Promoční řeč. Jistý pražský denní list upozornil na zjev, že do děkovných řečí doktorů právě promovaných se dostávají passy, které tam rozhodne nepatři. Vím, byl i jen nepřímo, upozornil onen časopis na otázku, kterou nutno řešit v celé její šíři: na otázku vhodnosti či nevhodnosti obšírných řečí pravé promovaného universitního posluchače. Promoce zbyla, (vyjma snad méně slavnostní immatrikulace) jako poslední z řady fakultních slavností středověkých, solenních sice, ale mnohem více interních nežli jest dnešní typický život fakultní. Aby pak nově povýšený doktor svou případnou elokvenci nemusil omezovati na pronesení pouhých tří slůvek: spondeo et polliceor, byla mu dána možnost prosloviti gratiarum actio, poděkovati těm, kdož přispěli k jeho povýšení na akademickou hodnost. Pro pořad, v jakém jest děkovati, jest dokonce šablona, jejíž úmyslné přestoupení bylo by jistě značnou netaktností. Ovšem může mladý doktor počet osob, jimž chce děkovati, omeziti na nezbytné minimum nebo naopak rozšířiti. Jest výhradně věcí osobního vkusu a taktu, pokud chce řečník probírati svoje vnitřní vztahy k různým svým drahým a milým osobám, jímž jest k vděčnosti zavázán, před publikem, sezvaným i náhodným, ale vždy cizím (protože slavnostním!), širší význam však má, když nově promovaný kandidát pronáší řeč, jež s typickým poděkováním, byť sebe více rozšířeným nemá téměř nic společného, jsouc odrazem jeho momentních názorů, ne-li dokonce nálad. Bývá pak zakořeněným předsudkem, že zejména právníkům uložena jest delší promoční řeč téměř za povinnost. Jestli však připadá právníkům lví podíl v úkolu vésti život spolkový a zvláště politický, byl by špatným právníkem ten, komu by byla promoce jedinou příležitostí, aby »se vymluvil«. A má-li takových příležitostí více, jest věcí jeho volby, aby si nevybral příležitost nevhodnou. Tu není pochyby, že promoce jest velmi nevhodnou příležitostí pro demonstrační (a to jest vždy, neboť jest slavnostní) projevy jakéhokoli druhu, zejména dokonce pro projevy politické. Jiný jest případ, kdy jest promován zralý muž, uznaný politický vůdce, jenž byl zbaven dosaženého již doktorátu dle zákonů persekučně proti němu použitých, pak ovšem právě tato příležitost jest vhodnou pro politickou demonstraci a bývá také tak inscenována. Ale jakékoli podobné projevy z úst mladíka právě dokončivšího univerzitní studia, jsou těžkým pokleskem proti první ctnosti intelligenta, proti sebekritice. A dále proti schopnosti oceňovat situaci. Promovaný musí si být vědom, že není subjektem starobylé ceremonie, jejíž ceremoniálnost v dnešní době ještě více vyniká, nýbrž jejím objektem. Prodlužuje-li tuto ceremonii nějakým extempore, nehodícím se v její rámec, musí nezbytně celkový dojem ústiti v dojem trapného údivu a trapnosti vůbec. To potvrdí každý objektivní divák, jemuž promoce nejsou vzácností, i když leccos z toho dojmu přičte na vrub případné trémě řečníkově. Ovšem jest nezbytná výjimka z tohoto pravidla. To tehdy, když jest nějaká zvláště významná příležistost, kdy promovaný jest jaksi representantem celé velké části studující intelligence, kdy tedy jest mu jaksi objektivně uloženo, aby tlumočil něco, k čemu by snad subjektivně nebyl zvlášť oprávněn. Ale takových zvláštních příležitostí jest velmi, velmi málo a čím starší fakulta, čím je zachozenější ten akademický stroj, tím jich bude méně. Uznávám, že také právnické proslovy se mají příznivě lišiti od ostatních běžných proslovů promočních. A není to malý úkol: ukázat určitou pohotovost, obeplout bezvadně úskalí plných titulatur, volit správnou intonaci hlasu. Hic Rhodus hic salta! i to se podaří málokomu. —l K.
Citace:
č. 537. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 346-348.