Č. 4476.

Kinematografy. — Státní občanství (Slovensko): Ministr pro Slov. může majiteli licence kinematografické licenci odníti, zjistí-li, že není čsl. státním občanem.
(Nález ze dne 5. března 1925 č. 4322.)
Věc: Frant. R. v Bratislavě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o kinematografickou licenci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výnosem z 19. července 1923 zrušil ministr pro Slov. na základě § 34 nař. z 1. listopadu 1919, otištěného pod č. 174 v Úradných Novinách, kinematografickou licenci, která byla st-li udělena výnosem z 23. července 1920, poněvadž min. vnitra rozhodnutím z 11. června 1923 žádosti st-lově za udělení čsl. státního občanství nevyhovělo, a sluší ho tudíž pokládati za cizozemce, podle § 5 cit. nař. však podmínkou udělení kinematografické licence jest čsl. státní občanství.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané namítá st-l, že žal. úřad nebyl vůbec oprávněn odníti mu pravoplatně udělenou licenci, zejména však nikoli na základě § 5 cit. nař. min. pro Slov.
Námitku tu neshledal soud důvodnou. St-li bylo na základě cit. nař uděleno povolení pořádati v Bratislavě kinematografická představení výnosem min. pro Slov. z 23. července 1920. Tímto aktem bylo ovšem založeno subjektivní právo st-lovo. Obsah tohoto subj. práva jest však vymezen jednak zněním udělené licence, jednak ustanoveními oné normy, na základě které byla udělena, t. j. uvedeného nař. č. 174 z r. 1919. Dle § 5 cit. nař. jest však předpokladem pro udělení kinematografické licence, aby žadatel byl čsl. státním občanem. V § 34 č. 3 jest pak stanoveno, že licence se odejme, nevyhovuje-li majitel licence požadavkům v § 5 stanoveným. Tímto předpisem bylo úřadu vyhraženo právo licenci odníti, byla-li udělena osobě, která nemá čsl. státního občanství. Byl tedy min. pro Slov. jako úřad podle § 4 příslušný oprávněn st-li odníti udělenou licenci, zjistil-li, že u st-le podmínka § 5 dána není.
Nař. rozhodnutí jest založeno na zjištění, že st-l není čsl. státním občanem. St-l mohl by se tudíž s úspěchem hájiti proti nař. rozhodnutí tím, že by prokázal, že onen předpoklad tohoto rozhodnutí není správný, a že st-l jest čsl. státním občanem. Takový průkaz ba ani takové tvrzení ve stížnosti obsaženo není. St-l uvádí pouze, že rozhodnutí min. vnitra z 11. června 1923, jehož se nař. rozhodnutí dovolává, nebylo mu doručeno.
Ze spisů žal. úřadem předložených vysvítá, že žal. úřadem byl st-li doručen intimát zmíněného rozhodnutí min. vnitra dne 6. srpna 1923, tedy o 3 dni později než nař. rozhodnutí samo. Z této okolnosti však po názoru soudu ani nezákonnost ani vadnost nař. rozhodnutí vyvozovati nelze.
Jak již vyloženo, byl žal. úřad oprávněn st-li licenci kinematografickou odníti, jakmile zjistil, že st-l státním občanem čsl. není. Z obsahu výnosu min. vnitra z 11. června 1923, jenž ministru pro Slov. byl sdělen, vyplývá zřejmě, že st-l o udělení čsl. státního občanství žádal, že se tedy za čsl. státního občana v době podání žádosti té ani sám nepokládal a že mu min. vnitra udělení státního občanství bylo odepřeno.
Poskytl tedy onen výnos žal. úřadu dostatečný podklad pro závěr, že st-l čsl. státním občanem není. Jestliže na tomto předpokladu založil svůj výrok, jímž st-li kinematografickou licenci odňal, nemohl v tom soud shledávati ani nezákonnost ani vadu řízení a zamítl proto stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 4476. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 532-533.