Č. 9429.

Občanství státní. — Řízení správní: Může úřad opětnou žádost strany za udělení čsl. stát. občanství podle úst. žák. č. 152/26 odmítnouti s odkazem na právní moc dřívějšího pravoplatného rozhodnutí o dřívější žádosti strany téhož obsahu?
(Nález ze dne 17. října 1931 č. 14909.)
Věc: Josef M. v Bratislavě proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost jednak se odmítá pro nepřípustnost, jednak se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 2. září 1926 zažádal st-l za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26. Rozhodnutím z 25. dubna 1928 min. vnitra této žádosti nevyhovělo v podstatě z důvodů, že st-lova matka byla usnesením městské rady v Bratislavě z 11. března 1912 přijata do domovského svazku této obce, i mohl se st-l státi čsl. státním občanem, kdyby se byl býval do 31. prosince 1921 podrobil na základě § 9 úst. zák. č. 236/20 uznávacímu řízení. St-l se však, jak sám doznal, tomuto uznávacímu řízení včas nepodrobil a tím nabyl státního občanství mimo Čsl. republiku, a nevyhovuje proto náležitostem § 1 odst. 1 úst. zák. č. 152/26. — Stížnost do tohoto rozhodnutí byla usnesením nss-u ze 17. listopadu 1928 č. 29657 odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §§ 21, 14, 18 a 20 zák. o ss. Podáním z 25. dubna 1929 vznesl st-l k min, vnitra novou žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26. Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že opětnou žádost st-lovu za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 odmítá jako nepřípustnou a odkazuje st-le ke svému pravoplatnému rozhodnutí z 25. dubna 1928.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Jediným obsahem nař. rozhodnutí jest výrok, jímž žal. úřad odepřel věcně rozhodovati o nové žádosti st-lově za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26, poukazuje na právní moc svého dřívějšího rozhodnutí, kdežto věcnou otázku st-lova nároku žal. úřad nař. rozhodnutím neřešil.
Přípustně může se st-l proti nař. rozhodnutí brániti jedině námitkou, beroucí v odpor jeho skutečný obsah. To také st-l v prvé části stížnosti činí, namítaje, že žal. úřad nebyl oprávněn novou žádost st-lovu odmítati jako nepřípustnou, nýbrž byl povinen rozhodnouti o ní věcně, poněvadž při rozhodování o udílení státního občanství podle volné úvahy nelze mluviti o věci rozsouzené, kterýž princip platí pak ve věcech státoobčanských vůbec, tudíž i při rozhodování o udělení státního občanství podle úst. zák. č. 152/26.
Nss nemohl tomuto názoru přisvědčiti.
Jest ovšem uznati, že při rozhodování o udělení státního občanství podle volné úvahy nelze, jak stížnost správně tvrdí, mluviti o věci rozsouzené v tom smyslu, že by úřad, rozhodnuvší jednou zamítavě o žádosti za udělení to, mohl k nové žádosti odepříti věcný výrok s poukazem na rem judicatam, jež novému rozhodování stojí v cestě. V takovém případě nic nebrání žadateli, aby — byv se svou první žádostí zamítnut, znovu se na úřad o udělení státního občanství obracel a nové úvahy úřadu v tom směru se domáhal. Avšak důvod této procesní svobody žadatelovy spočívá právě v tom, že rozhodování o tom, zda státní občanství má býti uděleno, jest svěřeno výlučně volné úvaze úřadů, kdežto žadateli na udělení takové stihatelný nárok nepřísluší a jeho prostý zájem na udělení tom ve smyslu § 2. zák. o ss. věcné ochrany před nss nepožívá.
Jinak tomu jest ve věcech, kde podle právního řádu vzniká straně za určitých podmínek nárok na nějaké oprávnění, kde tedy úřad nikoliv již ze své moci a vůle, nýbrž jen tenkráte smí uznání či přiznání takového oprávnění odepříti, dojde-li k závěru, že nejsou splněny podmínky, jež podle právního řádu oprávnění ono zakládají. Zde úřad, vydávající výrok zamítavý, neprojevuje — jako v prvém případě — svou podle právního řádu jediné rozhodnou vůli, že straně žádané oprávnění nechce uděliti, nýbrž zkoumaje podmínky, jimiž se na sporu jsoucí oprávnění zakládá, vydává judicium, jímž tvrzené právo strany uznati či přiznati odpírá. Proti takovému výroku poskytuje právní řád straně obranu nejen řádným pořadem instancí, nýbrž i stížností k nss.
V prvém případě jde o výron diskrecionální moci úřadu, ve druhém případě o akt jeho působnosti judikující. Kdežto v prvém případě úřad oprávněním, jehož se strana domáhala, volně disponuje, a projevuje tedy svým výrokem jen určitou svoji vůli, jež ovšem, pokud z jejího projevu nevzešlo straně nějaké právo, vždy změněna býti může, jde v druhém případě o projev, jímž úřad určitý právní poměr posuzuje a rozsuzuje a vydav jednou toto své judicium, není již povinen — a je-li jeho výrokem upraven poměr k osobám třetím, ani oprávněn — o téže věci, již rozsouzené, nejde-li o případ obnovy řízení, nový výrok vydávati. Výrokem prvým byla, jak se praví, res judicata.
V daném sporu domáhal se st-l udělení státního občanství podle úst. zák. č. 152/26. Poněvadž tento zákon zakládá straně, splnila-li určité podmínky, právní nárok na udělení státního občanství, nebyl výrok žal. úřadu z 25. dubna 1928, jímž udělení to pro nedostatek zákonných podmínek bylo st-l i odepřeno, výronem jeho moci diskrecionální, nýbrž aktem jeho činnosti judikující, věc byla výrokem tím rozsouzena. Ale pak nebyl žal. úřad povinen, když st-l novou žádostí téhož nároku se domáhal, o věci jím již rozsouzené nové judicium vydávati a odmítl-li proto st-lovu žádost jako nepřípustnou, poukázav na své v té věci již vydané rozhodnutí z 25. dubna 1928, nezasáhl tímto svým postupem do žádného st-lova práva subjektivního.

Citace:

Č. 9429. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 160-162.