zrno a tkáň papíru.
Zvětšování děje se ze skleněného nebo filmového negativu bud přístrojem zvětšovacím (zvláštní úpravy) nebo přístrojem fotografickým, jímž vrhá se obraz negativu na stěnu temné komory.3)
Co do úpravy ukázek písma a rukopisu pro účely srovnávací, nutno přihlížeti již při soudním diktátu (žalovanými psaném) i při aranžování rukopisů pro potřebu fotografovu k výhodnému umístění: srovnávané podpisy — 64 —
a slova mají se co možná nejblíže a v řádky raditi, což ulehčí srovnání a umožní i při zvětšeném obraze porovnání pod týmž sklem zvětšovacím. Konečně lze též při fotografii zřízené přístrojem fotografickým z obrazu zachyceného na negativu jednotlivě části vynechati (zakrýti při otiskování nebo odstínovati) tak, že na hotovém obraze docílí se fotografie určitých slov neb jich jisté části, a také při kopírovacím processu fotografickém buď již na negativ anebo teprve při zhotovování positivního obrazu touže manipulací možno přenésti jen určité části obrazu, na př. jen několik řádek s podpisem, pouze charakteristická slova nebo písmena a pod. a na týž fotografický papír přiřadí ti k nim podobná slova, písmena atd. z listiny druhé (resp. druhého negativu) tím způsobem, že soudce i znalec písma maje na jediné fotografii oboje srovnávané písmo vedle sebe mnohem snáze překonati může obtíže naskýtající se mu jinak při srovnávání písem na různých listinách tu a tam se nalézajících, kteráž zejména sblížiti se nedají (úryvky slov z textu či pod.).
Je-li takto nahromaděno různé písmo (ukázky jeho) již na samém negativu (skleněném nebo na filmu), dá se docíliti nejvýhodnějším způsobem a pro porotce nebo soud se značným effektem srovnání písma skioptickým promítáním. Při něm totiž na téže ploše světelné patrným bude pak zvětšený obraz ukázek písma, kterýž provázen jsa po případě živým posudkem a výkladem znalců písma působiti bude přesvědčivě i v takových případech, kde na prvý pohled pouhá fotografie ještě zavdává podnět ku pochybnostem.
Za účelem promítání nutno procedurou kopírovací
zříditi si diapositiv (fotografii na citlivé desce).
Po tomto úvodě vizme svůj úkol!
Vyšetřování rukopisů ubírá se dvojí zcela odchylnou cestou; jednak totiž směřuje k objevení padělků listin či písma, jednak má za úkol zjistit totožnost dvou či více rukopisů.
Vytkl jsem si zal předmět tohoto pojednání toliko srovnávání písma k důkazu totožnosti, tedy druhou kategorii shora naznačenou. Ovšem že při současném padělání podpisu/textu a pod. nelze zcela stranou ponechati v daném případě také vyšetřování ve směru prvním. Nutno tedy míti na zřeteli, že po případě vedle soudního ohledání nebo vedle znalců písma také znalci chemikové mohou takto u soudu býti nezbytnými, a zmíním se tedy též o tom, pokud tito používajíce fotografie z výsledků zkoušky své mohou odvoditi znalecký posudek, který bez pomoc fotografie bývá neúplným nebo dokonce i někdy pochybeným.
Zvětšená fotografie napoví nám, kde bylo radováno (tam odstraněn klihový nátěr papíru a proto se inkoust vpil při písmu novém, což prozradí méně ostré a rozplynulé okraje čar, zejména tahu stínových), a tu pak ovšem zvolíme i znalce chemiky, aby prozkoumali písmo (event. originál) i v tomto směru..
Otázky, o jichž řešení v trestním nebo civilním sporu jde, jsou tohoto druhu:
1. zda psány dvě různé listiny (stati event. podpisy) jednou a touže rukou;
2. že pisatel listiny pravé nenapsal (nebo nepodepsal) podvrženou písemnost;
3. že podpis určitou osobou napodoben podle pravého podpisu;
4. podpis okopírován4) dle pravého;
5. rukopis určitý již podle rázu písma ani nemůže pocházeti od ruky osoby již zemřelé (na př. testament starcův);
6. že znamení ruky paděláno;
7. vyšetřiti podpisy nečitelné co do pravosti;
8. potvrditi domněnku, že zločinec jest určitou dříve již trestanou osobou (zjistit zpětilce);
9. podobně zjistit vůbec osobu zločincovu z písemného dokladu.
Při všech těchto otázkách nutno však posuzovati nejen pisatelův osobitý charakter a celkový dojem rukopisu i vnější vzhled písma (ráz písma), nýbrž také souhlas či nesouhlas podrobností. Tedy vedle charakteru a rázu písma zasluhuje stejně povšimnutí provedení detailů. Avšak nelze vždy ze souhlasu detailů, kde ráz písma jiný, spolehlivě činiti závěr o tom, zda jde o písmo téže osobě čili nic. Charakter písma bývá spolehlivějším měřítkem.
Vadí-li soudci nebo laiku při porovnání rukopisů již různá velikost písmen nebo různá poloha písma, jsou obtíže tím větší pro ně, rovněž tak mají-li posouditi totožnost písma osoby sice jediné ale z různých dob, na př. podpis muže 40letého a vlastnoruční závěť téhož jako starce 70letého.
Různost písma, kteráž vzniká toliko z té okolnosti, že rukopisy porovnávané jsou nestejné velikosti, není překážkou nepřekonatelnou, použijeme-li fotografie. Lze totiž bez značných obtíží poříditi si fotografii rukopisů ve stejném -
měřítku. Srovnáme pak písmo buď prostým okem nebo sklem zvětšovacím, při čemž obé písmo na jednom a témž obrázku býti může, — anebo z obou negativu stejné velikosti zřídíme si zvětšený obraz event. promítáme oba rukopisy současně tak, že obrazy se s příslušným odstínováním spojí. Že jeden z rukopisů při tom bude méně zřetelným, nevadí, jsou-li diapositivy dotyčné dobrými.
Pro srovnání rukopisů nezbytno jest také, abychom nespouštěli s mysli, jak počíná si pisatel a zejména padělatel rukopisu dle psychologické procedury:
Písmo anonyma, jenž nechce býti poznán, jeví náklonnost' změnit ruku. Nutno tu tedy přes rozdíly písma a jeho provedení vyhledat a dokázat stejný charakter rukopisu.
Písmo padělané naproti tomu jeví náklonnost přizpůsobiti se písmu pravému. Jest nám tudíž při padělku dokázati nesrovnalosti v charakteru písma.
Zvětšení fotografické v obou případech jest proto důležitým, že jenom touto cestou lze nám sledovati nejjemnější podrobnosti písma: způsob spojování či přerušení tahů, obvyklé nápadné délky písmen nebo naopak jich zkracování, nasazení péra při začátcích slov, zakončení slov obvyklým tahem. V těchto směrech zachovává totiž i padělatel svůj vlastní charakter. On si není toho ani vědom a činí tak bezděčně, neboť přikládá důležitost toliko celkovému rázu (vzhledu) písma padělaného.
Rovněž tak nezkoumá padělatel, zda podpis či rukopis, který mu vzorem, jest obvyklým rukopisem dotyčné osoby nebo zda byl náhodou snad napsán v nezvyklém rozpoložení mysle (rozčílení, napilosti). Zvolil-li takovýto nespolehlivý vzor a — jak přirozeno — paděláním rovněž i tu se odchýdil od pravého způsobu psaní, — objeví nám fotografie zvětšená nebo promítaná netušené rozdíly i v provedení i v charakteru písma.
Zcela případně posuzuje charakter osobitý i v písmě se jevící univ. prof. Preyer dle konaných studií takto: Osoba, byť i jen pravou rukou psáti navyklá, napíše necvičenou levicí, ba dokonce i když ústy péro či tužku drží, povždy své písmo tak, jak si psáti byla uvykla. Ráz písma a detaily třeba tu i tam nebudou souhlasiti, ale charakter písma zůstane týž, a jedině dle toho usuzovati jest na identitu pisatelovu, na př. při osamocení písmenek, přesahování a zkracování tvarů písmen, vynucení jich atd.
Dr. Bertillon, jenž o použití fotografie k zvětšování písma za účelem srovnávacím se přičinil, dle konaných zkoušek dokázal, že objeví se na zvětšené fotografii v rukopise — 67 —
každého člověka zcela individuelní rythmieký, jemný a bezvolnýpohyb ruky, kterýž zatajiti se nedá, ale který nebývá patrným na prostém obraze nezvětšeném.
Tento nejdůležitější moment vědeckého zkoumání rukopisu bohužel bývá v nejčastějších případech zcela přehlížen.
Chybou dosadadních znaleckých posudků, pokud se písma týkají, bývá, že se jim nedostává materielní hodnověrnosti.
Naléhá-li se na znalce, dotírá-li na ně otázkami tu obhájce, tu st. zást., nedivme se, že konečně znalce zmatou, nebo že vloudí se do posudku kolísání. Vždyť tací znalcové se domnívají, že otázku zodpovídat musejí, jinak se jim ani v celku neuvěří. A tak horečka reputační dohání je tu a tam k dosti záhadným úsudkům.
Zcela případně posuzuje takovéto posudky co do ceny jejich Busse (v čís. 30. Ger.-Ztg. z r. 1897), poukazuje k tomu, že znalecký posudek vždy musí býti oduševněn. K zlepšení tu přispěti může prý graphologie vědecky vypěstěná. Touto lze odstraniti kolísání, pochybnosti a odpory, se kterými se podnes setkáváme v posudcích znalců písma.
O tom však rozhodně dnes již nemůže sporu býti, že na této cestě k zlepšení napomáhá velikou měrou i umění fotografické —nejen pro znalce — ale i pro soudce.
Praxe po léta a doposavad spokojuje se docela s nálezem a posudkem technických znalců písma, ač časté případy objevily nedostatky znaleckého posuzování věci a četni jsou i hlasové varovní, kteří dokonce zavrhují vůbec znalecké ohledání písma jakožto prostředek zcela nespolehlivý alespoň pro důkazy soudní.
Ukázku historické pochybovačnosti o ceně znaleckého posudku písma nalézáme v bavorském trestním zákoně z roku 1813 (II. díl, kapitola 5., čl. 300.), kdež výslovně řečeno:
Die Vergleichung der Handschrift durch vereidete Schreibsachverständige, desgleichen die eidliche Versicherung von Personen, welche mit den Schriftzügen des Angeschuldeten bekannt sind,5) dass sie in der fraglichen Urkunde die Hand des Angeschuldeten wieder erkennen, begründet nur eine, nach Umständen nahe oder entfernte, Vermutung der Echtheit.
Předpis tento jest zajisté zvláštností, ač konečně ani v našem soudnictví není nepřípustným, aby soud na př. — 68
jedná-li se o zjištění písma osoby zesnulé, připustil za svědky osoby, které dobře rukopis nebožtíkův znaly (z rodiny, chéf z obchodu a pod.). Jest pak ovšem otázkou, zda výpověď svědků takových přispěje něčím k podpoře znaleckého úsudku, či zda škodlivou se býti jeví tím, že snad se a priori působí na znaleckou předpojatost. Neboť, jak známo, toto někdy vyloučeno nebývá.
Znalcové skutečně vědecky a odborně pěstující svůj obor — v každém odvětví jsou leckdy řídkým úkazem. Ale i podle jejich povolání jsou značné rozdíly. Tak na př. poví-li nám znalec-lékař, co o věci soudí, věříme mu, protože detaily jeho nálezu a základy posudku jeho jsou nám právníkům neznámou krajinou: my jeho odbornému vzdělání jaksi musíme důvěřovat. Naproti tomu mnohem nesnadnější postavení má před námi znalec písma. Ať dokazuje v posudku to či ono, my již předem sledujeme výklad jeho s jakousi nedůvěřivostí a žádáme po něm, aby nás takřka na vlastní oči přesvědčil a naše pochybnosti zažehnal. —
Případy, kde se konec konců soudcové na posudek znalců písma nikterak neobmezovali, nejsou ani řídké.
Porovnávání rukopisu, ať provede je znalec či soudce, nesmí lpěti na pouhých mrtvých literách. Ono nesmí přehlížeti okolnosti naprosto důležité, z písma přímo neplynoucí.
Tak na př.6) jde ve sporu o to, je-li pravým psaný testament, jenž dle udání jedné strany sporné psán a podepsán vlastní rukou zůstavitelovou. Než přikročí se ke zkoumání písma, nutno si uvědomiti, čeho hledáme v rukopisu: že totiž psán určitou osobou fysickou. A tu vyšetříme si předem, kdo má býti dle tvrzení pisatelem a za jakých okolností že psána byla sporná závěť. Vždyť jinak zajisté dopadne úsudek náš, víme-li, že zůstavitel byl tak churav, že s bídou sedě či leže mohl psáti, anebo že pisatel byl tehda již ve věku značně pokročilém. V tom i onom případě ovšem nebude rukopis testamentu souhlasiti v podrobnostech s obvyklým jinak písmem téhož člověka, ale ovšem rázovitost bude souhlasiti, na př. ruka vypsaná či nevypsaná, zkracování písmem až k nečitelnosti a pod. V rukopisu starcově objeví se a musí se objeviti tak zv. stařecké chvění atd.
V takovýchto případech, kde vzhledem k duševní náladě pisatelově psychologicky dospějeme k úsudku, že v rukopisech porovnávaných musí se dle oněch poměrů a okolností objeviti rozdíly, — musíme, neobjevíme-li je, dospěti k závěrku, že jedná se tu o listinu podvrženou. Souhlas — 69 —
detailů písma tedy tu právě naopak nasvědčuje, že písmo napodobeno dle vzoru z doby dřívější, kdy pisatel ještě nebyl v onom změněném stavu svém (v chorobě, stáří). Jestliže znalci z podrobností usuzují v takovém případě, že listinu spornou psal pisatel onen, nemůžeme jim věřiti, leč bychom dospěli k přesvědčení, že není psychologicky nemožným ani naprosto vyloučeno, že pisatel duševní klid a tělesné síly tak ovládal, že i svůj někdejší rukopis si zachoval.
Pomněme však, že i mimo případ nemoci a rozčilení, když závěť se činí, v životě každodenním můžeme pozorovati, jak tu větší, tu menší rozechvění, náhlý obrat duševního stavu, vášeň a pod. ihned působí na člověka tak, že po případě ani psáti tu chvíli s to není, ba ani se podepsat, ač jindy velmi často za den tak činívá. Tu jsou ovšem také rozdíly dle tělesné síly, na př. mezi sankvinikem a flegmatikem.
Abychom si okolnosti takové vyšetřili, bude tudíž nutno; jich zjištění jest podmínkou, bez níž dále zkoumati písmo nemůžeme.
A tak na oko nepatrné okolnosti, jež jinak možno přehlédnouti, mohou mí ti vliv na rozdílnost rukopisu: psal-li pisatel stoje, rukama poloskřehlýma a pod. Konečně i to, zda psával jindy měkkým pérem — a tu zas neobvykle tvrdým, zda psával častěji tužkou či pérem a pod.
Tu z pravidla i charakter písma i provedení podrobností bude totožné s rukopisem pravým, ale ráz písma, vzhled celkový na pohled přece bude jiný.
Podobně sluší posuzovati diktát stranou spornou před soudcem psaný. Rozechvění, kteréž vysvětlitelno pochybným neb ohroženým výsledkem sporu, jeví se v písmě na zkoušku skoro vždycky. Nelze lpěti při posudku pak na rozdílech v podrobnostech, ale směrodatným jedině charakter písma. Ten objeví nám nejpatrněji zvětšená fotografie.
Znalecké posudky — až na malé odchylky— vykazují stejný postup při srovnání rukopisu a jen ve zcela nerozhodných věcech se rozcházejí. Methoda posudků těchto jest:7)
I. Srovnává se forma písma až do nejjemnějších podrobností
II. zjistí se, v čem tu souhlas a v čem rozdílnost rukopisu
III. přesně určí se také okolnosti, kteréž tu byly při psaní dotyčného rukopisu nebo jež tu spolupůsobily a — 70
IV. činí se závěr, zda rukopis jest s druhým totožný čili nikoliv.
Je li znalecký posudek podle této methody sestaven, jest jasným a podrobným, hodí se lehce k přezkoumání jak soudcem tak znalcem.
Úsudek znamenitého graphologa W. Langenbruchao methodě srovnání rukopisů rovněž zasluhuje tu zmínky.
Týž poukazuje k tomu, že o nějaké soudní graphologii vlastně nemůže býti řeči. Graphologie, t. j. posudek o charakteru podle tahů rukopisu, o sobě není totožnou s porovnáním písma. I ten, kdo není graphologem může býti dobrým znalcem písma8) a žádný grapholog není podle tohoto svého povolání již zároveň srovnavatelem písma. Obtíže srovnávání písma se všeobecně naprosto nedoceňují a křivdí soudce i laik znalcům písma, jestliže soudí, že jest to práce řemeslná, kterouž beze zvláštní intelligence lze zmoci. Skutečná znalost písma vyžaduje delšího studia. Jenom ten, kdo má výtečnou paměť pro podoby (formy), bystrost ducha a talent pozorovací může býti dobrým znalcem písma, ať to grapholog čili nic. Vědomosti pouze theoretické tu nepomohou, praxe musí znalce vycvičiti, aby soudce jeho úsudku mohl jistou měrou duvěřovati.
Dle methody mathematického srovnávání písma Dra. Grabowa jest nejdňležitějším při zkoumání písma, aby se znalci nespouštěli zjištěných a v rukopisu nalezených bezděčných zvyklostí pisatelových. Tím vymýtí se všechny tahy, které nahodile nebo svévolně znetvořeny jsou. Zkoumá se pak, zda v pochybném rukopisu jest byť i jen jediný návyk způsobu psaní, kterýž nesouhlasí a jest v odporu s písmem pravým, — a protože k různým návykům musí býti také různí lidé, — dán důkaz, že písmo není totožné. Jenom tenkráte, když veškery bezděčné návyky v rukopise souhlasí, lze s jistotou říci, že pisatel je totožný.
Množí se vůbec mezi vycvičenými znalci písma a těmi,kdož bohatý materiál prostudovali, poznání, jež tlumočí soudní chemik Dr. Loock, že subjektivní názor a posudek znalecký, . na jaký doposavad praxe byla odkázána, nahražen býti musí objektivním posudkem, kterýž umožňuje jedině fotografické zkoumání písma zvětšeného. V něm objeví se podrobnosti druhu nejjemnějšího, kteréž nemohl padělatel napodobiti, poněvadž o nich neměl ani —
potuchy, podrobnosti totiž takové, které teprvé fotografickým zvětšením se nám objevují.
Jsou to konečně také jemné podrobnosti, které při manipulaci samé padělatelově pozornosti ušly, jež objeví se však zcela zřetelně na zvětšeném obraze fotografickém, na př. tahy vlasové, jež při kopírování padělatelově papírem neprosvítaly, nebo zvláštnosti písma, kteréž nepostřehl, maje po ruce při padělání příliš málo druhů písmen za vzor a pod. Zvětšený obraz prozradí nám po případě způsob, jak si počínal padělatel (neobvyklé, nápadné, časté přerušení ve psaní, kdykoliv sledoval další tahy, než znovu péro nasadil nebo užito-li bylo barevného papíru kopírovacího, nepatrné mezery v tazích, kde totiž vrstva papíru kopírovacího dřívějším použitím byla porušena atd.)
Pro naše úkoly srovnání rukopisů a písma jeví zvětšení fotografické přednost nemalou před pouhým pozorováním a srovnáním písma lupou, protože při pouhém použiti lupy jednak máme vždy jen jediný obraz (po případě jen několik vždy písmenek) před očima, jednak musí srovnání vykonati napjatá paměť, jíž napomáhá ruka střídáním obrazů. Zvětšený obraz fotografický však ukazuje nám srovnávací ukázky písma vedle sebe a dovoluje měřiti pohodlně rozměry, velikost a šířku písmen atd. Obtíže paměti překonány tím, ale zároveň usnadněn přehled a tvoření úsudku.
Namítne se nám snad, že konečně i listinu dotyčnou můžeme ohledávati lupou a s dostatek sledovati, co vůbec spatřiti možno.
Není tomu tak. Výhoda fotografie tu jest prakticky znamenitá:
Nejen proto, že můžeme si zřídili otisky libovolně větší než rukopis na listině a že i tento zvětšený rukopis sledovati můžeme v jeho podrobnostech také ještě sklem zvětšovacím, — my můžeme, kdykoliv toho třeba, pořídili si otisků kolik chceme, na př. pro každého porotce, pro státního zástupce i pro obhájce, pro každého člena senátu atd. za tím účelem, aby tito všichni současně (event. s lupou v ruce) sledovati mohli výklady znalců písma, což rozhodně na pamět a na přesvědčení soudcovo působí mocněji než pouhé předčítání znaleckého nálezu ze spisů soudních a naslouchání unavujícího posudku, jehož slova — bez současného sledování obrazu — ztrácejí se v podrobnostech z paměti velice rychle.
Rozbor podezřelého písma pouhým okem pod lupou může vždy předcházeti než se pokusíme o poněkud nákladnější zjednání zvětšené fotografie, neboť jsou změny, — 72
které nám napoví lupa, na př. radování nožem a pod., jež zanechá na samém papíře listiny stopy znatelnější.
Přednost fotografických pokusů k účelům zjištění písma záleží právě v tom, že jimi zcela nedotknutou zůstává listina zkoumaná, nic se na ní nepoškodí, nic neruší a tudíž listina pro opětné vyšetřování a přezkoumání zůstane v tomtéž stavu, v jakém byla půyodně.
Soud konečně ani znalcům nevydá listinu spornou (na př. originál poslední vůle), jejíž nahražení při ztrátě by vůbec možným nebylo. Vydání toho není ani třeba. U přítomnosti soudcovy si fotograf z povolání nebo fotograf úředník listinu spornou ofotografuje: víc mu netřeba, a víc api znalcové nepotřebují; pro ně originál nemá větší ceny než otisk, který jim opatří v jakýchkoli rozměrech fotograf. Otisky, s nimiž mohou nakládati dle své libovůle a potřeby, na nich si kresliti, rýsovat k účelům srovnávacím. Zdaž výhodu tuto možno popříti pro naše účely? Ba, jest věru nedocenitelnou.
A tak i negativ, jejž zřídil fotograf a který ovšem by měl býti jedině v uschování soudním, má cenu daleko větší nad nepatrnou cenu výroby. Z něj lze otisků učiniti na sta k účelům dalším (přezkoumání atd.).
Konečně přihlédněme k otázce, jakým způsobem tedy prováděti se má soudní srovnávání rukopisu, t. j. postup při tom.
Když soudce — ať civilní nebo vyšetřující — má po ruce srovnávací materiál, t. j. nejen falsum (listinu popřenou či podvrženou), ale také listiny jiné, jako pravé podpisy, listinu nepopřené pravosti, legalisovanou a pod., musí se rozhodnouti na tom, čeho se na základě srovnání vlastně do pátrá ti chce.
Při tom ovšem nesmí přehlížeti, že ke každému srovnávání písma musí býti po ruce zdostatek písma. Několik napsaných slov, adresa, pouhý podpis — nebývá dostatečným materiálem důkazním, ale ovšem z nouze musí i to postačiti.
Jde-li o listinu padělanou změnami v textu předsevzatými, ukáže z pravidla řádné zvětšovací sklo, zda možno změny postříci. Tu pak znalci chemikové sami požádají soudce, aby úkol jejich usnadněn jim byl zvětšenou fotografií, kteráž nezbytnou bude, dojde-li k líčení na př. porotnímu. Srovnání vepsaného písma může se při tom provésti tak jako jindy.
Běží-li o napodobený podpis či jinaké písmo dle vzoru napsané, a je-li napodobení na první pohled zdařilým (přepsání na okně), bude nutno přibrati zkušené znalce písma. Jich soudce sám se otáže, zda uznávají za účelné, — 73 —
vhodné a nutné, aby se písmo fotograficky zvětšilo, po případě dle jich předběžného posudku navrhne promítání při líčení.
Jedná-li se o zjištění písma, či lépe řečeno jeho určitého pisatele, neobejdeme se v nejčastějších případech bez fotografie, neboť, — jak jsme si již pověděli, — musí se řešiti tato otázka podle charakteru písma. Přibrání znalců nutným jen tehdy, kdyby zkouška vykonaná ofotografováním a zvětšením na obraze asi 10 —12krát větší písma původního, soudcům samým nepostačovala.
Beze skla zvětšovacího, které nám má napověděti, jak si dále počínati máme v pátrání svém, nelze z pravidla se rozhodnouti, nechceme-li pouze hádati, co a jak dál. Naproti tomu pokus se zvětšeným obrazem fotografickým učiněný, byť i jen Iv informaci soudce, — je nejlacinější a nejspolehlivější pomůckou orientační.
Přes to, že fotografické umění jest s to, napomáhati soudci, aby snáze dle vlastních zkušeností prostým srovnáním písem posoudil, zda jest písmo to i ono stejného rázu, a tedy od jedné ruky pochází čili nic, — nesmí se přehlížeti skutečnost velmi Často se vyskytující, že totiž kolik jest různě, abych tak řekl, nadaných zločinců tohoto směru, tolik také nestejných ale tajemných praktik v podvodném napodobení rukopisu a úpravě písma, kteréž soudce sebe studovanější přec jen nemůže znáti. Tu znalec písma, totiž osoba, která po celý svůj život ve svém povolání obírá se jedině a výhradně vědeckým zkoumáním písem a jich druhů, rozhodně spíše věci přijde na kloub proto, že pátrá již směrem určitějším9) než soudce, jehož povolání vyžaduje veliký přehled na širokých základech, čímž se pozornost jeho od podrobností a odborných studií přirozeně odvrací.
Nejen tedy, že nesmíme, spoléhajíce na pomůcky fotografické již v zásadě docela zavrhovati posudky znalecké, naopak snad i dosti často budeme nuceni vyžádati si dobrozdání znalců písma právě na základě výsledků zkoušky fotografické, vykonané s ukázkami písma a při tom — dle zásady přesvědčení soudcovského — užívajíce vlastních zkušeností srovnáním písma, sami si utvoříme úsudek, zda nález a posudek znalecký jsou věrohodnými, proč a pokud závěrek znalecký nasvědčuje pravdě, či zda přes odborné znalosti lze říci, že posudek jest méně věrohodným.
Bylo by zajisté chybou neprominutelnou, kdyby soudce (civilní nebo trestní) toliko na základě znalcova přesvědčení chtěl rozsuzovali spor či odsouditi zločince. Znalec před soudem má zcela totéž postavení jako svědek: buď mu soudce věří, neb o správnosti jeho udání pochybuje. Není zajisté připustilo, aby soudce ulehčil si svůj úkol tím, že břímě přesvědčení soudcovského uvalí na bedra svědka nebo znalce a těchto se dovolávaje, mechanicky vyslovil rozsudek dle litery zákona. Absurdnost takovéhoto počínání si jest patrnou.
Pro srovnávání písma nebude konečně ani tak zcela lhostejno, zda na listinách srovnávaných lze zjistiti fotografií a rozborem chemickým předsevzaté změny (padělání), jestliže v listině mechanicky nebo chemicky znaménka odstraněna nebo když vyskytují se písmeny nebo jich části psané různým inkoustem, nebo když se podobně zjistiti dá, že jedno písmo dříve, druhé později psáno bylo. — 75 —
Jenže v tomto směru dlužno usuzovati z otisku fotografického opatrně.
Byla-li na př. část textu v dotyčné listině inkoustem psaná osušena pijavým papírem, nebo stala-li se náhodou pouhá zřetelnější oprava písmenek, kdy původně pisateli docházel inkoust v péře, nebo snad proto, že na některých místech až příliš mnoho inkoustu naneseno, — objeví se nám nejen na pouhém fotografickém snímku, ale i na zvětšeném obraze značné rozdíly. Tu však nelze hned ukvapeně souditi, že na dotyčných místech listina padělána.
Dennstedt doporučuje, aby při každém více méně znatelném radování nožem byla pro bezpečnost úsudku zjednána několikerá fotografie, nejen totiž obrazy listiny zřízené při světle prosvítajícím a při světle přímo na text dopadajícím, nýbrž i při světle vrchním a postranním. Různé tyto snímky mohou ovšem značně přispěti srovnáním k správnému rozřešení otázky padělku.
Poněkud nákladnějším jest ovšem co do příprav opatřiti zvětšené fotografie jakož i promítání samo, hledíme-li k potřebě elektr. osvětlení, potřebné prostoře atd., vyžaduje značnějšího nákladu.
To však nechť nás nezaráží, aby úvahou takovou bylo z úsporného stanoviska a priori zamítáno použití pomůcky umění fotografického, kde jinak dá se očekávati výsledků příznivých pro spor či pro trestní vyšetřování.
Nad to spočívá rozdíl dle potřeby také v tom, zda vystačíme v daném případě s prací zřízence, jenž pro soudní účely fotografii pěstuje (úředník, policej. zřízenec, fotograf v trestnici činný atd.) nebo zda nutno požádati za intervenci fotografa z povolání. Nikdy přec není náklad tak nepoměrným, aby nevyvážil prospěch použití této pomůcky.
Ostatně možno v každém případě, kde se vyskytnou pochybnosti o tom, lze-li používajíc fotografie za pomůcku k nějakým příznivým výsledkům dojiti, žádati dle vylíčených podrobností případu za posudek ústřední zkušební ústav »Graphische Lehr und Versuchsanstalt« ve Vídni (řiditelem dvoř. r. Dr. M. Eder) event. rekvisicí u soudu vídeňského. Ustav tento zabývá se otázkami toho druhu z povolání a opatří tudíž také otisky fotografické všeho druhu a nej vhodněji zařízené i fotografie zvětšené.
Bohužel mají pro tuto věc naši sousedé v německé říši více porozumění, neboť dosud tento ústřední ústav více byl zaměstnáván odtamtud, kdežto u nás se o něm bezmála ani neví.

O věcech trestních srov. „Zprávy" z r. 1904.*
Ze spisů odborných všimněme si zejména Formánkovy „Rukověti praktické fotografie".V německém písemnictví obírají se otázkou použití fotografie k účelům srovnání písma odborně v nejnovější době spisy Denustedtovy a Schopffovy „Amvendung der Photographie zur Entdeckung von Urkundenfälschungen", a Dennstedt a Voigtländer „Nachweis von Schriftfälschungen etc." Paulův spis „Handbuch der krimin. Photographie", částečně i Grossův „Handbuch für Untersuchungsrichter" (zcela stručně) a Dra Jesericha „Mikrophotographie".Poněkud více pomůcek máme o širším thematě, o znalectví písma a o tak zvané grafologii, totiž: spis Dra H. Schneickerta „Die Bedeutung der Handschrift im Civil und Strafrecht“, Albertini-Mayer „Lehrbuch der Graphologie", Busse „Gerichtliche Schriftexpertise“ a jiné menší, jakož i četná pojednání v odborných sbírkách a listech (tak zejména v „Archiv für Kriminalanthropologie und Kriminalistik" uveřejněny práce prof. Grosse. Kosloffa, Bussea a jiných; podobně i „Gerichtszeitung“ na r. 1897, „Die Zukunft" 1894 a 1895, a j. a j.), spisy Preyerovy atd.
Obojí druh zvětšování dá se provésti v našich trestnicích, kdež máme své fotografy (učitele a pod.) a státní fotografické přístroje.*
Třebas i tak zv. pausirováním barevnými druhy papíru otiskovacího.*
Ostatně i náš nový rád soudní (§ 314. a 315.) dává přednost ohledání soudnímu beze znalců.*
Srov. Busse „Ger.-Zeitung;:‘ 1897.*
Tak podle návrhu berlínského znalce písma dra. Jiřího Meyera („Tag“ na r. 1895).*
Opak tvrdí Busse v „Ger.-Ztg.“ na r. 1897.
Ukázkou met hody Bertillonovy (Dr. Schneickart „Bedeutung der Handsehrift“ str. 98. a násled.) budiž nám tuto krátký návod, jak znalci mají použiti fotografických snímku, když dány jim k srovnání dvě listiny: falsum a pravá listina, z níž dle pravděpodobnosti padělatel písmo kopíroval. Aby oba originály u soudu_mohly zůstati a přece znalcům věrný otisk byl po ruce, okopírují si obě listiny (bez fotograf, přístroje) v rámečku kopírovacím. Tytéž listiny ofotografují se na to přístrojem fotografickým a tak opatří si zvětšené (2 či 3násobné) písmo. Tyto zvětšené fotografie se pak rozstříhají tak, že každé slovo je zvlášť. Každé slovo však musí míti své označení, na př. „F. a. 1“, což značí: na falsu v prvním řádku první slovo atd., „P. c. 2“, na pravé listině ve třetím řádku druhé slovo a pod.Na to znalcové přikročí k rozboru za účelem zevrubného nálezu: Srovnají dle abecedy a začátečních písmen v jedné skupině slova listiny pravé, — v druhé slova falsa. Stejnou písmenou začínající slova téže skupiny zařadí se za sebou tak, aby podobnější tahy byly sobě blíže, odchylnější dál. Zkoumá se písmo pravé listiny a sepíše o charakteru písma nález; projde se druhá skupina falsa, výsledek se poznamená. Na to nalepí se na různobarevné lístky: falsum na žlutý papír, pravá listina na růžový'. Tím zamezí se jakýkoliv omyl a umožní se znalci, aby neobávaje se chyb, docela věnoval pozornost svou výhradně a jedině písmu samému. Takto upravené lístky smíchají se (jako karty) teď dohromady v jedinou skupinu a rovnají se na novo podle abecedy slova stejně začínající na př. „an“ (z falsa) „ano“ (z pravé listiny), aby nejpodobnější byly pohromadě (v jedné hromádce při sobě nejblíže). O podobnosti sepíše se nález. Tak dle abecedy, ale dle konečných písmen srovnají se znova promíchaná slova opětně a touže methodou: blíž, co nejvíc si tahy podobno. Sepíše se nález. Na to ze slov delších, na př. „poslední", odstřihne se prvá slabika „po". Odstřižené slabiky prvé a slova jednoslabičná neb aspoň příliš krátká (a, ze, že atd.) vyloučí se z dalšího srovnávání. Zbylé části slov opět se srovnají podle abecedy začátku svých nynějších a podobnější k podobnějšímu. O tom nález. Tímto způsobem mohou se dokonce znalci dopátrati, jak počínal si při kopírování padělatel, neboť činí vlastně totéž, co on konal, jen že opačnou methodou: on kopíroval a sestavoval slova ze slabik různě sebraných, znalci slova rozeberou, aby našli slabiky a písmeny, z nichž co kopírováno. Takto se znalcům umožní, že z oněch poznámek nálezu svého mohou si na konec zcela lehce vyvoditi posudek správný a úplně spolehlivý, dojdou i k výsledkům překvapujícím.*

Citace:

Kandidát notářství. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1933, svazek/ročník 15, číslo/sešit 7, s. 68-68.