NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 2002.

Nárok na náhradu nákladů na spachtovaný pozemek jest novému paclitýři, jenž musel vzhledem k zákonu ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. ustoupiti dosavadnímu pachtýři, uplatňovati proti tomuto pořadem práva.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922. R 2 310/22.)
Žalobci byl vlastníkem propachtován pozemek, jehož dosavadní pacht skončil v druhé polovici r. 1921, načež žalobce pozemek pohnojil a zoral. Dosavadní pachtýř přihlásil na základě zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. před 30. zářím 1921 nárok na obnovu pachtu, jenž mu byl pravoplatně přiznán, a pozemek žalobci odňat. Žalobce domáhal se pak na dosavadním pachtýři žalobou náhrady nákladů na pohnojení a zorání pozemku. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Žalovaný ohlásil nárok na obnovu pachtu ve lhůtě, stanovené zákonem ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., jenž neobsahuje ustanovení o nároku nového pachtýře na hrazení nákladu, učiněného jím na propachtované pozemky, a o způsobu uplatňování nároku toho. Na prvý pohled zdálo by se tedy, že pro posouzení této otázky jest směrodatným zákon občanský. Než odvolací soud nesdílí tohoto názoru a to proto, poněvadž, jak tomuto zákonu předcházející zákon (t. j. opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n.) tak i tomuto zákonu následující a jej doplňující nařízení, mající пюс zákona (t. j. vládní nař. ze dne 5. října 1921, čís. 361 sb. z. a n.) upravují závazek starého pachtýře k náhradě nákladů, novým pachtýřům učiněných, a odkazují jej pro případ neshody do nesporného řízení. Úmyslem zákonodárce nebylo, tato ustanovení oním v mezičasí vydaným zákonem (čís. 313 (21) zrušiti, což plyne z těchto okolností: Dle § 9 obč. zák. zrušuje nový zákon účinnost starého zákona tehdy, jestli onen starý zákon pozměňuje neb výslovně jej zrušuje. Výslovně nebylo však opatření Stálého výboru čís. 586/20 zrušeno, poněvadž zákon ze dne 12. srpna 1921, Čís. 313 sb. z. a n. takového výslovného zrušení neobsahuje. Pozměněno bylo sice opatření Stálého výboru čís. 586/20 tímto zákonem, avšak dotyčný § 17 čís. 586/20, upravující nárok nového pachtýře na náhradu zmíněných nákladů, pozměněn nebyl, poněvadž na jedné straně nový zákon neobsahuje ustanovení, která by tomuto § 17 odporovala, na druhé straně opatření Stálého výboru čís. 586/20 ustanovilo časové meze platnosti těchto předpisů. Vzhledem к tomu, že následující zákon, jenž jest pouze doplňkem zák. čís. 313/21, opětně převzal ono ustanovení § 17 cit. opatření Stálého výboru, jest souditi na to, že vynechávání těchto právních pravidel v zákoně mezitím vydaném nestalo se úmyslně, nýbrž ponechány byly dále v platnosti. Tomu nasvědčuje zejména srovnání postavení pachtýře, přihlásivšího se dle zákona čís. 313/21 a přihlásivšího se dle nař. čís. 361/21. Vycházelo-li by se z předpokladu, že právní pravidlo, vyřčené v § 17 čís. 586/20 bylo zákonem čís. 313/21 zrušeno, onen dochvilný pachtýř (přihlásivší se do 30. září 1921) by byl na tom hůře než tento liknavý pachtýř (přihlásivší se do 30. října 1921), neboť onen by byl posuzován dle obč. zákona, proti němu nebyl by vyloučen daleko riskantnější a nákladnější pořad práva a musil by plniti pouze v penězích, kdežto tomuto by byla otevřena schůdnější cesta nesporného řízení a byl by oprávněn plniti i in natura (závazek méně tísnivější). Tak asi sotva chtěl odměňovat zákonodárce liknavého pachtýře a trestati dochvilného pachtýře. Jest proto odvolací soud toho náhledu, že § 17 opatření Stálého výboru čís. 586/20 zůstal v platnosti i po vyjití zákona čís. 313/21 a účinnost jeho trvala do vydání nařízení čís. 361/21 a že tudíž nárok žalobcův na pořad práva nepatří.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu. by nehledě к důvodu zrušovacímu o odvolání znovu rozhodl.
Důvody: Zažalovaný nárok na náhradu užitečných nákladů je nárokem soukromoprávním, o němž povolány jsou rozhodovati soudy v řádném řízení sporném, pokud není zvláštním zákonem přikázán k rozhodnutí jiným úřadům neb orgánům (§ 1 j. n.). Takového zákona však není. Jde o prodloužení pachtu ve smyslu zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., končivšího v druhé polovici roku 1921, jež pachtýř přihlásil v čas do 30. září 1921. Pro posouzení tohoto pachtovního poměru je tedy rozhodným jenom tento zákon sám, který však nemá ustanovení o tom, v jakém řízení je rozhodovati o žalobním nároku. Ustanovení § 17 opatření Stálého výboru národního shromáždění ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n. použiti nelze, ježto vztahuje se pouze na nárok § 8 a tedy na pachty skončivší v druhé polovici roku 1920, § 7 nař. vlády ze dne 5. října 1921, čís. 361 sb. z. a n. týká se pak jenom pachtů prodloužených dle oznámení po 30. září 9121 a rovněž se na tento případ nevztahuje. Nezbývá proto, než-li přikázati tento spor do řádného řízení sporného ve smyslu zásady § 1 j. n.

Citace:

č. 2285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 137-140.