NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9019.

Justiční správa:* Osoba, odsouzená pro zločin podle § 15 bodu 3 zák. č. 50/23, jehož se dopustila tím, že podněcovala k zločinům, uvedeným v §§ 1 a 2 tohoto zák., má za podmínek nejvyššího rozhodnutí z 28. října 1849 nárok na poskytnutí úlev politických vězňů ve smyslu tohoto rozhodnutí.

(Nález ze dne 30. ledna 1931 č. 18785/30.)
Věc: Josef K. ve V. (adv. Dr. Theodor Bartošek z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (odb. r. Dr. Stan. Trojan) o úlevy politických vězňů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.

Důvody: St-l, jenž byl rozsudkem zem. trest. soudu v Praze z 26. dubna 1927 uznán vinným zločinem podle § 15 č. 3 zák. č. 50/23 na ochranu republiky a odsouzen k trestu žaláře v trvání 3 měsíců, a jemuž trest tento byl v cestě instanční pravoplatným rozsudkem nejvyššího soudu v Brně ze 3. srpna 1927 zvýšen na žalář pětiměsíční, podal dne 29. prosince 1927 u presidia zem. trest. soudu v Praze: žádost za přiznání výhod politických vězňů. Nárok na přiznání těchto výhod dovozoval z ustanovení nejv. rozhodnutí z 28. října 1849, jež v § 1 uvádí mezi politickými delikty velezradu; dále poukazoval na ustanovení § 41 zák. č. 50/23, jenž praví, že všude tam, kde jiný zákon mluví o vele- zradě, rozumí se tím činy trestné podle §§ 1—3 tohoto zák. a dedukoval, že odsouzení pro zločin dle § 15 čís. 3 téhož zák., t. j. pro podněcování ke zločinu uvedenému v § 2 tohoto zák., spadá rovněž pod pojem politického zločinu.
Žádosti této presidium zem. trest. soudu v Praze výměrem ze 4. února 1928 vzhledem k platným předpisům nevyhovělo. Odvolání, jež st-1 z výměru toho podal, zamítlo presidium vrch. zem. soudu v Praze výměrem z 21. března 1928 z těchto důvodů: Rozhodnutím v odpor vzatým zamítnuta byla žádost Josefa K., aby mu přiznány byly výhody nejv. rozhodnutí z 28. října 1849 pro trest pětiměsíčního žaláře, ke kterému byl rozsudkem nejvyššího soudu ze 3. srpna 1927 pro zločin § 15 č. 3 zák. na ochranu republiky odsouzen. Dle cit. nejv. rozhodnutí z 28. října 1849 přísluší výhody politických vězňů jen těm, kdož odsouzeni byli pro trestné činy tam výslovně vypočtené (§ 1 nejv. rozhodnutí, Kaserer 3. str. 290). Předpis ten byl §em 61 odst. 1 zák. na ochranu republiky potud změněn, že na místo zločinu velezrady nastoupily zločiny §§ 1 až 3 tohoto zák. Těm však, kdož byli odsouzeni pro výzvu k neplnění zákonných povinností nebo k trestným činům (§ 15 zák. na ochranu republiky) ani tímto zákonem ani jiným předpisem výhody politických vězňů přiznány nebyly.
Také další odvolání st-lovo zamítlo žal. min., poukázavši při tom na správné důvody napadnutého rozhodnutí.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss: — — — —
St-l dovozoval již v řízení správním a dovozuje také ve stížnosti podané k nss svůj nárok z ustanovení nejv. rozhodnutí z 28. října 1849 o zacházení s osobami odsouzenými pro politické zločiny a přečiny, jež v § 1 prohlašuje za politické trestance ty, kteří byli odsouzeni pro velezradu. Vychází při tom z právního názoru, že také on spadá pod toto ustanovení, poněvadž byl odsouzen pro zločin podle § 15 bodu 3 zák. č. 50/23, t. j. pro podněcování ke zločinu podle § 2 tohoto zák., tedy ke zločinu, o němž § 41 bod 1 tohoto zák. stanoví, že, kde jiné zákony mluví o velezradě, rozumí se tím trestné činy uvedené v §§ 1 až 3 tohoto zák. Dovozuje to jednak ze všeobecné úvahy, že s hlediska kvalifikace nějakého trestného činu jako činu politického, má podněcování k němu stejnou povahu jako tento trestný čin sám, dále z úvahy, že by bylo protimyslným upírati osobě, odsouzené pro pouhé podněcování k velezradě, výhody, jež přiznány jsou pachateli přímému, a konečně z té okolnosti, že až do vydání zák. č. 50/23 nebylo podněcování k činům velezrádným zločinem samostatným, nýbrž přímo zločinem velezrády samé, takže spadalo přímo pod ustanovení § 1 cit. nejv. rozhodnutí.
Žal. úřad naproti tomu, nepopíraje názor st-lův o platnosti a závaznosti dovolaného jím nejv. rozhodnutí i za dnešních právních poměrů, dovozuje právě z ustanovení § 1 této normy, jež za politické trestance prohlašuje jen ony osoby, jež byly odsouzeny pro zločiny a přečiny zde taxativně vypočítané, mezi nimiž uvádí mimo jiné také velezradu, a dále z ustanovení § 41 bodu 1 zák. č. 50/23, jež za zločiny, v jiných zákonech označené jako velezrada, prohlašuje výslovně jen trestné činy uvedené v §§ 1 až 3 tohoto zák., nikoli však také zločin uvedený v § 15 bodu 3 tohoto zák., že osobě odsouzené pro zločin posléze uvedený nárok na přiznání úlev politických vězňů nepřísluší.
Nss rozhodl se pro názor hájený st-lem z těchto úvah:
Nejvyšším rozhodnutím z r. 1849 byli za politické trestance prohlášeni ti, kdo byli odsouzeni pro velezradu, rušení veřejného pokoje státu nebo pro povstání nebo vzbouření, vzniklé z důvodů politických, nebo pro tiskové přečiny, uvedené v §§ 23—27 patentu proti zneužívání tisku. Zda výpočet ten je taxativní, či jen demonstrativní, možno zde prozatím ponechati stranou. Jisto je však, že tímto normativním předpisem byly za trestné činy rázu politického prohlášeny skutkové podstaty, jež za stavu práva z r. 1849 zakládaly delikty shora naznačené. Leč nejvyšší rozhodnutí z r. 1849 přetrvalo tyto zákony a zůstalo v účinnosti i tenkráte, když vydány byly nové zákony upravující materielní právo trestní a tiskové, a také pak, když i ty byly opětovně novelisovány. Jest tedy zkoumati, jaký vliv měla tato změna právního řádu na normativní obsah cit. nejvyššího rozhodnutí. Otázku tuto možno zodpovčděti několikerým způsobem:
1. Možno v poukazu na delikty shora uvedené spatřovati vůli zákonodárce, že za politické delikty mají býti uznána právě jen přestoupení zákonných předpisů trestního zákona z r. 1803 a tiskového zákona z r. 1849. Jakmile tedy tyto zákony byly zrušeny, přestala také možnost kvalifikovati nějaký delikt jako politický ve smyslu cit. nejv. rozhodnutí, kdyžtě mohlo jíti jen o delikty jiné, t. j. delikty podle jiných zák. ustanovení, než na která cit. rozhodnutí poukazuje.
2. Lze však také vycházeti z toho, že rozhodným jsou označení deliktů podle jejich pojmenování, a že tedy vše, co tou dobou bylo nebo kdykoli později mělo býti platnou normou nazváno velezradou, rušením veř. pokoje státu atd., má platiti za delikt politický. Důsledek toho by byl, že by i za dnešního právního řádu záleželo výhradně na tom, zda jde o delikt označený v dnešních zákonech jedním z oněch pojmenování, jichž bylo použito nejvyšším rozhodnutím z r. 1849.
3. Možno však právě tak v použití těchto druhých označení spatřovati pouhou pomůcku k vymezení oněch skutkových podstat, jež v zákonech tou dobou platných byly stanoveny jako podklad deliktů takto pojmenovaných. V tomto případě by ovšem nezáleželo na tom, jak nový trestní zákon označuje nějaký čin, výhradně na tom, zda jde o touž skutkovou podstatu, jak pod dotčeným pojmenováním byla vymezena v zákonech, platných v r. 1849.
4. Konečně možno cit. rozhodnutí čisti také tak, že vydateli jeho tanul na mysli určitý, abstraktní ,druhový pojem politických deliktů, jichž definici přímo nevyslovil, přes to ji však vymezil nepřímo tím, že vypočítával — a to taxativně — ze všech činů, dle tehdy platného stavu práva trestných, ony delikty, které uznává za delikty politické. Při tomto výkladu by pak nezáleželo ani na pojmenování ani na skutkové podstatě deliktu, nýbrž výhradně na tom, zda delikt vykazuje ony charakteristické znaky, jež vedly panovníka v r. 1849 k tomu, že určité delikty prohlásil za politické.
Jest tedy zkoumati, pro který z těchto výkladů se jest rozhodnouti.
ad 1. Výklad na prvém místě uvedený nelze akceptovati již proto, že nejvyšší rozhodnutí ze 7. listopadu a 3. prosince 1864 (Kaserer, Handbuch der öst. Justizverwaltung sv. 3. str. 288) vydaná v době předústavní, výslovně na nejvyšší rozhodnutí z r. 1849 navazují a jeho platnost uznávají také ještě po zrušení trest. zákona z r. 1803 a tisk. zákona z r. 1849. (Tou dobou byl totiž v účinnosti všeob. tr. zákon z r. 1852, jímž byly zrušeny nejen trestní zákon z r. 1803, nýbrž také trestní ustanovení tisk. zákona z r. 1849; sr. čl. 2. uv. pat. k všeob. tr. zák.). Tím tedy dostalo se nejvyššímu rozhodnutí z r. 1849 autoritativního výkladu v ten smysl, že citace deliktů, prohlášených v něm za delikty politické, nepřimyká se výhradně k normám, platným v době jeho vydání, nýbrž má míti platnost i pro pozdější normy, jež nastoupí na místo norem tou dobou platných.
ad 2. Ani pro druhý z výkladů shora uvedených nemohl se nss rozhodnouti. Pojmy velezrada, rušení veř. pokoje státu, povstání, vzbouření atd. nejsou pojmy v legislativě, v literatuře a v praxi ustálenými a jednoznačnými. Záleží vždy na tom, jak konkrétní zákon každý z těchto deliktů definuje. Bylo by proto příliš náhodným kriteriem, ponechati výklad pojmu použitého v r. 1849 okolnosti, jak skutkovou podstatu deliktu stejně pojmenovaného vymezí zákonodárce v době pozdější. Vždyť by pak z té náhody, že pozdější zákonodárce pro stejnou skutkovou podstatu použil pojmenování jiného, vyplynulo, že týž delikt přestal by míti povahu deliktu politického, a stejně povážlivý důsledek projevil by se i v opačném případě, kdyby na př. v pozdějším zákoně byl jako povstání nebo vzbouření vymezen delikt se skutkovou podstatou naprosto jinou. Ostatně výklad tento by u tiskových deliktů selhal již proto, že v tiskovém zákoně z 13. března 1849 č. 161 ř. z. delikty uvedené v §§ 23—27 zvláštními jmény vůbec označeny nejsou.
ad 3. Leč ani třetí výklad nemůže plně uspokojiti. Tvůrce nejvyššího rozhodnutí z r. 1849, když z deliktů postavených pod trestní sankci normami, tou dobou platnými, vybíral ty, jež chtěl prohlásiti za delikty politické, jistě nepostupoval zcela náhodně, nýbrž musil si postaviti nějakou zásadu, nějaké měřítko, podle něhož zkoumal, které z deliktů těch má za politické prohlásiti, a dlužno míti za to, že také všechny delikty, jež tou dobou jako takové existovaly a na něž toto jeho měřítko dopadalo, za politické prohlásil, čili jinými slovy, chtěl podati vyčerpávající výpočet deliktů, jež podle jeho úvahy a měřítka povahu politických deliktů mají. Průběhem doby se však ukázala potřeba prohlásiti za trestné také jiné skutkové podstaty, na něž v zákonech platných v r. 1849 ještě pamatováno nebylo, a to také takové, jež svojí povahou byly velmi blízké oněm, jež v r. 1849 byly prohlášeny za delikty politické, a to do té míry, že se jim v nových zákonech dostalo přímo stejného pojmenování jako oněm starším deliktům příbuzným. Tak na př. v § 58 lit. b) všeob. tr. zák. z r. 1852 prohlášeno za zločin velezrady, jestliže někdo něco podnikne, co by bylo k tomu nastrojeno, aby se forma vlády násilně změnila — na kteroužto skutkovou podstatu v trest. zák. z r. 1803 vůbec pamatováno nebylo. A bylo by jistě protismyslným ne- přiznati tomuto zločinu charakter deliktu politického, kdyžtě jej sám zákon označuje za velezradu, tedy za delikt stejného charakteru, jaký mají ony skutkové podstaty, jimž podle nejvyššího rozhodnutí z r. 1849 charakter politického deliktu přísluší. Pro tuto absurdnost nemohl se proto nss ani k tomuto třetímu výkladu uchýliti.
ad 4. Zbývá proto jen poslední výklad čtvrtý, jehož důvodnost byla vlastně již v úvahách o výkladu třetím dovoděna. Jedině tento výklad může plně uspokojiti, neboť nestojí mu v cestě ani positivní předpis jiný ani nemožnost důsledků. Ani okolnost, že výpočet deliktů, jak je v cit. rozhodnutí uveden, byl uznán za taxativní, nemůže tu ovšem státi v cestě, neboť tato taxativnost platila přirozeně jen pro onen stav trestných deliktů, jaký byl za právního řádu z r. 1849. Jediná potíž, která se při tomto výkladu objevuje, je obtížnost vymezení oněch kriterií, z nichž ono rozhodnutí při určování politických deliktů vycházelo, avšak tato obtížnost sama nemůže být i zákonnou překážkou správného výkladu.
Zkoumaje s tohoto hlediska nař. rozhodnutí, seznal nss, že žal. úřad vycházel z výkladu, který shora byl uveden na 2. místě a jejž nss uznal za nesprávný. Posuzuje-li se sporná otázka s hlediska názoru přijatého nss-em, bylo by ovšem na místě, vytýčiti nejprve všechna ona kriteria, jež podle nejvyššího rozhodnutí z r. 1849 jsou pro kvalifikaci deliktu politického rozhodnými, a podati tak vyčerpávající definici pojmu politického deliktu ve smyslu cit. rozhodnutí z r. 1849. V daném případě však této úplné a vyčerpávající definice třeba není.
St-1 byl odsouzen pro zločin podle § 15 bodu 3 zák. č. 50/23, jehož se dopustil tím, že podněcoval ke zločinu uvedenému v §§ 1 a 2 téhož zák., tedy k činům, jež zákon nazývá úklady o republiku, a mezi než počítá zejména všeliké úklady o existenci a celistvost státu. Avšak právní řád platný v r. 1849 prohlašoval právě veškeré úklady o existenci a celistvost státu za zločiny velezrady, bez ohledu na to, šlo-li o činnost bezprostřední či pouhé podněcování k ní. Z toho pak, že nejv. rozhodnutí z r. 1849 veškeré velezrádné činy prohlásilo za delikty politické, je patrno, že uznávalo každý úklad o existenci a celistvost státu za jeden z význaků, jenž dodává trestním činům charakter deliktů politických. Již proto tedy dlužno i za dnešního právního řádu uznati zločin, k němuž byl st-l odsouzen, za delikt politický ve smyslu nejv. rozhodnutí z r. 1849 a bylo proto nař. rozhodnutí, založené na názoru opačném, zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 9019. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 295-299.