NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

Čís. 14336.

Kdo ručí zaměstnanci, jenž z příkazu zaměstnavatelova vypomáhal při práci třetí osobě, za škodu, již utrpěl při této práci.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1935, Rv I 933 /33.)
Prvý soud neuznal žalobou uplatňovaný nárok na náhradu škody důvodem po právu. Odvolací soud uznal, že žalobní nárok je důvodem po právu jen polovinou. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Ručení žalovaného za následky úrazu, jimž nezletilá žalobkyně byla postižena, bylo by lze opříti jen o jeho zavinění (§§ 1295, 1296 obč. zák.). V té příčině uvedla žalující, že žalovaný F. jí přikázal, aby vypomáhala u Michala Sch-a při mlácení, čímž prý za služby konané Sch-ovi převzal odpovědnost a že Sch. přímo zavinil úraz, poněvadž při¬ kázal žalobkyni nebezpečnou práci na horním patře stodoly, nedostatečně pokrytém krajinami (§ 1157 obč. zák.); dále poukazuje žalobkyně k tomu, že byla tehdy 17letá a podobnou práci nikdy ještě nekonala, a že žalovaný F. věděl, kde a jak žalobkyně jest zaměstnána. Odvolací soud spatřuje zavinění žalovaného v tom, že strpěl, že nezletilé žalobkyně bylo Sch-em použito k nebezpečné práci, kterou dosud nekonala, že si toho byl vědom i žalovaný F., poněvadž poměry znal a praví, že jeho odpovědnost netkví jediné a hlavně v zanedbání zákonných povinností (§ 1157 obč. zák.), nýbrž i ve všeobecných ustanoveních občanského zákona o náhradě škody, poněvadž žalovaný zanedbal nutnou píli a pozornost, trpěl-li a nezabránil-li tomu, aby poškozená setrvala na nebezpečném místě. Jest tu rozeznávali otázku vlastního zavinění žalovaného F. a otázku ručení jeho za případné zavinění Michala Sch-a. Odpověď na otázku druhou je snadná. Šlo by o ručení za cizí protiprávní čin a poněvadž tu nejsou předpoklady § 1313 a) (protože žalovaný nepoužil Sch-a jako svého pomocníka ke splnění nějaké své smluvní povinnosti), ani § 1315 obč. zák. (protože žalovaný nepoužil k opatření svých záležitostí v osobě Sch-a jako svého zaměstnance nezdatného pomocníka, jenž způsobil škodu žalující straně), není žalovaný odpovědný za jednání Sch-ovo, i kdyby tento se byl dopustil protiprávného činu (§ 1313 obč. zák.). Porušení povinností uložených službodárci §em 1157 obč. zák. tu není, neboť nešlo o práci v místnostech žalovaného, nýbrž v podniku cizím, ohledně něhož žalovaný žádné odpovědnosti neměl. Zbývá tedy pouze řešiti otázku, zda již v tom, že žalovaný přikázal žalobkyni, aby vypomáhala Sch-ovi při mlácení a pak se o to nestaral, jak byla zaměstnána, a nebránil tomu, že jí byla přikázána práce nebezpečná, lze shledati zavinění. V tom, že žalovaný nezletilé R. obecně přikázal, aby vypomáhala Sch-ovi při pracích spojených s mlácením, jistě zavinění shledali nelze, neboť z tohoto příkazu nehrozilo žalobkyni žádné nebezpečí. Odpovědnost za to, jak v hospodářství Sch-ově byla zaměstnána, nestihá však žalovaného F-a, nýbrž pouze Sch-a, jenž práci jí přikázal.

Citace:

Čís. 14336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 370-371.