Čís. 9254.

Promlčecí lhůta pro právo odporovati rozdělení společného majetku, rozdělení zisků společenského jmění a tím i pro právo žádati úplné vyúčtování, počíná teprve subjektivní, osobní možností vymáhání práva.
Právo společníka veřejné obchodní společnosti nahlížeti v knihy společnosti, zahrnuje v sobě nárok, by knihy ty byly vedeny vedoucím společníkem řádně a správně, by z nich bylo lze seznati celý běh obchodu. Právo nahlížeti v obchodní knihy nevyčerpává právo společníka na složení účtů, nestačí-li nahlédnutí to k nabytí správného obrazu o stavu společnosti. Jednatele veřejné obchodní společnosti jest pokládati za plnomocnika společníků, jenž jest povinen obchody společnosti svědomitě vésti, přijaté peníze odvésti do pokladny společnosti a složiti podrobné účty. Okolnost, že jednatel předložil bilanci, nesprošťuje ho povinnosti úplně vyúčtovati. Pro jeho vyúčtovací povinnost jest lhostejno, že bilanci za určitou dobu trvání společnosti složili likvidátoři.
(Rozh. ze dne 10. října 1929, Rv I 1301/29.)
Žalovaný byl až do roku 1920 oprávněn zastupovali firmu veřejné obchodní společnosti. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se na něm společnice firmy vyúčtování o tom, jak a komu byly rozděleny zisky, nevykázané v knihách, v létech 1917, 1918, 1919 až do 3. listopadu 1920, kdy byla usnesena likvidace společnosti. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Dovolání napadá právem rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c, ř. s.). Nižší soudy neposoudily věc právnicky správně, uznavše, že již uplynula tříletá promlčecí lhůta podle § 1487 obč. zák. pro právo žalobkyně odporovati rozdělení společného majetku, rozdělení zisků společenského podniku a tím i pro právo její, žádati od žalovaného úplné vyúčtování. Neprávem tvrdí odvolací soud, že jest čítati tuto tříletou promlčecí lhůtu ode dne skutečného, dokonaného rozdělení společenského jmění. Podle stálé judikatury nejvyššího soudu (viz čís. 1772 a 7663 sb. n. s.) neplatí ustanovení § 1478 obč. zák. o početí promlčecí lhůty již při objektivní možnosti soudního vymáhání práva i při kratších lhůtách promlčecích, §§ 1486 a 1487 obč. zák., nýbrž platí tu podle obdoby § 7 obč. zák. zásada § 1489 obč. zák., že jest tu potřebí i subjektivní, osobní možnosti vymáhání práva. (Tak také Ehrenzweig, System des öst. Privatrechtes 1928 § 91 a § 127, Dr. Dniestrzanski, das Wessen des Werklieferungsvertrages 1898 § 10, str. 172—175). Není tudíž promlčen žalobní nárok odporovati rozdělení společných zisků a žádati jich vyúčtování, ana žalobkyně zvěděla o zatajených ziscích teprve ze zprávy revisní komise ministerstva financí. Zpráva ta byla sdělána 31. října 1925, a dostala se k vědomosti žalobkyně později; žalobkyně udává, že o ní zvěděla teprve 31. května 1926. Než, i kdyby byla žalobkyně o zprávě té zvěděla již dnem 31. října 1925, nebyla by její žaloba promlčená, neboť podala žalobu již 20. září 1928, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty § 1487 obč. zák.
Že tu byly zisky společnosti, které nebyly vykázány v obchodních knihách veřejné společnosti, a jež byly nicméně mezi společníky rozdělovány, doznal žalovaný sám v žalobní odpovědi, kde rovněž připouští, že revisní komise zjistila zisky společnosti na základě zisků sice nevykázaných v knihách, avšak rozdělených již mezi společníky. Žalobkyně domáhá se vyúčtování o tom, jak a komu byly rozděleny tyto v knihách nevykázané zisky veřejné společnosti, vedoucí obchody pod firmou Fr. S., za leta 1917, 1918, 1919 až do 3. listopadu 1920, kdy byla usnesena likvidace společnosti. Veřejnou společnost Fr. S. měli vésti žalovaný společně s otcem žalobkyně Františkem S-em. Žalovaný doznává však, že byl pověřen zastupováním společnosti, jakož i že sám bilance provedl a předložil. Byl tedy vedoucím jednatelem společnosti. Podle § 1198 obč. zák. jest společník, jemuž byla svěřena správa podniku, povinen vydati řádné účty o příjmech a vydáních a podle § 1199 složiti účet konečný a rozděliti zisk nebo ztrátu po ukončení podniku. Žalovaný brání se proti žalobnímu nároku poukazem k tomu, že žalobkyně mohla sama a že za její nezletilosti mohl její zákonný zástupce nahlížeti do knih společnosti a z nich si bilance sestaviti a že tak může učiniti i nyní ještě; přehlíží však, že právo společníka podle čl. 105 obch. zák., nahlížeti v knihy společnosti, zahrnuje v sobě nárok, by knihy byly vedoucím společníkem vedeny řádně a správně, by z nich bylo lze seznati celý běh obchodu (Staub-Pisko str. 354). Revisní komisí ministerstva financí bylo však zjištěno, jak žalobkyně tvrdí a žalovaný v žalobní odpovědi doznal, že knihy společnosti nebyly správně vedeny, ježto nevykazovaly všecky zisky společnosti, mezi společníky rozdělované, a již z toho plyne, že nahlížení v takové knihy nemohlo býti pro žalobkyni dostačitelným, neboť nemohly jí knihy takové poskytnouti spolehlivý základ k sestavení správné bilance, tím méně k informaci, komu a jak byly rozděleny zisky v knihách těch nezapsané. Z toho plyne, že právo nahlížeti v obchodní knihy, nevyčerpává právo společníka na složení účtů, nestačí-li to k nabytí správného obrazu o stavu společnosti, jejích obchodů, o všech příjmech a vydáních, o celém zisku a o veškeré ztrátě. Obchodní zákon stanovil ve čl. 105 společníku jen minimum jeho oprávnění (Staub-Pisko, Komentář k čl. 105 obch. zák. § 1), nikoli maximum, a platí tudíž podpůrně občanský zákoník, pokud poskytuje společníku další oprávnění. Ostatně jest žalovaného, jenž, jak nesporno, byl jednatelem veřejné společnosti, pokládati po rozumu § 1190 obč. zák. za plnomocníka společníků, jenž je povinen obchody společnosti svědomitě vésti, přijaté peníze odvésti do pokladny společnosti a složiti podrobné účty (Ehrenzweig § 378 str. 542). Jako jednatel veřejné společnosti byl povinen ke složení účtů a mohla žalobkyně kdykoli po rozejití se společnosti od něho žádati konečné vyúčtování a rozdělení zisků (§§ 1198 a 1199 obč. zák.). Podle § 1200 obč. zák. mohla by v případě podvodu žádati úplné vyúčtování nejen pro budoucnost, nýbrž i pro minulost, nejen tehdy, když se dosud spokojovala s předložením bilancí, nýbrž i tehdy, kdyby se byla vzdala nároku na vyúčtování. Okolnost, že žalovaný předložil bilance, z nichž některé byly žalobkyní schváleny, nesprošťuje ho povinnosti úplně vyúčtovati, vždyť bilance (uzávěrka) se rozeznává od vyúčtování. Bilancí rozumí (čl. 29 obch. zák.) obchodní zákon jen uvedení konečného peníze, vyjadřujícího čisté jmění, jak vyplývá ze srovnání aktiv a pasiv pojatých v inventář. Ke složení účtů stačí předložení knih a dokladů jen, jsou-li řádně vedeny. Tomu však tak není v tomto případě, jak nesporno; musí tedy v tomto případě žalovaný dáti ještě další vyúčtování, které by žalované poskytlo úplný obraz všech zisků společnosti za uvedená léta a, komu zisky ty byly rozděleny a jakou měrou; musí dáti úplný počet ze svého hospodaření, zejména, jak naložil se zisky, jež v bilancích a v knihách nevykázal a jež, jak nesporno, tu byly a jež prý rozdělil mezi společníky, a jakým poměrem se tak stalo. Okolnosti, že žalobkyně, stavši se zletilou, sprostila svého otce z povinnosti dáti jí vyúčtování za leta 1917—1919 a složiti účet konečný, nemůže se dovolávati žalovaný. Tím nevzdala se ještě nároku proti žalovanému, aby on, jako vedoucí společník, jí dal osobně vyúčtování, které od něho opomenul žádati v jejím zastoupení její otec. Žalovaný nemůže se vyviňovati ani tím, že bilanci za dobu od 1. března do 3. listopadu 1920 složili likvidátoři, neboť, nehledíc k tomu, že bilance a vyúčtování není totéž, jak bylo již svrchu uvedeno, jest povinen žalovaný, který byl jednatelem veřejné společnosti až do 3. listopadu 1920, vyúčtovati i za tuto dobu žalobkyni, nikoli likvidátoři, jichž povinnost se vztahovala teprve na dobu po zrušení společnosti, na dobu po 3. listopadu 1920, za kterouž dobu však žalobkyně vyúčtování nyní nežádá. Jest proto žalovaný povinen podati vyúčtování o své činnosti do nastoupení úřadu likvidátorů, bez ohledu na to, jakou bilanci za dobu tu likvidátoři sestavili. Žalovaný mohl by se sprostiti povinnosti podati úplné vyúčtování předložením obchodních knih a bilancí, kdyby stačily k informování žalobkyně. Tomu však není tak, jak jest nesporno, neboť v nich nejsou zapsány zisky, které byly rozděleny mezi společníky a dle nichž revisní komise ministerstva financí shledala dosavadní bilance nesprávnými a předepsala dodatečně značné daně ze zisků knihami nevykázaných. Knihy společnosti nestačí tedy k informování žalobkyně o výši zisků v nich nevykázaných a proto jest povinen žalovaný, aniž by žalobkyně musila prokazovati podvodné jednání na jeho straně, již na základě dosavadních přednesů obou stran, dáti jí úplné vyúčtování všech zisků za léta od 1. ledna 1917 do 3. listopadu 1920 a uvésti, jak s nimi naložil a komu a jakou měrou je rozdělil. Posoudily tedy nižší soudy nesprávně případ po právní stránce a bylo proto odůvodněnému dovolání vyhověti a změnou rozsudků nižších soudů uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 9255. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 406-407.