Č. 892.

Koncesované živnosti: I. * I kdyby odepření koncese hustinské, potvrzené zemskou správou politickou bylo zmatečné, neprodlužuje se tím postup instanční, stanovený v § 18, posl. odst. živn. r. — II. Na výkon dozorčího práva nemá strana nároku.
(Nález ze dne 17. června 1921 č. 7721.)
Prejudikatura: k II. nál. č. 642 a prejudikatura tam uvedená.
Věc: Břetislav J. v L. íadv. Dr. Jar. Mellan z Prahy) proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností stran koncese k výčepu pálených lihových nápojů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městské zastupitelstvo v L., byvši slyšeno o žádosti stěžovatelově za udělení koncese k výčepu pálených lihových nápojů v domě čp. — v L., podalo na základě svého usnesení... vyjádření, že doporučuje žádost k příznivému vyřízení, poněvadž místní potřeba výčepu toho vyžaduje, a místnosti pro výčep ten jsou způsobilé. Později však a sice zprávou z — oznámil městský úřad v L. okresní politické správě, že dle usnesení z — jest městské zastupitelstvo zásadně proti povolování kořalečních koncesí, a žádá, aby žádný nový výčep, který dosud není povolen, se nepovoloval.
Okresní politická správa pak výměrem z — odepřela žadateli udělení koncese z důvodu, že místní potřeba, jsouc platnými oprávněními zcela kryta, toho nevyžaduje, a na doklad toho uvedla zmíněné usnesení obecního zastupitelstvo z —.
Odvolání žadatelovu vytýkajícímu mimo jiné, že okresní správa politická omylem vzala zřetel k nepříznivému vyjádření obecního zastupitelstva z —, jež žadatele se netýkalo, a nepřihlédla k příznivému usnesení jeho z —, jež jedině na žádost stěžovatelovu se vztahovalo, zemská politická správa v Praze výnosem z — nevyhověla z důvodu, že potřeba obyvatelstva takové živnosti nevyžaduje a prohlásila, že z tohoto jejího usnesení nelze se dle závěrečného odstavce § 18 živn. řádu dále odvolati.
Přes to, že žadatel takto byl poučen, podal ještě další odvolání a stížnost k ministerstvu obchodu, ve které namítal zmatečnost řízení, zakládající se v omylu nižších stolic stran té okolnosti, kterého ze svrchu uvedených usnesení obecního zastupitelstva mělo býti použito na žádost stěžovatelovu. Ministerstvo obchodu výnosem z — zamítlo odvolání jako nepřípustné, protože dle posl. odst. § 18 živn. řádu ze dvou stejných rozhodnutí není dalšího odvolání. Rozhodnutí to naříkáno jest stížností k nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumati může jedině naříkané rozhodnutí úřadu žalovaného a nemůže řešiti otázky, na něž sice stížnost jednotlivými svými body se vztahuje, které však nebyly předmětem rozhodování žalovaného úřadu. — — — — — — — —
V tom směru nejvyšší správní soud uvážil:
Stížnost nepopírá, že zde jest souhlasné rozhodnutí obou nižších instancí dle § 18 živn. řádu, jenž dle posl. odst. tohoto zákonného ustanovení vylučuje použití dalšího opravného prostředku, má však za to, že rozhodnutí druhé stolice přes to nemohlo nabýti moci právní, poněvadž svrchu zmíněný omyl, sběhnuvší se v řízení správním co do použití usnesení obecního zastupitelstva ze dne — na věc stěžovatelovu, brání tomu, aby rozhodnutí druhé stolice nabylo právní moci. Nenabylo-li rozhodnutí druhé stolice právní moci, soudí stěžovatel, že mohl dovolávati se pomoci proti uvedenému rozhodnutí v další cestě instanční.
Tento názor stěžovatelův nemá však zákonného podkladu, neboť zákon nemá ustanovení, z něhož by se dalo vyvoditi, že zákonem předepsaný postup instancí doznává nějaké změny tenkráte, když rozhodnutí naříkáno jest z důvodu, že v řízení správním sběhl se omyl, jenž činí naříkané rozhodnutí zmatečným. Ať už je provedené řízení vadné aneb je rozhodnutí prvé stolice zmatečným. rozhodnutí pak druhé stolice potvrzující toto zmatečné rozhodnutí stolice prvé rozhodnutím nezákonným, neposkytují okolnosti ty straně práva na rozšíření zákonného instančího postupu. Tvrdil-li tedy stěžovatel, že mu sběhnuvším se omylem ublíženo bylo na jeho právu, mohl proti rozhodnutí druhé stolice brániti se již jen mimo pořad řádných instancí stížností k nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí druhé stolice. Stížnost takovou však stěžovatel v 60denní lhůtě nepodal, nýbrž obrátil se ještě dalším odvoláním na ministerstvo. Jestliže žalovaný úřad odvolání to jako nepřípustné odmítl, pak bylo stanovisko tohoto úřadu ve shodě se zákonem a slušelo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.
Pokud však stěžovatel svým podáním na ministerstvo obchodu chtěl snad pouze domáhati se výkonu dozorčího práva tohoto úřadu proti rozhodnutí úřadu podřízeného, a pokud naříkané rozhodnutí bylo by lze vykládati v ten rozum, že žalovaný úřad odmítnul použíti tohoto dozorčího práva, pak třeba připomenouti, že strany nemají právního nároku na výkon dozorčího práva příslušejícího úřadům, nemohlo tedy odepřením výkonu toho býti porušeno nějaké subjektivní právo stěžovatelovo a byla by stížnost dle § 2 zák. o správ. soudě nepřípustná.

Citace:

č. 892. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 643-645.