NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 11217.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: I. * V rámci čl. 97 odst. 1 jaz. nař., směřujícího k tomu, aby jazykové předpisy byly zachovávány, jest obsaženo nejen oprávnění úřadu postihovati již nastalá porušení jazykových předpisů a zjednati nápravu, nýbrž i oprávnění judikátně konstatovati, že určité obci nastala za zjištěných skutkových předpokladů povinnost říditi se určitým předpisem jaz. nař. — II. * Ustanovení čl. 73 odst. 2 věty prvé jaz. nař. č. 17/1926 Sb., podle něhož obce, které podle posledního soupisu lidu mají alespoň 3000 obyvatelů, musí nejpozději do tří let ode dne, kdy toto nař. nabylo účin- nosti, míti podle potřeby služby dostatečný počet úředních sil znalých jazyka státního ve slově a písmě, nejméně však jednu, jest kryto jaz. zákonem. — III. Ustanovení čl. 72 odst. 2, 80 odst. 2 a 4 jaz. nař. byla vydána v mezích zmocnění § 8 jaz. zák.
(Nález ze dne 17. dubna 1934 č. 7914.)
Prejudikatura: ad I: Boh. A 8476/30, 8801/30; ad III: Boh. A 8134/29, 10274/33, 10360/33, 10488/33.
Věc: Město B. proti ministerstvu vnitra (odb. r. Dr. Václ. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem osp-é v České Lípě z 26. července 1926 bylo na základě vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. rozhodnuto, poněvadž v zastupitelstvu stěžující si obce jest členem příslušník jazyka čsl. a obec podle posledního sčítání lidu má více než 3000 obyvatelů, že tamní obecní úřad jest povinen 1. podání, učiněná v jazyku čsl. vyřizovati v tomto jazyku (čl. 72 odst. 2), 2. k požádání člena obecního zastupitelstva návrhy učiněné v jazyku státním překládati do jazyka jednacího obce a naopak a návrhy a prohlášení učiněné v jazyku státním zapsati k návrhu podatelovu do protokolu obecního v jazyce státním (čl. 80), 3. do 4. února 1929 míti podle potřeby dostatečný počet úředních sil znalých jazyka státního ve slově i písmě, nejméně však jednu (čl. 73 jaz. nař.).
Odvolání z toho podanému nevyhověla zsp v Praze rozhodnutím z 21. srpna 1926 z těchto důvodů: »Rekurující obec popírá pouze věcnou příslušnost osp-é, namítajíc, že tato jest pouze povolána rozhodovati konkrétní spory jazykové, že však jí nepřísluší vydávati všeobecné pokyny co do užívání jazyků. Tato námitka nemá dostatečné opory. Osp jest totiž povolána řešiti nejenom konkrétní spory jazykové, nýbrž dohlížeti k tomu, aby samosprávné korporace jejímu dohledu podrobené neporušovaly předpisů upravujících užívání jazyků těchto korporací. Toto oprávnění vyplývá — pokud jde o obec — pro osp-ou nejenom z její všeobecné působnosti jakožto dohlédacího úřadu správy státní, nýbrž přímo z positivního předpisu čl. 97 jaz. nař. Ze všeobecných zásad upravujících řízení správní nelze pak nikterak vyvoditi, že by osp nebyla oprávněna jedním opatřením uložiti straně více povinností právních, pokud tyto povinnosti jsou určitě formulovány a opřeny o určité předpisy právní. Poněvadž pak rekurující obec nepopírá, že v daném případě jsou splněny věcné předpoklady čl. 72 odst. 2 a čl. 80 jaz. nař., jest stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.«
Dalšímu odvolání nevyhovělo min. vnitra nař. rozhodnutím, vsunuvši do příkazu ad 3. za slovo »míti« vysvětlující obrat, »t. j. nejpozději do tohoto dne si opatřiti«, s odůvodněním, že napadené příkazy mají oporu v předpisech jaz. nař. č. 17/1926 Sb., a to příkaz ad 1. v čl. 72 odst. 2, příkaz ad 2. v čl. 80 odst. 2 a 4 a příkaz ad 3. v čl. 73 odst. 2 větě 1. K vývodům odvolání min. podotklo, že pokud jde o příkaz sub 1. uvedený, starosta obce sám doznal, že podání českých stran vyřizuje obec v jazyku státním jenom tehdy, je-li o to zvláště žádána; i kdyby tomu tak bylo, porušuje tím ovšem obec předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař., podle něhož jest povinna vyřizovati podání sepsaná jazykem státním v tomto jazyku, aniž by o to musily strany zvlášť žádati. V ostatním min. poukázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná popírá v prvé řadě příslušnost politických úřadů k vydání příkazů, o něž jde, a staví se proti stanovisku žal. úřadu, který v tomto směru vedle toho, že se dovolává všeobecné moci dohlédací politických úřadů nad obcemi, opírá se přímo o ustanovení čl. 97 jaz. nař. Stížnost zastává názor, že zejména tento předpis podle svého znění dává úřadům dohlédacím toliko právo kárati konkrétní porušení jazykových předpisů a učiniti nápravu jen v konkrétním případě, že však oprávnění vydávati pokyny pro případy budoucí a bez zjištění konkrétního porušení jazykových předpisů úřadům dohlédacím nepřísluší. Vycházejíc z tohoto právního názoru, stížnost vytýká, že prvá stolice, vydávajíc sporné příkazy formou výměru, jako všeobecné příkazy jazykové, aniž vůbec zjistila, zdali stěžující si obec porušila nějaké předpisy jazykové, překročila svoji pravomoc a že tudíž nař. rozhodnutí již z tohoto důvodu je nezákonné.
Stížnosti nelze přisvědčiti.
Znění cit. čl. 97 odst. 1 jaz. nař. svědčí především o tom, že ve věcech jazykových působnost státních orgánů dohlédacích není omezena na řešení sporů (§ 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař.), nýbrž že i mimo případ stížnosti, tedy i když se jich legitimovaná strana nedovolává, mají dohlédací orgány ty povinnost z moci úřední zasáhnouti, a to výtkou, případně vhodným opatřením k zjednání nápravy. Svědčí tomu též nadpis hlavy XVII. jaz. nař., zahrnující čl. 96—98 tohoto znění: »O sporech o užívání jazyka, o dohledu a opatřeních k zachovávání předpisů.« Náleží tedy předpis čl. 97 odst. 1 jaz. nař. k ustanovením, jež mají zřejmý účel zabezpečiti zachovávání norem jazykových, a řadí se tímto účelem k ustanovením zejména čl. 83, 84, 85 a 86 jaz. nař., nadepsaným »Ustanovení k zachovávání předpisů«. Předpisy ty, hledíc k jich výslovnému účelu, byly vydány zřejmě na základě § 8 odst. 4 jaz. zák., v němž byla vládě uložena povinnost, aby do jaz. nař. pojala také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění. Zcela všeobecné znění tohoto příkazu vylučuje výklad, že by byl jaz. zák. vládu po této stránce omezil toliko na výtky a opatření povahy represivní.
Stanovila-li pak vláda podle právě zmíněného příkazu zejména v čl. 97 odst. 1 jaz. nař., že dohlédací úřad — shledá-li i mimo případ stížnosti, že některý orgán jeho dozoru podřízený porušil jaz. zákon nebo toto nařízení — jest povinen mu to vytknouti a může vhodným způsobem zjednati nápravu, dlužno míti za to, že tímto ustanovením chtěla vyčerpati daný jí příkaz, t. j. zasáhnouti i ty případy, kdy jazykové předpisy byly bez zlého úmyslu již některým orgánem dohlédacímu úřadu podřízeným porušeny. Je-li však dohlédací úřad podle tohoto předpisu k zabezpečení úspěšného provádění jazykových norem oprávněn učiniti opatření i represivní povahy, jest v tomto oprávnění podle zásady in maiore minus continetur — jak tomu svědčí povaha věci, vytčený účel a dohlédací právo — obsaženo též právo sáhnouti k opatřením, která mají preventivně působiti k tomu, aby nedošlo ke skutečnému porušení jazykových předpisů, aby pak nebylo zapotřebí užíti prostředků represivních, které mohou za okolností konkrétního případu působiti způsobem velmi citelným (sr. Boh. A 8476/30 a 8801/30).
Opačný výklad, jejž čl. 97 odst. 1 dává stížnost, opírajíc se toliko o slovné znění jeho, odporuje účelu tohoto předpisu, jakož i úmyslu zákonodárce, jak byl vyjádřen v § 8 odst. 4 jaz. zák., »aby se zabezpečilo úspěšné provádění (jaz. nař.)«. Úspěšné provádění jeho nelze však zabezpečiti toliko výtkami a opatřeními povahy represivní, nýbrž též — a to i účelněji a způsobem mírnějším — preventivně, ať již ve formě pouhého upozornění dotyčného orgánu, ať i judikátním výrokem, že orgán ten je za zjištěných okolností konkrétního případu určitou normou jaz. zák. neb jaz. nař. vázán a povinen ji zachovávati a podle ní se zaříditi.
Z těchto úvah nemohl nss shledati, že by byl politický úřad I. stolice jako státní úřad dohlédací, vydav stěžující si obci sporné příkazy podle čl. 97 odst. 1 jaz. nař., vybočil z mezí své příslušnosti a že by již z tohoto důvodu bylo nař. rozhodnutí, jež příkazy ty potvrdilo, v rozporu se zákonem, a není pak dále zapotřebí zabývati se další otázkou, zdali by byl dohlédací úřad k vydání příkazů těch oprávněn též na základě všeobecné dohlédací moci jemu nad obcemi příslušející.
Tím jest vyřízena stížnost zejména též pokud v rámci hořejší všeobecné výtky nepříslušnosti politických úřadů namítá, že úřady nebyly oprávněny vydati jí příkaz ad 3. před 4. únorem 1929, poněvadž povinnost opatřiti si úřední síly znalé státního jazyka váže ji podle čl. 73 odst. 2 věty 1 jaz. nař. teprve od tohoto dne. Ostatně příkazem tím nebyla jí uložena povinnost, jež by se obsahem lišila od dovolaného předpisu čl. 73.
Stížnost namítá však dále, že příkazy ty jsou i podle svého obsahu v rozporu se zákonem, poněvadž ony normy, o něž byly úřadem opřeny, jsou neplatné, jsou to předpisy čl. 72 odst. 2 čl. 80 odst. 2 a 4 a čl. 73 odst. 2 věty 1 jaz. nař., které podle názoru stížnosti nejsou vydány v rámci zmocnění § 8 jaz. zák. a § 55 ústavní listiny. Stížnost hájí tu především názor, že státní moc výkonná byla jaz. zákonem zmocněna upraviti užívání jazyků u samosprávných úřadů toliko v mezích § 3 jaz. zák., ve všech jiných otázkách pak že právo to přísluší samosprávným úřadům samým. S tohoto hlediska jdou podle stížnosti dovolané články jaz. nař. mimo rámec zmocnění § 8 jaz. zák., poněvadž § 3 tohoto zák. ukládá obcím sice povinnost česká podání přijímati a vyřizovati, nepraví však, v kterém jazyku má obec vyřízení vydati; odst. 2 § 3 jaz. zák. stanoví sice, že ve schůzích a poradách jest vždy možno jazyka čsl. užívati a návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné že se musí státi předmětem jednání, jaz. zákon však prý nepředpisuje, že návrhy jest překládati do jazyka jednacího, po případě do jazyka čsl., jakož i návrhy v jazyce čsl. učiněné protokolovati; rovněž neukládá prý jaz. zák. obcím povinnost, ani neukládá vládě zmocnění k tomu jim naříditi, aby si zjednaly kancelářské síly znalé jazyka státního slovem i písmem. V rámci právě uvedené zásadní námitky, uplatňující neplát- nost řečených předpisů jaz. nař., tvrdí stížnost, že sebeurčovací právo jazykové obcí má svůj základ v § 28 ob. zř., jest uznáváno i v důvodové zprávě ústavněprávního výboru k § 3 jaz. zák. a bylo uznáváno správním soudnictvím až do nál. Boh. A 8072/29. Polemisujíc s právními názory v tomto nál. obsaženými soudí stížnost z citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák., že zmocnění státní moci výkonné k úpravě užívání jazyků u samosprávných útvarů nemůže jíti nad meze § 3 jaz. zák. Avšak i když se výklad nss-u uzná za správný, jest státní moc výkonná podle § 8 odst. 1 jaz. zák. při řečené úpravě vázána duchem tohoto zák., t. j. zásadami, jimiž je jaz. zák. ovládán a jež lze abstrakcí vyvoditi z konkrétních norem jeho v jejich souvislosti. Pokud nss za takovou zásadu uznává též preponderanci státního jazyka, jest to nejširší zásada, jež by sebeurčovací právo samosprávných svazků — nehledě k ustanovení § 3 odst. 4 jaz. zák. — vůbec vylučovala. S touto zásadou kříží se zajisté zásada bližší, nárok kvalifikované menšiny jazykové na užívání svého jazyka (§ 2 jaz. zák.). Upravuje-li § 3 v odst. 1 přijímání a vyřizování podání čsl. a v odst. 4 přijímání a vyřizování podání v jiných jazycích za určitých předpokladů, dá se podle stížnosti z toho souditi, že je v duchu jaz. zák., aby podání ta byla vyřizována z jazyku jejich, poněvadž § 2 nařizuje, aby podání v jiných jazycích za podmínek tam stanovených byla též v těchto jazycích vyřizována. Žádá-li jaz. nař., aby čsl. podání bylo vyřízeno jazykem čsl., musí konsekventně též žádati, aby podání učiněná v jiných jazycích byla za podmínek odst. 4 § 3 vyřizována v jazyku těchto podání. Nečiní-li tak jaz. nař., pak vykazuje mezeru, již jest v duchu jaz. zák. vyplniti podle svrchu uvedené bližší zásady. Je-li po názoru nss-u pro vyřízení podání podle § 3 odst. 1 jaz. zák. rozhodným jazyk, v němž podání bylo učiněno, musí totéž platiti i pro odst. 4, t. j. i české obce s 20% minoritou německou jsou povinny německá podání v tomto jazyku vyřizovati. Tento důsledek však se popírá a pro odst. 1 se staví do popředí zásada preponderance státního jazyka. Z této zásady nelze vyvoditi povinnost samosprávných svazků, aby podání učiněná v jejich jednacím jazyku vyřizovaly v jazyku státním, anebo též v jazyku státním. Ze žádné normy jaz. zák. nelze vyvoditi zásadu, že státní jazyk je též oficielním jazykem samosprávy. Vyřizují-li se podání učiněná v minoritním jazyce v tomto jazyce, nedotýká se to ani státní oficielní řeči, ani jazykového práva příslušníků státního jazyka.
Stížnost dospívá z toho k úsudku, že ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. dala by se odůvodniti jen zásadou preponderance státního jazyka, což však i podle usnesení adm. plena Boh. A CCCLXV/29 nestačí. Že by se dala odůvodniti též jinými zásadami čerpanými z konkrétních norem jaz. zák. v jejich souvislosti, nař. rozhodnutí ani nepraví a nedovolává se ani zásady preponderance jazyka státního. V tom je prý spatřovati podstatnou vadu řízení. Stížnost označuje též za nesprávný způsob, jakým vyvodil nss zmíněnou zásadu preponderance státního jazyka ze zák. jaz. a dospívá k závěru, že ustanovení čl. 72 odst. 2, čl. 80 odst. 2 a 4 a čl. 73 odst. 2 nejsou vydána v duchu jaz. zák., poněvadž se dají odůvodniti toliko domnělou zásadou preponderance státního jazyka. Stížnosti nelze přisvědčiti. Nss měl již v četných případech příležitost zabývati se námitkami dnes uplatňovanými a neuznal je důvodnými. Pokud jde o všeobecnou námitku, týkající se rozsahu zmocnění daného státní moci výkonné v § 8 odst. 1 jaz. zák. k úpravě užívání jazyků pro samosprávné úřady atd. a rozvedení této námitky, stalo se tak zvláště v nál. Boh. A 10274/33. Ohledně norem, kterých se nař. rozhodnutí dovolává a jež stížnost označuje za neplatné, dovodil nss již v nál. Boh. A 8134/29, že vláda ustanovením čl. 72 odst. 2 jaz. nař. nevybočila z hranic, které jí § 8 odst. 1 jaz. zák. vytkl, neboť učinila tak jen opatření, jež má zajistiti příslušníku jazyka státního za předpokladů tam určených vyřízení jeho podání v jazyce státním, což jest ve shodě s jaz. zák. a v jeho duchu. V nál. pak Boh. A 10360/33 a 10488/33 nss podrobně odůvodnil právní názor, že ustanovení čl. 80 odst. 2 a 4, jsouce jen logickým důsledkem předpisu § 3 odst. 2 jaz. zák. a tedy pouhým bližším provedením jeho, byla vydána v mezích zmocnění § 8 jaz. zák. a ve shodě s § 55 úst. listiny. Na právních názorech v těchto nálezech vyslovených trvá nss i v tomto případě.
Namítá-li stížnost neplatnost čl. 80 odst. 4 jaz. nař. také potud, pokud prý tento předpis nařizuje, aby návrhy učiněné v jazyce čsl. byly též v tomto jazyce projednávány, nedotýká se tím nař. rozhodnutí, protože stěžující si obci povinnost tohoto obsahu ani neuložilo, nehledíc ani k tomu, že cit. předpis jaz. nař. vytčeného obsahu nemá.
Předpis pak čl. 73 odst. 2 věty 1 jaz. nař., podle něhož obce, které podle posledního soupisu lidu mají alespoň 3000 obyvatelů, musí nejpozději do tří let ode dne, kdy toto nařízení nabude účinnosti, míti podle potřeby služby dostatečný počet úředních sil znalých jazyka státního ve slově a písmě, nejméně však jednu (o tento předpis jest výslovně opřen nař. příkaz ad 3.), má očividně jen ten účel, aby zabezpečil spolehlivě provádění povinností, které jsou obcím jaz. nař. co do užívání jazyka čsl. uloženy. Se zřetelem k tomuto účelů jest předpis ten kryt ustanovením § 8 odst. 4 jaz. zák., jež ukládá státní moci výkonné povinnost pojmouti do nařízení provádějícího jaz. zák. také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění.
K výtce vadnosti řízení, již stížnost vznáší proti nař. rozhodnutí proto, že v něm nejsou uvedeny zásady vyvozené abstrakcí ze zák. jaz., jež by odůvodňovaly platnost užitých předpisů jaz. nař., stačí poukázati k ustanovení § 102 úst. listiny, jež dává jen soudcům právo, řeší-li určitou právní věc, zkoumati platnost nařízení.

Citace:

č. 4880. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 79-81.