Č. 5170.Bytová péče: * Sloučení dvou bytů dosud oddělených v jediný byt ve smyslu § 1, odst. 1 zákona č. 225/22 nenastává již tím, že obou bytů používá týž subjekt, nýbrž teprve, když byl jeden z bytů zbaven povahy samostatné jednotky bytové a stal se skutečně součástí bytu druhého.(Nález ze dne 30. listopadu 1925 č. 20858.)Věc: František a Anna T. v N. proti zemské správě politické v Praze o sloučení dvou bytů.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Výměrem ze 16. července 1925 odepřela osp v N. uděliti povolení, aby se svým bytem o dvou pokojích a kuchyni sloučili byt o pokoji a kuchyni, uprázdnivší se po dosavadním nájemníku Josefu K., ježto jde o sloučení dvou dosud oddělených bytů v jediný byt, což dle §u 1 odst. 1 zák. č. 225/1922 není dovoleno, ježto by se tím počet bytů v obci zmenšil. Nař. rozhodnutím nevyhověla zsp v Praze odvolání z důvodů rozhodnutí první stolice. K námitkám st-lů podotkla, že ustanovení § 8 zák. č. 225/22 nikterak nederoguje ustanovením § 1 cit. zákona, nýbrž upravuje otázku zcela jinou, t. j. rozsah bytu na rodinu dle počtu členů pravidelně připadajících. Stížnost na rozhodnutí toto podanou shledal nss důvodnou.St-lé namítají, že nejde o sloučení dvou bytů. Poukazují k tomu, že obývají kuchyň a tmavou alkovnu, že tedy nemají vůbec vlastního bytu a že proto zamýšlejí používati bytu nájemníka k ukojení své potřeby bytové a k širšímu provozu své živnosti. Oprávněnost nároku svého odůvodňují st-lé také poukazem na předpis § 8 zák. č. 225/22 a na ustanovení § 2 odst. 4. zák. č. 87 z r. 1923.Vývody stížnosti po té stránce nelze ovšem uznati za správné, poněvadž § 8 zák. č. 225 z r. 1922 má zřejmě na mysli rozšíření bytu o jednotlivé místnosti, jak patrno ze srovnání předpisu toho s ustanovením § 1 a ustanovení první věty odst. 2. § 4 zák. č. 87 ex 1923 se vztahuje výslovně jen na místnosti nikoli na celé byty.Přes to jest stížnost uznati důvodnou: Ze správních spisů jest patrno, že v době, kdy žádost byla podána, byt nájemníkův o pokoji a kuchyni byl ještě obýván nájemníkem a že nějaká úprava obou bytů, kterou by oba byty byly spojeny tak, aby byly jediným bytem samostatným, provedena nebyla a stěžovatelé netvrdili také, že chtějí oba byty sloučiti v byt jediný. St-lé domáhali se tedy zřejmě povolení k tomu, aby z důvodu nutné potřeby mohli pro účely svého bydlení používati ještě druhého odděleného bytu v téže obci dříve pronajatého. Dle § 1, odst. 1. zák. č. 225/1922 jest ovšem zakázáno sloučiti dva nebo několik bytů dosud oddělených v jediný byt. Zákon chce tedy zameziti zmenšování počtu samostatných jednotek bytových slučováním dvou nebo více takových jednotek v jeden celek, tvořící jedinou jednotku bytovou. Avšak sloučení dvou neb více dosud oddělených bytů v jediný byt ve smyslu uvedeného předpisu nenastane již tím, že bytů těch používá týž subjekt, nýbrž teprve tím, když nějakou úpravou byly jeden neb více bytů zbaveny povahy samostatné bytové jednotky a spojeny tak s jiným bytem, že se staly součástí tohoto bytu tak, že s ním dohromady tvoří ve skutečnosti jediný bytový celek.Ze správních spisů jest patrno, že v tomto případě nestala se taková úprava, kterou by pominula samostatnost jednoho z obou bytů dosud oddělených a vznikl jediný byt samostatný, celek tvořící; nelze proto mluviti o sloučení dvou bytů ve smyslu citov. ustanovení. Spatřoval-li tudíž žal. úřad v používání dvou dosud oddělených bytů jedním a týmž subjektem sloučení bytů těch po rozumu § 1, odst. 1 zák. č. 225 ex 1922, posoudil věc po stránce právní nesprávně, což mělo za následek, že nezabýval se otázkou, nemá-li žádost st-lů posuzována býti jako žádost o povolení k užívání dvou bytů v téže obci ve smyslu ustanovení § 3 cit. zák. a o žádosti s tohoto hlediska nerozhodl. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.