Č. 8074.

Jazykové právo: O jazykové úpravě obecní pečeti.
(Nález ze dne 28. června 1929 č. 26149/28.)
Prejudikatura: Boh. A. 8070/29.
Věc: Obec G. a spol. (adv. Dr. Alfr. Hainze ze Šluknova) proti ministerstvu vnitra (min. r. Dr. Ladislav Prokop) o jazykovou úpravu obecní pečeti.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Osp v Š. zaslala obecním úřadům stěžujících si obci výměr z 26. března 1926 tohoto znění: »Na základě výn. min. vnitra z 22. února 1926 se sděluje, že min. vnitra v základě ustanovení § 10 zák. z 30. března 1920 č. 252 Sb. a § 10 vl. nař. z 20. srpna 1920 č. 512 Sb. nečiní námitek, aby obce v Čech., které nemají zvláštních znaků jim výslovně propůjčených, užívaly v úřední pečeti (razítku) českého znaku, ovšem v tom předpokladu, že tento znak bude v obecní pečeti (razítku) přesně reprodukován v té podobě, jak jest pojat do čsl. velkého státního znaku. Co se týče jazykové úpravy slovní výplně těchto úředních pečetí (razítek), poukazuje se tamní úřad na ustanovení čl. 82 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, podle něhož musí býti v obcích, jejichž jednací jazyk jest jiný než čsl., užito pečeti, obsahující slovní výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním, jde-li o listiny, spisy nebo vyhlášky, které vydává obec v jazyku státním anebo v jazyku státním a menšinovém.«
Na stížnosti jmenovaných obcí vyslovila zsp v Praze, že neshledává důvodů, aby učinila ve věci nějaké další opatření. Min. vnitra stížnostem do výnosu toho podaným nař. rozhodnutím nevyhovělo, ježto příkaz stěžujícím si obcím udělený je plně odůvodněn předpisy čl. 82 odst. 2 druhé věty, čl. 72 odst. 3, čl. 78 a čl. 81 odst. 2 (v některých rozhodnutích cit. odst. 4 tohoto §) vl. nař. č. 17/26, vydanými pro samosprávné úřady podle § 8 odst. 1, pokud se týká § 3 odst. 3 zák. č. 122/20.
Stížnosti uplatňují tyto námitky:
1. Ustanovení § 3 jaz. zák. jest neplatné, ježto jest v rozporu s čl. 7 smlouvy St. Germainské, uveřejněné pod č. 508/21. 2. Ono jest neplatné také proto, že odporuje § 128 úst. listiny. 3. Čl. 82 odst. 2 jaz. nař. jest rovněž neplatný; odporuje jaz. zák. a překračuje meze pro nařízení vytčené v § 55 úst. listiny. Jeho ustanovení nemají opory v § 3 jaz. zák., i kdyby byl zákon ten platným, neboť obecní pečeť není ani veř. vyhláškou, ani zevním označením autonomního úřadu a vymyká se proto z úpravy státní mocí výkonnou. 4. I kdyby obecní pečeť bylo lze považovati za zevní označení obecního úřadu, mohla by povinnost opatřiti pečeť tu také v jazyce státním, nastati jen tam, kde obec jest povinna sepisovati listiny, spisy nebo vyhlášky v jazyce státním. Pokud jde o vyhlášky, jest jednací řečí stěžujících si obcí, k nimž náleží méně než 20% obyvatel jazyka čsl., jazyk německý. 5. Předpis čl. 81 odst. 2 jaz. nař. jest v odporu s § 3 jaz. zák., ježto odporuje zásadám o jazykovém složení obcí, v jaz. zák. normovaným. 6. Také čl. 81 odst. 4 jaz. nař. příčí se § 3 jaz. zák. Mimo to nelze ho v daném případě použiti proto, ježto v případech tam uvedených dodá obci znění vyhlášky v čsl. jazyku státní správa sama, takže nejde o vyhlášku sepsanou obcí. 7. Pokud jde o otázku, zda st-lky jsou povinny sepisovati listiny a písemnosti také ve státním jazyce, jest ustanovení čl. 72 odst. 2 v rozporu s § 3 jaz. zák. stejně jako odst. 3 téhož čl., neboť § 3 jaz. zák. vyhražuje výslovně jen jakovovou úpravu veř. vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných státní mocí výkonné, nikoli však jazykovou úpravu listin, které úřady samosprávné mají vydati. Čl. 72 odst. 3 jaz. nař. jest po každé stránce nezákonný a neplatný. Pro stěžující si obce není povinnosti sepisovati listiny, písemnosti ani vyhlášky v jazyku státním nebo státním a menšinovém, a ony nemají proto povinnosti opatřiti si obecní pečeť mimo v jazyce jednacím také v jazyce státním.
Námitky uvedené pod č. 1. a 2. jsou bezdůvodné.---1
K námitkám č. 3. až 7.: Stížnostem dáti jest za pravdu, že obec. pečeť nelze pokládati ani za veř. vyhlášku ani za zevní označení samosprávného úřadu ve smyslu § 3 odst. 3 jaz. zák., ježto výrazům těm podle všeobecných pravidel o výkladu zákona nelze dávati jiný smysl, než jaký vychází z vlastního významu, který v řeči mají. Pojmy, vyjádřené
. slovy »veř. vyhláška« a »zevní označení úřadů« jsou podstatně odlišné od pojmu, který vyjadřují slova »obecní pečeť (razítko)«.
Obecní pečeť není možno pokládati samu o sobě za samostatnou emanaci obce (obecního úřadu), nýbrž jen za součást jiného jejího projevu (na př. podání, vyřízení, vyhlášky a p.), neboť obecní pečeť, resp. její otisk, připojuje se na takový projev vůle pouze jako viditelný doklad toho, že dotčený projev vůle obce (obecního úřadu) od ní skutečně se stal a od ní byl vydán. Obecní pečeť není proto veř. vyhláškou, jakou má na mysli § 3 odst. 3 jaz. zák. Zevním označením úřadu dlužno pak rozuměti pouze nápis, z jehož obsahu jest zřejmo, že v budově, na které nebo ve které jest zevně umístěn, nalézají se místnosti, v nichž děje se úřadování. Pečeť, jejíž povaha a účel jest jiný než jaký má zevní označení úřadu, nelze proto zahrnouti ani pod tento pojem. Z toho, že obecní pečeť nelze zahrnouti ani pod pojem veř. vyhlášky ani pod pojem zevního označení obecního jako samosprávného úřadu, na které se vztahuje jediné ustanovení § 3 odst. 3 jaz. zák., plyne toliko důsledek, že předpisy čl. 82 odst. 2 jaz. nař. o obecních pečetích, třebaže nadpis článku toho zní: »Zevní označení obecních úřadů«, v příčině zákonnosti jejich nelze zkoumati s hlediska § 3 odst. 3 jaz. zák.
Z toho, co bylo řečeno, nevyplývá však ještě nutně závěr, že předpis čl. 82 odst. 2 již proto jest nezákonným, a že jazyková úprava obecních pečetí vymyká se z úpravy státní mocí výkonnou, jak to stížnosti dovozují, neboť ustanovení § 3 jaz. zák. není jedinou jeho normou, která jedná o úpravě jazykové otázky u úřadů samosprávných, a odst. 3 tohoto § není jediným ustanovením, zmocňujícím státní moc výkonnou k provedení úpravy užívání jazyků u úřadů samosprávných. Obecních pečetí užívají obecní úřady jako úřady samosprávné při svém úřadování. Jejich jazyková úprava spadá proto do rámce otázky užívání jazyků u úřadů samosprávných, o němž jaz. zákon sám — mimo positivní ustanovení, obsažená v § 3 odst. 1 a 2, daná na prospěch jazyka čsl. a odst. 4, na prospěch jazyků menšinových — žádných jiných positivních předpisů neobsahuje. Ostatní úpravu užívání jazyků pro úřady samosprávné přenechal jaz. zák. v § 8 odst. 1 státní moci výkonné, ustanoviv, že ona upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné atd. Tím byla tedy státní moc výkonná zmocněna, aby vydala nařízením předpisy také o užívání jazyků pro tyto úřady. Je-li užívání jazyků ve výplni obecních pečetí užíváním jazyků u úřadů samosprávných, jak shora bylo uvedeno, pak zmocnění vlády, udělené jí v § 8 odst. 1, jaz. zák., vztahuje se také na provedení jazykové úpravy obecních pečetí. Učinila-li tak v čl. 82 odst. 2 jaz. nař., nelze uznati důvodnou námitku stížnosti, že tato úprava vymyká se ze zmocnění daného státní moci výkonné jaz. zákonem.
Pokud jde o věcný obsah oprávnění, jehož se dostalo státní moci výkonné předpisem § 8 odst. 1 jaz. zák. v příčině úpravy užívání jazyků pro úřady samosprávné, není ovšem oprávnění toto neomezené, neboť jaz. zákon určil tu vládě hranici a to tím, že ustanovil, že se úprava ta má státi »v duchu tohoto zákona«. Tímto omezením jest vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné, vázána předpisem § 55 úst. listiny. Mezemi ve smyslu tohoto předpisu sluší zde rozuměti i ducha zákona. V duchu toho zákona jest státní moc výkonná na základě § 8 odst. 1 jaz. zák. oprávněna ukládati samosprávným úřadům omezení, sahající nad meze § 3 jaz. zák. Tyto právní názory projevilo odborné plenům nss-u v usnesení Boh. A 343/28 a 344/28. V témž smyslu vyslovilo se také adm. plenům v usnesení z 21. května 1929 č. 213 pres., totiž že vláda může jíti nad positivní omezení, která úřadům samosprávným § 3 jaz. zák. stran státního jazyka ukládá, a dále, že v duchu jaz. zák. není jen analogická aplikace ustanovení § 2 jaz. zák., daných na ochranu jazykových menšin na příslušníky čsl. jazyka u samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veř. korporací ve státě, že duchem jaz. zákona jest rozuměti zásady, které lze z jaz. zákona získati abstrakcí; takovou zásadou že jest také zásada preponderance státního jazyka a konečně, že opatření jaz. nařízení, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyku státním, jest ve shodě se zákonem.
Opíraje se o tyto právní názory, projevené odborným a adm. plenem, jejichž podrobné důvody vyloženy byly v nál. Boh. A 8072/29, setrvává při nich nss také v daných případech.
V daných případech odůvodněn byl příkaz daný stěžujícím si obcím především předpisem čl. 82 odst. 2 druhé věty jaz. nař., který nařizuje, že také v jiných obcích t. j. v obcích, v nichž jest méně než 20% státních příslušníků jazyka čsl. — a o takové obce zde nesporně jde — a jejichž jednací jazyk jest jiný než čsl., musí býti užito pečeti, obsahující výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním, jde-li o listiny, spisy nebo vyhlášky, které vydává obec v jazyku státním anebo v jazyku státním a menšinovém. Takovým případem jest na příklad také případ, kdy obec na žádost svého příslušníka jazyka čsl. vydává mu dom. list, který podle čl. 73 odst. 3 jaz. nař. musí býti vydán vždy také s textem v jazyku státním, kterýžto předpis na základě usnesení adm. plena z 21. května 1929 č. 213 pres. shora cit. nálezem uznán byl jako vyhovující duchu jaz. zák. a proto za shodný s jaz. zákonem. Již pro tento případ musila by míti obec obecní pečeť, jejíž otiskem dom. list podle § 33 odst. 2 zák. ze 3. prosince 1863 č. 405 ř. z. musí býti opatřen, takové jazykové úpravy, jakou čl. 82 odst. 2 jaz. nař. předpisuje. Bylo-li stěžujícím si obcím nařízeno, aby si pro případy v tomto článku uvedené opatřily pečeti takové úpravy, jaká tam jest nařízena, nelze v nař. rozhodnutích podle předcházejících úvah shledati nezákonnost, a stížnosti byly proto zamítnuty jako bezdůvodné.

Odůvodnění stejné jako v nál. Boh. A 8073/29*)

Citace:

Č. 8074. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 59-62.