Čís. 4077.

Zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 Sb. z. a nař.
Zapraveno-li méně následkem početního omylu ve výpočtu vyrovnací kvóty, nenastává ještě nicotnost vyrovnání.
(Rozh. ze dne 29. července 1924, Rv I 1015/24.)
Žalobce byl nálezem rozhodčího soudu bursovního odsouzen, zaplatiti žalovanému 6920 Kč. O žalobcově jmění bylo po té zahájeno řízení vyrovnací, jež skončilo soudně potvrzeným vyrovnáním, jímž se žalobce zavázal, zaplatiti věřitelům 45% vyrovnací kvótu; 25% kvóty bylo splatno do 31. srpna 1923, dalších 10% do 1. prosince 1923 atd. Žalobce zaslal na prvou splátku dne 29. srpna 1923 poštovní spořitelnou 1672 Kč 70 h, na druhou dne 30. listopadu 1923 646 Kč 60 h. Tvrdíc, že druhá splátka nebyla zapravena úplně, ježto činila 663 Kč 85 h, vymohla si žalovaná exekuci na žalobcovy movitosti pro celou pohledávku. Žalobě o zrušení exekuce bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Dle úmyslu zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99. sb. zák. a nař. nemůže úplné zapravení vyrovnací splátky, jež stalo se pouze omylem, míti v zápětí nicotnost vyrovnání, neboť již úvodní slova čl. 3.: »99/1923 sb., čl. 3«, poukazují k tomu, že tento nový předpis měl býti postaven na roveň §u 57 vyr. řádu, jako jeho doplněk, že tedy dle tohoto ustanovení nicotnost vyrovnání má nastati jen odsouzením dlužníka pro podvodný úpadek a dle čl. 3 pro opožděné nebo neúplné zapravení vyrovnací kvóty, jež nastalo z úmyslu nebo hrubé nedbalosti. Tento smysl zákona vyplývá ze srovnání s §em 58 vyr. řádu, dle něhož lze žalovati o bezúčinnost vyrovnání, došlo-li k vyrovnání podvodným jednáním anebo neoprávněným poskytnutím výhod jednotlivým věřitelům, aniž by byly splněny předpoklady §u 57 vyr. řádu. Ježto čl. 3 se přimyká k §u 57 jest zřejmo, že neměly býti přísnější účinky nicotnosti vyrovnání stanoveny na mírnější předpoklady, než prohlášení vyrovnání bezúčinným. Vyrovnací řád má chrániti dlužníka a neodpovídalo by úmyslu zákonodárcovu, kdyby nepatrné přehlédnutí mělo aspoň v zápětí tak dalekosáhlé účinky. Toto žalobcovo nedopatření jest rozhodně méně závažným, než počínání si žalované, jež nejen si nepovšimla přeplatku 12 Kč 59 h při splátce dne 29. srpna 1923, nýbrž dne 19. prosince 1923 domáhala se povolení exekuce i pro onu část pohledávky, jež byla dne 30. listopadu 1923 již zaplacena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud vyložil mylně předpis §u 57 vyrovnávacího řádu ve znění článku 3 zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a nař. Míní, že předpis ten dlužno vykládati jako právo velící omezeně, totiž že účinky tohoto předpisu nastávají bezpodmínečně a bezvýhradně »nesplní-li dlužník včas a plně potvrzeného vyrovnání«. Dovolatelčin právní názor, že jde o právo velící, sluší arci schváliti, ale zde užíti jest ustanovení hmotného práva, obsaženého v §u 1388 obč. zák. a to tím více proto, poněvadž podle §u 63 vyrovnávacího řádu, pokud tento řád neustanovuje ničeho jiného, má býti užito obdobně předpisů úpadkového řádu, a není-li tam takových, předpisů civilního řádu, jurisdikční normy a jejich zákonů uvozovacích a tedy také civilním řádem soudním v §u 419 c. ř. s. převzaté zásady onoho §u 1388 obč. zák. o početních chybách a podobných zřejmých nedopatřeních, jakož i možnosti jejich nápravy beze škody pro súčastněné. Odvolací soud tudíž nepochybil po stránce právního posouzení, když užil zásady §u 1388 o. z. o. Nepochybil ani tím, že dřívější přeplatek a pozdější nedoplatek považoval za pouhou početní chybu, která dle §u 63 vyr. řádu, §u 419 c. ř. s. a §u 1388 obč. zák. bez škodlivosti tomu, komu se přihodila, vždy může být napravena. Aby mohla dovolatelka vůči žalobci odvoditi důsledky, opírající se o předpis §u 57 vyrovnávacího řádu ve znění článku 3 zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a nař., byla by musila žalobce včas vyzvati, by sběhlý omyl napravil, ale on by to musil bezdůvodně odepříti. Dovolatelka toho ani netvrdila, tím méně dokázala, že by se tak bylo stalo. Stačí tedy v dalším, když bude poukázáno na správné, věci i zákonu vyhovující důvody odvolací stolice. —

Citace:

č. 4077. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 132-134.