Čís. 11033.

Ztráta zákazníků v živností jest škodou skutečnou, nikoliv jen ušlým ziskem.
Pronajímatel jest práv nájemci náhradou škody, dal-li bezprávně odstraniti označení nájemcovy živnosti.
(Rozh. ze dne 23. září 1931, Rv I 1007/30.)
Žalovaní, pronajímatelé, odstranili obchodní firmu žalujícího nájemníka, instalatéra, k vůli opravě fasády. Po opravě fasády, jež trvala několik dní, musel se žalobce na žalovaných domáhati sporem C 470/26, by obchodní firma byla na domě opět umístněna, kterýžto spor žalobce vysoudil. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných náhrady škody, ježto jeho závod nebyl po dobu od 8. října 1925 do 5. června 1927 nijak označen. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Po právní stránce nelze míti odvolací rozsudek za mylný (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Nesejde na tom, zda odvolací soud má právem za to, že žalovaní jednali ve zlém úmyslu. Zlému úmyslu jest v § 1324 obč. zák. na roveň postavena hrubá nedbalost, opomenutí nejobyčejnější píle a pozornosti. Opomenutí to jest ovšem spatřovati v jednání žalovaných. Nemohlo jim při povinném vynaložení nejobyčejnější píle a pozornosti ujíti, že svým postupem vážně ohrožují žalobcovu výdělečnou činnost a tím mu působí škodu. Nárok ha náhradu této škody, jako škody zaviněné hrubou nedbalostí, zahrnuje v sobě podle §§ 1293, 1323 a 1324 obč. zák. i nárok na náhradu ušlého zisku. Při tom však nelze přehlédnouti, že v souzeném případě nejde vpravdě ani o náhradu ušlého zisku, nýbrž jde jen o náhradu škody skutečně vzniklé, neboť ztráta zákazníků v živnosti není jen ušlým ziskem a nelze v ní spatřovati jen pro budocnost ušlý výdělek, nýbrž ztráta zákazníků jest znehodnocením podniku a proto škodou, která tu již jest. O ušlém zisku bylo by lze mluviti jen, kdyby poškozený žádal náhradu za to, že mu bylo znemožněno zvýšiti dosavadní výdělek (srov. rozh. čís. 9353 a 10153 sb. n. s.).
Dovolatelé zneuznávají podstatu věcí, majíce za to, že neručí za žalobcovu škodu, ani prý prostě podali jen stížnost k úřadu, jak jim to § 19 obč. zák. dovoluje, a an žalobce ani netvrdí, že tak činili jen, by žalobce byl poškozen. To žalobce žalovaným nevytýká a nežádá náhradu škody z tohoto důvodu, nýbrž žádá ji proto, jakž plyne z celkového jeho přednesu a odvolací soud mohl bez porušení zásady § 405 c. ř. s. uznati, že žalovaní vylíčeným způsobem neoprávněně — proti své smluvní povinnosti jako pronajímatelé (§ 1096 obč. zák.) — a rušivě zasahovali do žalobcova provozování jeho živnosti a tím žalobci způsobili škodu, ačkoli si při použití nejobyčejnější píle a pozornosti musili býti vědomi, že je nejen důležitým zájmem, nýbrž do jisté míry i zákonnou povinností (§ 44 živn. ř.) žalobce, by uvedl svou živnost zevním opatřením ve známost zákazníků, a že mu ze znemožnění toho může vzniknouti škoda. Že toto jednání žalovaných bylo protiprávní, příčíc se jejich povinnostem jako pronajímatelů k žalobci jako k nájemníku, nemůže býti po výsledku sporu C 470/26 pochybné. Žalovaní byli by proto prosti povinnosti k náhradě škody z protismluvního jednání jen, kdyby dokázali (§ 1298 obč. zák.), že jim v plnění bránila bez jejich zavinění překážka. Důkaz ten však ani nenastoupili.

Citace:

č. 11033. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 244-245.