Č. 3483.

Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení (PodkarpatskáRus): * Podle § 4 zák. č. 269/1920 jest ministr s plnou mocí pro správu Slovenska místem podacím Také pro žádosti býv. uher. stát. úředníků v Podkarpatské Rusi za převzetí do služeb státu čsl.
(Nález ze dne 12. dubna 1924 č. 5870.).
Věc: František R. a Vojtěch B. v B. (adv. Dr. Arn. Lebenhart z Prahy)
proti ministerstvu financí o reaktivování a pensionování.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Při převzetí finančního ředitelství v Berehově do správy republiky čsl. byl st-l František R., vrchní finanční rada, a st-l Vojtěch B., oficiál, kteří byli u jmenovaného fin. ředitelství ustanovení býv. uh. státem, ponecháni na svých služebních místech. Dekr. ze 6. dubna 1920 propustil přednosta jmenovaného fin. řed. se souhlasem fin. referátu civ. správy Podk. Rusi v Užhorodě st-le spolu s jinými úředníky — ze služeb čsl. republiky bez jakýchkoliv nároků na služné a zaopatřovací t63
požitky vůči tomuto státu. Odvolání, které st-lé podali pro své propuštění, nebylo v době vydání nař. rozhodnutí vyřízeno.
V roce 1922 obrátil se st-l František R. na min. předsedu podáním, v němž žádal, aby byl jmenován finančním ředitelem v VI. třídě, a kdyby to nebylo možno, aby mu byla vyměřena pense podle této třídy. Rovněž st-l Vojtěch B. obrátil se v roce 1922 na min. předsedu podáním, v němž žádal, aby byl znovu převzat do služby. Obě podání st-lů byla postoupena žal. úřadu k příslušnému úřednímu jednání. Nař. rozhudnutí vyslovil žal. úřad, že nemůže v důsledku § 5 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. vyhověti žádostem st-lů za reaktivování, pokud se týče pensionování.
Stížnosti podané na toto rozhodnutí neshledal nss důvodnými. Jest nesporno, že st-lé byli ustanovení býv. uh. státem úředníky při fin. ředitelství v Berehově, tedy při státním úřadu býv. uh. státu na Podk. Rusi. Nař. rozhodnutím, jak z jeho textování patrno, vyslovil žal. úřad, že st-le stíhají následky, stanovené v § 5 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. pro případ, že úředníci a zřízenci ustanovení při úřadech býv. uh. státu na Slov. a v Podk. Rusi nepodají včas žádost za trvalé ustanovení ve službách státu čsl.
St-lé stojí na stanovisku, že nelze na ně vůbec použíti předpisů cit. zák., ježto nebyli povinni podati žádost za ustanovení ve službách státu čsl., neboť v době účinnosti tohoto zák. nebylo ještě rozhodnuto o jejich odvolání, které podali do svého propuštění ze služby, jež bylo vysloveno dne 6. dubna 1920. Toto stanovisko stížností nemohl však soud sdíleti.
Zákon z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. obsahuje v §§ 2 až 7 podrobné předpisy o přejímání úředníků a zřízenců v § 1 uvedených do služeb státu čsl. a zejména také o přejímání oněch, kteří byli u zmíněných úřadů ustanoveni býv. státem uh. V odst. 1 § 4 cit. zák. (odst. 2 § 4 nepřichází v daném případě v úvahu, ježto, jak nesporno, st-lé nebyli ustanoveni při fin. řed. trvale ústředním úřadem republiky čsl.) se stanoví, že, chtějí-li úředníci a zřízenci úřadů uvedených v § 1 býti trvale ustanoveni úředníky nebo zřízenci státu čsl., jsou povinni, aby do lhůty 60 dnů ode dne účinnosti tohoto zák. (t. j. vzhledem k § 11 od 1. května 1920) podali u min. pro správu Slov. žádost za své ustanovení. V odstavci 1. § 5 cit. zák. se pak stanoví, že — nepodali-li úředníci a zřízenci uvedení v § 4 žádost za své ustanoveni do ustanovené lhůty — má se za to, že se uplynutím lhůty dobrovolně a bez jakýchkoliv nároků vzdají svého místa; podle odst. 2. § 5 výrok o tom, že nastaly následky stanovené v odst. 1. téhož §, náleží příslušnému ústřednímu úřadu, tudíž pokud jde o úředníky a zřízence státní fin. správy, min. fin.
Jak patrno ze spojitosti ustanovení §§ 4, 6 a 11 cit. zák., postihuje povinnost stanovená v odst. 1. § 4 všechny úředníky a zřízence, kteři u úřadů býv. uh. státu vykonávají službu v čas působnosti tohoto zák.
Cit. zák. mluví o úřednících a zřízencích, kteří »u úřadů« v § 1 uvedených včas působnosti tohoto zák. vykonávají službu, nikoliv však o úřednících a zřízencích, kteří u těchto úřadů vykonávají skutečně službu. Užil-li tento zák., který upravuje poměry úředníků a zřízenců u státních úřadů býv. uh. státu na Slov. a v P. R., obratu úředníci a zřízenci, kteří »u úřadů v § 1 uvedených v čas působnosti tohoto zák. vykonávají službu«, nelze pochybovati o tom, že měl při tom na mysli všechny úředníky a zřízence u úřadů v § 1 uvedených, jejichž aktivní služební poměr nebyl v den účinnosti zák. pravoplatně zrušen.
Jsou tedy také všichni úředníci a zřízenci ustanovení býv. uh. státem u státních úřadů býv. uh. státu na Slov. a v P. R., jejichž aktivní služební poměr nebyl v den 1. května 1920 pravoplatně zrušen, chtěji-li býti trvale ustanoveni ve službách státu čsl., povinni podati ve lhůtě stanovené v odst. 1. § 4 cit. zák. žádost za své ustanovení ve službách státu čsl., a nepodají-li včas tuto žádost, nastávají i ohledně nich důsledky stanovené v § 5 cit. zák.
Žádost tu jest pak, jak plyne zcela nepochybně z jasného znění odst. 1. § 4 a 7 zák., pokládati za včas podanou, došla-li ve lhůtě 60 dnů ode dne účinnosti zák. k onomu úřadu, který jest v tomto ustanovení označen jako výhradné místo podací, t. j. k min. pro správu Slov. Cit. zák. nerozeznává pak ani v odst. 1 § 4 ani v jiném svém ustanovení, pokud jde o místo podací pro tyto žádosti, mezi Slovenskem a Podk. Rusí, jest tedy min. pro správu Slov. příslušným místem podacím také pokud jde o žádosti úředníků a zřízenců býv. státu uh. ustanovených u úřadů na Podk. Rusi.
V daném případě uvádějí oba st-lé, že v den účinnosti cit. zák. nebylo ještě rozhodnuto o odvoláních, která podali z výroku o propuštění ze služby, tím tedy přiznávají st-lé sami, že jejich aktivní služební poměr nebyl v den účinnosti cit. zák. pravoplatně zrušen.
Potom však byli st-lé podle toho, co bylo svrchu vyloženo, chtěli-li býti trvale ustanoveni ve službách čsl, státu, povinni podati žádost za své ustanovení, ve lhůtě stanovené v odst. 1. § 4 cit. zák.
St-lé tvrdí, že jejich žádost za trvalé ustanovení ve službách státu čsl. jest obsažena v odvolání, které podali dne 8. května 1920 — tedy již za účinnosti cit. zák. — z výroku o svém propuštění ze služby, a dovozují, že i v případě, kdyby vůbec byli povinni žádost ve smyslu § 4 cit. zák. podávati, učinili této své povinnosti zadost tím, že žádost podali do svého odvolání, při čemž jest prý nerozhodno, že žádost ta nebyla řízena na min. pro správu Slov., který prý ostatně nemá žádné kompetence ohledně Podk. Rusi.
K těmto vývodům st-lů sluší uvésti, že i kdyby byli svoji žádost za trvalé ustanovení ve službách státu čsl. pojali do zmíněného odvoláni, podaného za účinnosti cit. zák., bylo by lze podle toho, co svrchu uvedeno, pouze tehdy pokládati žádost tu za včas podanou ve smyslu odst. 1. § 4 cit. zák., kdyby byla vskutku ve lhůtě v ustanovení tom vytčené došla k onomu úřadu, který jest podle tohoto zák. místem podacím; jak svrchu bylo vyloženo, jest tímto místem podacím podle jasného znění cit. zák. i ohledně žádosti úředníka z Podk. Rusi výhradně min. pro správu Slov. Že by žádost st-lů obsažená podle jejich tvrzení ve zmíněném odvolání, byla k min. pro správu Slov. došla ve lhůtě stanovené v odst. 1. § 4 cit. zák., st-lé netvrdí a také spisy správní tomu nenasvědčují.
Z těchto příčin bylo tedy zamítnouti stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 3483. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1038-1040.