Č. 880.

Úředníci státní: * Nárok na substituční diety soudce oprávněného k samostatnému vykonávání úřadu soudcovského (§ 46, odst. 2 org. zák.) není podmíněn změnou bydliště ani tím, zda soudci vzešly substitucí tou nějaké výlohy.
(Nález ze dne 11. června 1921 č. 7061.)
Věc: Dr. Otokar J., okresní soudce v Žižkově, proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. odb. radou Drem. J. Seehákem) o substituční diety. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Stěžovatel, okresní soudce (samosoudce) při okresním soudu v Žižkově, byl přidělen v době od 5. srpna 1919 do 6. března 1920 presidiem zemského soudu v Praze k poukazu presidia vrchního zemského soudu na výpomoc k zemskému trestnímu soudu, resp. k okresnímu soudu pro přestupky v Praze. Maje za to, že má právní nárok na diety 18 K denně, předložil... cestovní deníky (likvidace dietové), které mu presidium vrchního zemského soudu vrátilo služební cestou výměrem ze dne — bez upravení, ježto jmenovaný nevzdálil se ze svého bydliště a neutrpěl ani majetkové újmy. Nevzešly mu ani útraty na výlohách stěhovacích, jak předpokládají předpisy o přiznání diet.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou žalovaný úřad zamítl — — — — — — — — — — — —
O stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu podané uvážil soud toto: —
Stěžovatel domáhal se diet za dobu ztrávenou u soudu mimo své služební místo na substituci a jest tudíž nárok ten po rozumu druhého odstavce § 58 a čl. I. zák. ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. posuzovati podle § 46, odst. 2 a 3 zák. ze dne 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z., jakož i předpisu tato zákonná ustanovení doplňujících. Že jde o skutečné přikázání soudcovského úředníka oprávněného k samostatnému vykonávání úřadu soudcovského po rozumu § 2 cit. org. zák. nadřízeným úřadem k dočasnému zastávání služebního místa mimo jeho úřední stanoviště, žalovaný úřad nepopírá, a jest tento skutkový základ, jak ze správních spisů patrno, nesporný.
Žalovaný úřad neuznává však přes to nároku stěžovatelova, vycházeje z právního názoru, že i dle citovaného § 46 lze substituční požitky i přiděleným soudcům povoliti pouze tenkráte, když nárok takový je odůvodněn dle všeobecně platných předpisů, což v daném případě dle dekr. dvor. kanceláře z 21. května 1812 č. 13322 a pozdějších předpisů není, a znamená prý ustanovení § 46, odst. 3 org. zák. pouze, že rozhodny jsou předpisy všeobecně platné, společné všem státním zaměstnancům a neznající zvláštních výjimek pro stav soudcovský. Dovolávaje se pak nálezu bývalého říšského soudu ze dne 28. dubna 1892 č. 100 (Hugelmann č. 555), sdílí názor, že státní úředník nemá nároku na diety za substituci mimo služební stanovisko svého vlastního úřadu, nemusil-li se následkem nepatrné vzdálenosti obou těchto služebních míst, pokud se týče jeho osobního bydliště, za účelem substituce bydliště toho vzdáti.
Nejvyšší správní soud nemohl však přiznati správnosti tomuto právnímu názoru žalovaného úřadu.
Jak patrno z dosud platného substitučního normálu ze dne 28. března 1828 č. 2332, jest nárok na diety v případě substituce vázán pouze dvěma podmínkami, totiž 1. aby úředníka použito bylo k dočasnému zastávání jiného úřadu z důvodů tam uvedených mimo jeho služební místo, a 2. aby za tím účelem byl ze svého služebního místa odeslán. Tímto odesláním není však rozuměti, že by úředník tam za tím účelem musil podniknouti skutečně nějakou cestu, že musil by přeložiti prostorově středisko svých životních poměrů, nýbrž pouze, že převzetí substituce úředníkem nenáležejícím ke státu onoho, nýbrž jiného úřadu, je nařízeno představeným úřadem a že úředník musí býti k tomu zmocněn, delegován příkazem nadřízeného orgánu. Odeslání po rozumu citovaného zákonného předpisu je zde tudíž vždy, jakmile úřední stanoviště, na němž osoba ta k vyššímu příkazu má v případech zákonem uvedených dočasně na dále službu svou konati, leží mimo obvod jeho dosavadního služebního místa, na němž dle svého služebního ustanovení byl by jinak oprávněn a povinen vykonávati funkce státní správou mu svěřené (§ 43 zákona z 21. května 1868 č. 46 ř. z., § 1 a 2 org. zákona z roku 1896 a § 5 j. n. z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z.). Že při tom na vzdálenosti obou těchto míst nezáleží, patrno je zejména i z ustanovení čl. XXVI normálu z roku 1812, dle něhož nároku substituovaného úředníka nedotýká se okolnost, že za účelem výkonu své služby odebere se na přikázané místo pěšky. Z uvedeného je patrno, že podmínkou nároku na substituční odškodnění jest pouze zeměpisná různost služebních stanovisk dvou obvodů tvořících s hlediska úřední organisace dvě různé územní služební jednotky, avšak bez ohledu na bydliště úředníkovo, na vzájemnou vzdálenost jednotek těch, a na moment, zda a čeho je třeba, aby úředník přeložil středisko své dosavadní úřední činnosti na místo, kam byl dočasně delegován čili odeslán, pokud by zákon v tomto směru jinak neustanovoval. Specielního ustanovení takového však, pokud jde o náhradu substituční, na rozdíl od pouhých ojedinělých úkonů soudcovských (komisí), není.
Pohnutkou k přiznání substitučních diet in abstracto byla ovšem úvaha, že přeložením střediska služební povinnosti úředníkovy vzejdou mu náklady, kterých by jinak, byv ponechán na svém dosavadním místě, neměl. Zákon však paušaluje náhradu nákladů těch a to nikoli dle momentů majících vliv na jejich pravděpodobnou výši, nýbrž dle určitých stupnic, podle hodnostní třídy toho kterého zaměstnance, nepodmiňuje nároku na diety tím, že a v jaké výši náklady ty v konkrétním případě skutečně vzešly, a jest otázkou toho kterého případu, zda ono paušální stanovení substitučních diet jest na prospěch státní správy či jejího zaměstnance.
Jak svrchu uvedeno, jest v případě, o nějž jde, nesporno, že stěžovatel okresní soudce oprávněný k samostatnému vykonávání úřadu soudcovského, ustanovený svým úředním stanoviskem u okresního soudu na Žižkově, přikázán byl nadřízeným orgánem na výpomoc k dočasnému konání služby u zemského trestního soudu a okresního soudu pro přestupky v Praze, tudíž k úřadu mimo své úřední místo. Tím splněny jsou podmínky jeho nároku na diety po rozumu § 58 a čl. I. zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. ve spojení s § 46, odst. 2 a 3 zákona ze dne 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z., dvor. dekr. z 28. března 1828 č. 2332 sb. zák. soud. a dekr. dvorní kanceláře z 21. května 1812, pol. zák. a nař. díl 38 č. 71, a odepřel-li mu žalovaný úřad diety ty naříkaným rozhodnutím přes to vše, vycházeje z mylného právního názoru, že nárok ten po právu není, poněvadž stěžovatel nebyl nucen změniti své bydliště a že mu žádné výlohy substituční ve skutečnosti nevzešly, nemá jeho výrok opory v zákoně, pročež bylo jej zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 880. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 616-618.