Č. 10020.

Obecní dávka z nájemného: Osvobození od domovní daně třídní a činžovní poskytované zákonem č. 209/20 a č. 100/21 (§ 39) pro novostavby domů s malými byty, nevztahuje se na obecní dávku z nájemného.
(Nález ze dne 22. září 1932 č. 14201.)
Prejudikatura: Boh. A 4994/25, 5125/25.
Věc: Firma »Union, akc. spol. pro chemický průmysl« v Praze proti okresnímu úřadu v Ústí nad Labem o obecní dávku z nájemného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lka se domáhala odvoláním k žal. úřadu osvobození od obecní dávky z nájemného a poplatku za užívání obecních stok vzhledem k tomu, že jde o dům s malými byty, vystavěný v roce 1922, který jest na dobu 50 let osvobozen od daně činžovní. Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, poněvadž osvobození od daně činžovní nezahrnuje v sobě ještě osvobození od obecní dávky z nájemného. Takové osvobození bylo teprve vysloveno zák. č. 44/27 a nelze je vztahovati na domy vystavěné v roce 1922. Výše dávky byla stanovena podle nájemních hodnot stranou udaných. O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss: Mezi stranami není sporno, že jde o dům vystavěný v roce 1922 na základě zákona o stav. ruchu č. 100/21. Stížnost opírá svůj nárok na osvo- — Č. 10020 —
bození jednak o § 39 zák. č. 100/21, jednak o ustanovení § 1 pravidel o vybírání obecní dávky z nájemného.
Podle § 39 zák. č. 100/21 byl zákon č. 209/20 o přechodných daňových výhodách pro stavby rozšířen také na stavby, které budou stavebně ukončeny nejdéle do konce roku 1922, s tou odchylkou, že stavbám domu s malými byty, které se započnou v roce 1921 a stavebně dokončí nejdéle do konce roku 1922, přísluší úplné osvobození od domovní daně třídní a činžovní na dobu 50 let.
St-lka dovozuje ze slov »úplné osvobození«, že se osvobození to netýká pouze státní daně domovní, nýbrž také všech dávek. Pro názor stížnosti není však v uvedeném znění zákona naprosto žádné opory. Neboť cit. ustanovení mluví jen o úplném osvobození od domovní daně třídní a činžovní, a nelze je tedy o sobě vykládati tak, že by poskytovalo také osvobození od obecních dávek. Teprve zákon č. 44/27 ve svém § 51 stanovil, že osvobození od státní daně činžovní a třídní zahrnuje v sobě na stejnou dobu i osvobození od určitých dávek obecních. Avšak toto ustanovení — souvisejíc úzce s předchozími předpisy §§ 49 a 50 a tvoříc s nimi jeden celek — má na mysli pouze osvobození od státní daně činžovní a třídní podle těchto předpisů §§ 49 a 50 zák. č. 44/27 a nelze je bez výslovného předpisu ani vztahovati na osvobození od státní daně poskytnutá podle dřívějších předpisů, ani použiti k výkladu těchto předpisů posléze uvedených.
Stížnost opírá se pak o ustanovení § 1 dávkových pravidel, podle něhož jest podkladem pro vyměření dávky z nájemného činže, k vyměření daně činžovní přiznaná a úředně upravená, takže dávka z nájemného podle toho může prý býti předepsána jen tehdy, vybírá-li se skutečně daň činžovní.
Jest pravda, že podle § 1 pravidel o vybírání obecní dávky z nájemného v Ú. schválených zsv-em v Praze výnosem ze 6. srpna 1925, jest vyměřovacím základem celoroční nájemné přiznané k dani činžovní a úředně upravené. Leč ustanovení to není tomu v cestě, aby dávka z nájemného nemohla býti vybírána i z domů od státní daně činžovní osvobozených, neboť ustanovení to má na mysli pouze případ pravidelný, kde budou podkladem pro vyměření dávky data berní správou zjištěná; avšak uvedený základ vyměřovací není základem jediným, neboť § 6 pravidel dovoluje městskému úřadu, aby samostatně zjišťoval veškeré pro vyměření dávky směrodatné okolnosti a stanovil činžovní hodnotu objektů dávce podléhajících, a to bez ohledu na to, zdali jde o dům podléhající státní dani činžovní, čili nic (viz Boh. A 4994/25, 5125/25). Dovolává-li se stížnost toho, že tento § 6 mluví pouze o objektech »dávkou povinných«, nemá to pro její stanovisko významu, neboť slovy »dávkou povinné« lze rozuměti toliko objekty povinné dávkou obecní, a nikoliv — jak stížnost docela libovolně slova ta vykládá — objekty povinné státní daní činžovní.
Stížnost poukazuje také na ustanovení § 5 pravidel, podle kterého jest dávku odepsati, změní-li se následkem rekursu základ pro daň činžovní, z čehož prý vyplývá, že platí vždy pro dávku tentýž vyměřovací základ jako pro daň činžovní, a že obec nemůže zjišťovati činžovní hodnotu pro objekty, které nejsou daní povinny. — Č. 10020 —
Podle tohoto ustanovení pravidel jest dávku odepsati, změní-li se následkem rekursu proti dani činžovní neb za jiných okolností tam blíže uvedených základ daně činžovní, avšak jen pro ten případ, že obec nestanovila si vyměřovací základ samostatně. Z tohoto ustanovení pravidel nelze tedy pro názor stížnosti nic vyčisti. Naopak vychází ustanovení to z předpokladu, že předpis státní daně není nutnou podmínkou pro předpis dávky, neboť přesně rozlišuje případ, kde úřad použil pro vyměření obecní dávky z nájemného nájemného pro státní daň činžovní přiznaného a úředně upraveného, od případu, kde úřad samostatně si zjistil daňový základ. Potvrzuje tedy znění § 5 názor, jak byl shora vylíčen.
Posléze nemůže se stížnost s úspěchem dovolávati ani vl. nař. č. 15/28 již proto, že — jak tomu nasvědčuje čl. VI § 1 odst. 3 — i pravidla tímto nař. upravená připouštějí vybírání dávky z nájemného v domech od činžovní daně dočasně osvobozených podle podkladu vyměřovacího, obcí samostatně zjištěného.

Citace:

č. 10020. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 283-285.