NPD documents search: Právník, 67 (1928) - Československé státní zákony ve věcech církevních

— 143 —
Repartice schodku společenstva s neobmezeným ručením, pokud toto trvá, jest nepřípustným a opačné ustanovení stanov neplatným1
Rolnická záložna v Hrubčicích usnesla se řádnou valnou hromadou svých společníků ze dne 17. června 1903 zásadně na tom, aby schodek v obnosu 713406 K, bilancí ze dne 31. prosince 1902 zjištěný a po odepsání úhrad v § 62. společenské smlouvy vymezených a sice vkladů a závodních podílů společníků, u nichž ztráty vzešly, úroků z těchto podílů, reservního fondu a všech závodních podílů ještě obnosem 650 000 K zbývající, uhražen byl rozvrhem na společníky ve smyslu § 62. a 64. stanov, jež zní: »Každá ztráta uhradí se bez zakročení právního nejprve ze vkladu a závodních podílů člena, u něhož vzešla, pak z reservního fondu, dále poměrně ze závodních podílů, konečně rozvrhne se na veškeré členy v poměru k jich závodním podílům a obnosy u jednotlivých společníků nevydobytelné rozvrhnou se na ostatní společníky.« »Společníci ručí za všechny závazky společenstva rukou společnou a nerozdílnou, tedy neobmezeně s veškerým jměním svým.« Dle § 63., odst. 2. a § 51. stanov váže usnesení valné hromady všechny společníky.
Zmíněným usnesením valné hromady bylo zároveň představenstvo a výbor společenstva zmocněni, aby repartici provedli.
Repartiční kvóta na jednotlivé členské podíly vypadající určena byla obnosem 1072 K 60 h.
Členem záložny s jedním podílem byl též dne 1. září 1903 zemřelý K. W., kterýž zaplatil na repartici pouze 40 K. — 144 —
Ze čtyř jeho zákonitých dědiců tři repartiční kvótu tříčtvrtinovou zaplatili, čtvrtá dědička M. H. byla na kvótu 258 K 15 h na ni připadající zažalována.
Žaloba byla okr. soudem v Brně pro nepříslušnost zamítnuta z důvodu, že jde tu o pohledávku 1000 K převyšující a nikoli pouze o 258 K 15 h.
Na rekurs záložny zemský soud v Brně usnesení naříkané zrušil a okr. soudu nařídil, aby o žalobě řízení zahájil, jelikož nejedná se o jednotnou pohledávku 1032 K 60 h, nýbrž pouze o její čtvrtinu, v kterémžto poměru pozůstalost dědicům byla odevzdána, následkem čehož každá čtvrtinová kvóta samostatnou pohledávku záložny oproti každému ze čtyř dědiců tvoří.
Okresní soud nyní žalobu zamítnul.
Důvody I. stolice.
Připuštěno jest, že K. W., dne 1. září 1903 zemřelý, byl členem žalujícího společenstva. I kdyby vše ostatní, co žalobkyně byla uvedla a žalovaná popřela, bylo pravdivé, slušelo by přece žalobu zamítnouti a proto nebyly nabídnuté důkazy připuštěny. Neboť dle § 11. zák. ze dne 9. dubna 1873, č. 70 ř. z. nesmějí se stanovy od zákona uchýliti, pokud toho zákon výslovně nedopouští. Jestliže stanovy přece taková ustanovení obsahují, jsou tato dle § 878. obč. z. neplatná a proto nezávazná. To platí obzvláště o předpisu § 62. stanov a o usnesení valné hromady ze dne 17. června 1903, o které žalující záložna svou žalobu opírá. Neboť dle §§ 48., 49., 60. a násl. přípustným jest rozvrh ztrát na členy u společenstva s neobmezeným ručením jen v případě konkursu, nikoli tedy za trvání společenstva. Stanoveno-li v §§ 5. č. 6. řeč. zák., že smlouva společenstevní obsahovati musí mimo jiné i ustanovení o rozvrhu ztráty mezi jednotlivé společenstevníky, může se to vztahovati jen na ty ztráty, které výši splacených nebo ještě dluhovaných podílů závodních nepřesahují, poněvadž podle znění §§ 53. a 76. řeč. zák. v té příčině jasného nestává povinnosti společenstevníků k dalším doplatkům za trvání společenstva.
Tomu nasvědčuje ještě další úvaha.
Aby společenstevník po svém vystoupení příliš dlouho svým majetkem neručil, stanoveno jest v § 73. řeč. zák., že se žaloby ze závazku společenstevního promlčují do dvou let. Z § 73., odst. 3. řeč. z. vyplývá, že tu míněny jsou žaloby věřitelů společenstva, protože tam jest řeč o žalobci věřiteli. Dle toho by se musilo souditi, že toto promlčení má místo jen oproti věřiteli a nikoliv oproti společenstvu, v kterémžto případě pro nedostatek zvláštního ustanovení platiti by musila třicetiletá lhůta promlčecí. Takovéto dovozování bylo by však v odporu s hlavní zásadou tohoto ustanovení, aby totiž závazek vystouplého společenstevníka co nejdříve zanikl. Naopak toto ustanovení jest dalším důkazem, že za trvání — 145 —
společenstva toto proti jednotlivým členům jejich ručební závazek nemůže uplatňovati, že mu k tomu schází vůbec legitimace. Otázka promlčení, kterou žalovaná také namítala, nemůže tu dle řečeného ani vzniknouti.
Co se dotýče okolnosti, že v podobných případech bylo žalobě žalujícího společenstva vyhověno, tu postačí poukázati k § 12. obč. z., dle kterého taková rozhodnutí neplatí pro jiné případy a jiné osoby.
Bylo tudíž žalobu zamítnouti.
Zemský soud v Brně na odvolání žalobkyně naříkaný rozsudek zrušil a okr. soudu nařídil, aby věc znova projednal, zejména pak důkazy žalobnicí k opodstatnění nároku žalobního nabídnuté, pokud doznáním žalovaného neodpadly, provedl a pak nový, opětnému pořadu právnímu podléhající rozsudek vynesl.
Důvody:
První soudce pokládá žalobu repartiční na úhradu schodku trvajícího společenstva s ručením neobmezeným za právně nepřípustnou, vycházeje ze stanoviska, že dle § 11. zák. ze dne 9. dubna 1873 č. 70 ř. z. předpis stanov — v případě našem § 62. — rozvrh ztrát na členy i za trvání společenstva připouštějící, jest nedovoleným a proto dle § 878. obč. z. neplatným a nezávazným.
Máť první soudce za to, že za trvání společenstva dle § 5. čís. 6 cit. zák. připouští se úhrada ztrát pouze do výše splacených nebo ještě dluhovaných podílů závodních, kdežto ztráty, závodní podíly přesahující, reparticí prý hraditi se mohou jen v případě konkursu. Odvolává se pro názor svůj na §§ 48., 49., 60. a násl., hlavně ale na §§ 53. a 76. cit. zák.
Leč toto stanovisko prvního soudce jest právně mylným.
Jest sice pravda, že § 11. cit. zák. připouští odchylku stanov od zákona pouze v těch bodech, ve kterých tak výslovně zákon dovoluje a že dle § 53. téhož zákona odchylky (?) takové, o jakou prý zde jde, výslovně neobsahuje.
Leč z objemu ručení členů společenstva s ručením neobmezeným ani § 53. ani § jiný vůbec žádné odchylky stanovití by nesměl, aniž by prohřešil se na zásadě, na speciálním významu společenstva, pro které platí.
Ostatně nikoliv § 53. nýbrž § 2. cit. zák. ustanovuje objem ručení, a proto redakčně jen zde v § 2. odchylka ze zásady byla by na místě, kdyby byla vůbec připustnou.
Pro správné pochopení významu § 53. jest záhadno, povšimnouti si jeho umístění v systému zákona.
Týž ve své všeobecné části (hlava I.) v prvním oddíle, nadepsaném »O zřizování společenstev a právním poměru jich členů v cit. § 2 vyslovuje zásadu o objemu ručení členů obou — 146 —
druhů společenstev a stanoví v dalším oddíle oběma společné normy pro správu společenstev pro dobu jich trvání, kteréžto normy pojaty býti musí do stanov (§ 5.) Těmito stanovami upraveny musí býti veškeré vnitřní záležitosti, čili jak nadpis dí, právní poměry členů k společenstvu a musí zejména obsahovati též ustanovení stran rozvrhování zisku a ztráty, rozumí se opět po dobu trvání společenstva (§ 5 č. 6). Pak následuje oddíl o rozpuštění a konečně o likvidaci společenstva. Rozvrhováním ztrát po zániku společenstva zabývají se teprve hlavy II. a III. Nesou nadpis »Zvláštní ustanovení pro společenstva s neobmezeným resp. obmezeným ručením, ale vlastně obsahují jen ustanovení pro případ zániku společenstva a vystoupení členů z něho, pak pro poměr věřitelstva k členům.
V tomto pak oddílu II. umístěn jest § 53., platí tudíž jen pro případ likvidace a konkursu, nikoliv ale po dobu trvání společenstva a upravuje ručení členů zrušeného společenstva vůči věřitelům jeho, tedy poměry zevní, jak i ze slov, »rukou společnou a nerozdílnou tam užitých vyplývá. Na vnitřní poměr členstva ku společenstvu se tudíž § 53. nikterak nevztahuje a pro otázku repartice schodku trvajícího společenstva pražádného významu nemá.
V tom spočívá rozdíl mezi ustanovením §. 5. č. 6. a §. 53. a nikoliv v kvantitativním závazku členů, jak první soudce za to má. Kvantitativně může závazek členů jak dle § 5. čís. 6. tak i dle § 53. podíl závodní přesahovati; dle onoho §. jej však určuje valná hromada, dle § 53. likvidátoři resp. soud. Proto se § tento na případ, kde žalující společenstvo se ani v konkursu ani v likvidaci nenalézá, nýbrž dále trvá, vůbec nehodí. Vnitřní poměr členů mezi sebou a k společenstvu upravují dle §. 11. cit zák. toliko a výlučně stanovy.
Jelikož pak § 62. smlouvy společenstevní žalující záložny upravuje, jak zjištěno, jen úhradu ztrát společenstva členy jeho, tudíž jedině poměr členů ku společenstvu samému, poměr to vnitřní, tedy zcela něco jiného než co vypočítává § 53. cit. zák., nelze důvodně tvrditi, že by ustanovení tohoto § 62. stanov se uchylovalo od zákonných předpisů v § 53. obsažených a bylo proto dle § 11. téhož zák. nedovoleným, zejména když ze znění § 5. zák. toho (»smlouva společenstevní musí obsahovati«) vychází na jevo, že smlouva společenstevní obsahovati může o povinnostech členů vůči společenstvu ještě jiná ustanovení, nežli tam vypočtená, pokud tato neodporují předpisům zákona: ostatně citov. § 5. v č. 6. prohlašuje předpisy o rozdělení zisku a ztráty mezi jednotlivé členy za nutnou součást smlouvy společenstevní, o způsobu pak, jak ztráta se rozděliti má, žádných donucovacích předpisů neobsahuje.
V zákoně o společenstvech výdělkových nikde nestojí, že dalším svým jměním (mimo podíl) ručí členové toliko v případě — 147 —
konkursu a likvidace; naopak dle § 2. zák. toho ručí při společenstvech s ručením neobmezeným vůbec solidárně veškerým svým jměním a při společenstvech s ručením obmezeným rovněž i mimo konkurs a likvidaci do stanovami určeného násobného svých podílů.
Byloť by křiklavou anomálií, aby při společenstvech s ručením obmezeným členové na úhradu ztrát mimo konkurs přispívali povinně až do stanovami určeného násobného svých podílů a tím prohlášení konkursu zamezili, kdežto při společenstvech s ručením neobmezeným, kde přec chance sanace přirozeně jsou větší, muselo by se přikročiti k likvidaci neb ohlášení konkursu, jakmile dle názoru prvního soudce jednoduché podíly členské byly by vyčerpány. Toť by co do možnosti záchrany společenstva s ručením neobmezeným byla na tom nepoměrně hůře, než společenstva s ručením obmezeným, což zajisté nebylo úmyslem zákonodárcovým.
Vůbec nedá se moudrému zákonodárci insinuovati zařízení národohospodářsky nepraktické, ba přímo zhoubné, že by pro sebe menší schodek, podíly členské přesahující — neboť výše schodku o platnosti zásady nemohla by přece rozhodovati — společenstvo nezbytně a bez milosti muselo do konkursu neb aspoň do likvidace. Vždyť v konkursu aneb v likvidaci každý člen dle § 53. cit. zák. tak jako tak solidárně veškerým svým jměním ručí; moudřejším jest tudíž zajisté, ušetřiti společenstvu, chce-li a může-li trvati dále, ohromné útraty konkursu neb likvidace.
Poněvadž tudíž v zákonu o společenstvech žádného ustanovení, tím méně zákazu o sanaci není, dlužno zákon ten v této hospodářsky předůležité otázce vykládati ve smyslu prakticky účelnějším, rozumnějším.
Neboť o tom nemůže býti sporu, že § 53. jakož i další prvním soudcem citované §§ 48., 49., 60. a násl. zák. toho zabývají se zánikem společenstva; pro případ sanace za účelem dalšího trvání společenstva však § 53. (a vůbec celý zákon) nižádného ustanovení nemá. Mají-li je stanovy, nelze logicky tvrditi. že by odchylovaly se od zákona. Jest přirozeno, že tato interní záležitost společenstva upravuje se stanovami a nikoliv zákonem samým; vždyť to jest právě specielním úkolem stanov. Věřitelstvu, o které se v §§ 53. a násl. stará zákon, jest to konečně lhostejným, jakým způsobem se dluhy společenstva vyrovnají, provede-li se za tím účelem repartice mimo konkurs neb v konkursu. Jen že v konkursu přistupují značné útraty konkursního řízení a tím i pro věřitelstvo nebezpečí ztráty stává se ještě pravděpodobnějším, než při repartici bez konkursu. Lze-li tudíž téhož účinku, totiž dalších nucených příspěvků členů na úhradu společenstevních dluhů dosáhnouti, aniž by útratami likvidačními neb konkursními majetkový soubor věřitelstvu k disposici jsoucí se zkracoval, dlužno zajisté dáti přednost tomuto způsobu lacinějšímu. Dlužno — 148 —
tak ale — jak odvolání správně dovozuje — činiti i v zájmu samých členů společenstva, pro něž konkurs společenstva namnoze znamená i jich vlastní hospodářskou zkázu.
Zákonodárce, jenž neměl žádného zájmu na tom, aby ustanovil maximální výši neb počet společenstevních podílů, ponechav to úplně stanovám, nemohl míti též úmyslu zabrániti, aby stanovami nařizoval se příspěvek další, objeví-li se společenstevní podíly nedostatečnými. A kdo by konečně chtěl nutiti společenstvo do konkursu, jeli veškeré členstvo jednomyslně pro repartici? Není-li ale likvidace neb konkurs zákonnou nezbytností pro společenstvo předlužené, pak nemůže ani odepření repartičních příspěvků se strany jednotlivých členů donutiti společenstvo k likvidaci neb ke konkursu, je-li většina členů pro další trvání společenstva, leč že by stanovy výslovně ustanovovaly opak.
Vždyť vyčerpání a překročení podílů při společenstvech s ručením neobmezeným ani s hlediska § 486. tr. z. nenutká k ohlášení konkursu, pokud veškeré jmění členů k uhrazení dluhů společenstva stačí.
Trváli ale i takové předlužené společenstvo právně dále, trvá i členství jednotlivých společníků a proto tito i nadále (dle § 36. stanov žalujícího společenstva) jsou vázáni usnesením valné hromady a musí podrobiti se též na hromadě té usnesené repartici ztrát. S tím musí každý, jenž k takovému společenstvu za člena přistupuje, počítati, tím jistěji, je-li to ve stanovách tak zřejmě a jasně řečeno, jako ve stanovách žalujícího společenstva (§ 62.) Společenstvo se zařizuje, aby existovalo a nikoliv, aby likvidovalo, a máli tudíž společenstvo dodatek »s ručením neobmezeným« tož platí dodatek ten nejen pro případ likvidace, nýbrž předem a stejnou měrou pro trvání společenstva.
Dovozovati ze zákona společenstevního opak toho, totiž že neobmezené ručení členů počíná teprve zánikem společenstva, příčilo by se tendenci zákona a dokonce i jeho vlastnímu znění. Neboť ani všeobecná zásada § 2. o ručení neobmezeném ani předpis § 5., č. 6. zákona toho o obligátním ustanovení stanov stran repartice ztrát, neobmezuje příspěvky členů po dobu trvání společenstva kvantivativně na členské podíly.
Naprosto chybným jest tudíž odvolávání se prvního soudce na § 53. cit. zák.
§ ten ustanovuje sice, že v případu likvidace nebo konkursu ručí členové společenstva s ručením neobmezeným za dluhy společenstva svým veškerým jměním. Ale tím přece není vyloučeno, že by mimo likvidaci nebo konkurs nesměli členové ručiti s části svého jmění. Konkurs a obětování veškerého jmění jsou krajností, ultima ratio, kteráž přec pro případy krise mírnější musí připouštěti též mírnější prostředky hojivé. — 149 —
Tím, že zákonodárce učinil ustanovení pro případ extremní, nechtěl zajisté statuovati normu pro veškeré případy finanční krise, k jejíž zažehnání členské podíly samy nestačí. Kdyby byl zákonodárce chtěl stanovití, co mu první soudce insinuuje, byl by v §. 53. prohlásil, že v případě likvidace neb konkursu člen ručí i se svým dalším, členský podíl převyšujícím jměním; ale právě z toho, že pro likvidaci neb konkurs uvalil na členy povinnost obětování veškerého jmění, o finančních kalamitách menšího rázu však slovem se nezmínil, musí se logicky souditi. že takové menší kalamity s likvidací a konkursem ve spojení uváděti nechtěl, maje za zbytečné, pro jich sanaci nějaký předpis připojiti, jelikož stačí pro sanaci takovou obligátní ustanovení stanov v §. 5., čís. 6. cit. zák. všeobecně jak pro společenstva s obmezeným ručením, tak pro společenstva s neobmezeným ručením předepsané. Dokud společnost trvá — tak zajisté zákonodárce uvažoval — spravuje se stanovami a proto pro krytí takových ztrát, které nepřivádějí společensto do konkursu, netřeba v zákoně předpis nějaký stanoviti i obmezil se proto v zákoně pouze na předpis ohledně takových ztrát, které mají v zápětí zánik společenstva, jeho likvidaci neb konkurs. Jinými slovy: zákonodárce předpisy §§ 5., č. 6. a 53., kteréž se doplňují, chtěl říci tolik: Dokud společenstvo trvá, určuje jeho orgán ve stanovách poznačený (valná hromada), kolik členové na eventuelní ztráty přispěti mají, aniž by o nějakém maximu příspěvku se zmiňoval; netrvá-li společenstvo následkem likvidace neb konkursu více, nemůže ovšem příspěvky na ztráty určovati jeho orgán, a proto ustanovuje zákon sám, že v případech takových členové ručí za dluhy společenstva solidárně veškerým svým jměním.
Z tohoto znění a vzhledem na pojem společenstva s ručením neobmezeným nelze ovšem dedukovati, že by člen společenstva takového mimo likvidaci a konkurs veškerým svým jměním neručil a dokonce z § toho dedukovati nelze, že by ručení a přispívání na ztráty rozsahem větším, než do členského podílu po dobu trvání společenstva nepřipouštěl. Že § ten, o zániku společenstva jednající, uvádí likvidaci a konkurs, děje se jen proto, že jsou to zákonné způsoby zrušení předluženého společenstva, kteréž příspěvky členů více zachrániti se nedá, resp. jehož valná hromada na sanaci se neusnesla.
Rovněž tak není ani v §. 76. zák. citovaného po zákazu repartice ztráty ani stopy. § ten tvoří korrelát § 53.; onen platí pro společenstva s obmezeným, tento pro společenstva s neobmezeným ručením a vyslovují oba vlastně jen to, co již v názvu obou těch druhů společenstva leží a v § 2. citovaného zákona praecisováno jest, totiž ručení obmezené neb neobmezené. Oba tyto §§ ustanovují maximum příspěvků na ztráty společenstevní, oba mají pak společné ustanovení § 5., č. 6. pro úhradu ztrát menších, existenci společenstva neohrožujících. — 150 —
Proto rovněž ani znění § 76. cit. zák. nevylučuje repartici ztrát společenstva s ručením obmezeným za jeho trvání.
Oba tyto §§ 53. i 76. nalézají se v kapitolách nadepsaných »Zvláštní ustanovení . . mají tudíž jen význam doplňující a nemohou derogovati všeobecným ustanovením předchozím, zejména tudíž §§ 2. a 5., č. 6., jenžto poslední repartici ztrát společenstva po dobu trvání, aniž by příspěvky kvantitativně obmezoval, jakožto obligátní ustanovení do stanov odkazuje.
Rozvrhují se tudíž ztráty za trvání společenstva jak s ručením obmezeným tak s ručením neobmezeným, dle toho jak zní stanovy; u společenstev s ručením obmezeným ustanovují stanovy ručení dvoj- i vícenásobným obnosem podílu, u společenstev s ručením neobmezeným, i kdyby stanovy ničeho o tom nepravily, rozumí se samo sebou ručení neobmezené. Kdyby ustanovení § 5., č. 6. ohledně předpisu pro stanovy stran repartice ztrát vztahovati se mělo jeů na podíly, bylo by zbytečným, poněvadž podíly dle § 56. cit. zák. tak jako tak tvoří jmění společenstva, tudíž beze všeho ku krytí schodku použity býti mohou, další příspěvky však, dle onoho názoru, požadovati by se mohly jen v likvidaci neb konkursu, pro kteréž případy však zákon v §§ 53. a 76. specielní ustanovení má. Rozumný účel existence ustanovení § 5., č. 6. ohledně předpisu pro repartici ztrát ve stanovách shledati lze tudíž jen tenkráte a v tom, že má ve stanovách postaráno býti o předpis pro repartici škody sumu podílů přesahující.
Kdyby byl zákonodárce chtěl ručení za trvání společenstva obmeziti jen na podíly, byl by to zajisté vytknul již v § 2., v němž právě kardinální zásadu ohledně ručení stanovil. Tam ale nepravil, že u společenstev s ručením neobmezeným solidární ručení s veškerým jměním, resp. u společenstev s ručením obmezeným ručení až do určitého, předem (v stanovách) ustanoveného obnosu nastává teprve likvidací neb konkursem, nýbrž stanoví tam ručení toto všeobecně bez rozdílu, zda společenstvo trvá, neb jest již v likvidaci neb konkursu. Z tohoto všeobecného znění § toho plyne tudíž jasně a zřejmě, že ručení přes podíly platí i za trvání společenstva jednoho i druhého.
Jelikož tudíž ustanovení § 62. stanov žalujícího společenstva, že ztráta, nestačí-li závodní podíly, rozvrhne se na veškeré členy v poměru k jich závodním podílům, úplně přiléhá na tuto kardinální zásadu § 2. cit. zák., nelze právem tvrditi, že by ustanovení toto ve smyslu § 11. cit. zák. v čemkoli a jakýmkoli způsobem uchylovalo se od ustanovení tohoto zákona.
Ze zákonodárce nepřál si ukvapeného zrušování společenstev (a takové zrušení nastává, jak samo sebou se rozumí a v § 41. cit. zák. výslovně jest řečeno, již i pouhou likvidací), plyne z § 33. odst. 2. 1. c., dle něhož ku zrušení společenstva usnesením valné hromady — 151 —
vyžaduje se většina nejméně dvoutřetinová. Dlužno z toho souditi, že dá-li se reparticí schodek závodními podíly nekrytý uhraditi a tím společenstvo likvidace neb konkursu uchrániti, tendenci zákonodárcově v tomto § 33. odst. 2. vyjádřené spíše a lépe tím se vyhoví než zrušením společenstva. Avšak při společenstvu předluženém nemohlo by to zůstati při pouhém zrušení společenstva likvidací, nýbrž muselo by dle rigorosního předpisu § 49. cit. zák. bezvýjimečně a neúprosně dojíti na konkurs. Konkursu by se likvidující společenstvo tudíž nevyhlo ani napotomním usnesením valné hromady na repartici schodku. Konkurs by se ovšem mohl zrušiti, ale společenstvo, útratami likvidace a konkursu, jakož i zastavením dalšího obchodování od zahájení likvidace finančně ještě více seslabené, by sotva již se dalo při životu zachrániti.
Pro názor zde zastávaný dá se konečně uvésti též § 69. cit. z. Ten ustanovuje totiž, že předpisy §§ 61.—68., totiž že představenstvo společenstva povinno jest, aby sestavilo repartici příspěvků členských na schodek (§ 61. odst. 1.) a že jest oprávněno, ano povinno, aby soudem schválené příspěvky na společnících exekučně vymáhalo (§ 65. odst. 4.), platí též, nestačí-li jmění společenstva (tudíž suma podílů implicite) k uspokojení věřitelů, konkurs však nicméně z důvodu § 66. k. ř. se neuvalí. Připouští-li se repartice bez likvidace a bez konkursu v případě takovém, nelze nahlédnouti, proč by se neměla připouštěti vůbec.
Podotknuti ještě dlužno, že pro společenstvo s neobmezeným ručením nemá zákon obdobného ustanovení § 84. cit. zák., platícího pro společenstva s ručením obmezeným; z čehož plyne, že při společenstvu s ručením neobmezeným, byť i jeho jmění na dluhy nestačilo, představenstvo konkursu ohlásiti nemusí, nýbrž vzdor předlužení podnik dále vésti může, což ale zpravidla nebude jináče možno, leč provedením repartice schodku.
To, co první soudce pro svůj názor z § 73. cit. zák. odvozuje, se sem nehodí, nejsouc k otázce repartice vůbec v žádném vztahu a není tudíž třeba, blíže se tím zabývati.
Oproti tomu však, že dřívější právoplatná rozhodnutí téhož žalujícího společenstva odbývá prostě poukazem na §. 12. ob. z. obč., lze právem namítnouti, že dřívější dotyčné spory vedl přec týž žalobce z téhož právního důvodu a rovněž proti svým členům. Mohl dle § 11. č. 1. a 2. c. ř. s. žalovati veškeré dotýčné členy jedinou žalobou a proto jest to vlastně jeden a týž právní případ a nikoliv případy dle stran i žalobního objektu různé.
Tyto právní a praktické úvahy odůvodňují výtku odvolatele ohledně nesprávného posouzení právní věci.
Nicméně nemohl soud odvolací rozhodnouti ihned ve věci samé, jelikož první soudce důkazů k opodstatnění nároku žalobního, ač žalovanou, až na jedinou okolnost, že zemřelý K. W. spo- —152 —
lečníkem žalující záložny byl, veškeré ostatní faktické okolnosti žalobu zakládající šmahem popřeny byly, nepřipustil.
Bylo proto dle § 496. čís. 3. c. ř. s. rozsudek naříkaný usnesením zrušiti a spisy I. stolici k doplnění vrátiti. (Dokonč.) — 174 —

Praktické případy.

Repartice schodku společenstva s neobmezeným ručením, pokud toto trvá, jest nepřípustným a opačné ustanovení stanov neplatným.
(Dokončení.)
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu žalované, rozhodnutí II. stolice zrušil a jí nařídil, aby nehledíc k uváděnému důvodu zrušovacímu o odvolání žalobkyně dále po zákonu jednala.
Důvody:
Především dlužno oproti tomu, co se podotýká na konci důvodů rozhodnutí soudu odvolacího o významu rozhodnutí, jež vydána byla v dřívějších sporech téže žalobkyně proti jiným žalovaným na zaplacení repartičních obnosů na ně vypadajících, vytknouti, že nejsou účastny právní moci ve smyslu § 411. c. ř. s. již proto, že jest osoba žalovaných různá a že se tudíž zplna a zcela použiti musí ustanovení § 12. obč. zák.
Na tom nemůže ničeho měniti okolnost ta, že by byla žalobkyně mohla jednou a touže žalobou žalovati na zaplacení všechny společníky, kteří jsou v prodlení v zaplacení repartičních kvót, poněvadž tu taková kumulace žalob právě není, není tu také jednotného společenství v rozepři ve smyslu § 14. c. ř. s. mezi jednotlivými společníky a musí následkem toho také zkoumán býti právní poměr žalobkyně ku každému z jednotlivých společníků zvlášť a musí také zvlášť o něm býti rozhodnuto, z čehož sama sebou plyne možnost různého posouzení. Ve věci samé musí se přisvědčiti rekursu, který vytýká rozhodnutí soudu odvolacího nesprávné právní posouzení věci. Jest ovšem všeobecně správné, že §§ 53., pak 60. a násl. zák. o spol. upravují právní poměr členů společenstva s ručením neobmezeným na venek, t. j. oproti věřitelům společenstva.
Při tom se však musí ohledně zákonných ustanovení o řízení repartičním (§§ 61. a násl. zák. o spol.) učiniti obmezení, že jsou předem k tomu ur čena, aby upravovala vnitřní poměr společníků mezi sebou potud, pokud řízením tímto bez újmy práv, jež vyhražena jsou věřitelům společenstva v §§ 60., 72. a 73. 1. c. proti jednotlivým společníkům, za účelem zamezení nesčetných sporů společníků se společníky na poskytnutí regresu vyšetřeny a stanoveny býti mají podíly, kterými má jeden každý společník v poměru k druhým společníkům přispívati ku krytí schodku věřitelů.
Avšak právě okolnost ta, že se zákonodárce viděl pohnuta, nařídili k upravení poměru společníků mezi sebou v případě likvi- — 175 —
dace aneb konkursu, k němuž dle ustanovení § 69. 1. c. náleží netoliko případ formálního vyhlášení konkursu, nýbrž i případ materielního státu cridae, který dle ustanovení § 60. konk. ř. k formelnímu vyhlášení konkursu věsti nemůže, zcela zvláštní řízení repartiční, které se má provésti pod kontrolou soudu a které opatřeno jest zvláštními kautelami (viz §§ 63. a 64., obzvláště však § 60. zák. o spol.), nutí ku předpokladu, že pokud trvá společenstvo, za nepřípustné uznati se musí řízení rozvrhové, již se kontrole soudu úplně vymyká a jímž nuceni býti mají společníci, platiti společenstvu více, než kam sahají meze jich společenských podílů. Tento závěr jest tím více ospravedlněn, poněvadž nemůže o torm býti pochybnosti, že jakmile stav dluhů společenstva převyšuje jmění jeho, k němuž patrně také reservní fond a dle § 49. zák. o spol. závodní podíly společníků čítati dlužno a pokud tento stav nelze pokládati snad pouze za zcela přechodné a nepatrné váznutí' platů, je tu status cridae, který ukládá společenstvu resp. představ venstvu stejně jako každému jinému dlužníku již vedle všeobecného předpisu § 486. al. 1. tr. z. povinnost, zastaviti ihned vedení závodu a podati ihned návrh na vyhlášení konkursu, tudíž přivoditi právě onu podmínku, která umožňuje provedení řízení repartičního, jež upraveno jest v zákoně o společenstvech.
Oproti tomu nelze namítati, že, stanoví-li stanovy rozvrh schodku na společníky, patří dotyčný nárok společenstva proti členům jeho spolu ku jmění společenstva a že následkem toho fakticky předlužení tu potud není, pokud dluhy společenstva nepřesahují úhrnné jmění společníků.
Neboť takovéto ustanovení stanov, předpokládaje, že odpovídá zákonu, utvořilo by jen právní poměr, z něhož by vzniknouti mohl nárok na krytí proti společníkům.
Existentní byla by však pohledávka teprve legálním usnesením společenstva, jež zní na repartici schodku. Tomu muselo by však předcházeti sestavení bilance a zjištění schodku, tudíž právě opět zjištění státu cridae, který představenstvu ukládá povinnost, žádati za vyhlášení konkursu.
Ze konečně zákon o společenstvech sám nepokládá repartiční obnosy, které se mají od společníků platiti ku krytí schodku věřitelů a které placeny byly za jmění společenstva, dokazuje právě ustanovení § 61. zák. o spol., dle kterého provésti se má řízení repartiční teprve tehdy, když návrh na konečný rozvrh o konkursu již zjištěn, když tedy veškeré jmění společenstva do konkursní podstaty patřící jest již realisováno.
Odvolací soud dovozuje z § 2. a 5. čís. 6. zák. o spol., že je ustanovení § 62. těchto stanov přípustným, avšak neprávem.
§ 2. al. 2, lit. c nepraví nikterak, že při společenstvu s ručením neobmezeným ručí společníci také oproti společenstvu za všechny závazky jeho solidárně celým svým jměním. —176 —
§ 2. ustanovuje jen všeobecně rozvrh společenstev na společenstva s ručením neobmezeným a společenstva s obmezeným ručením svých členů a stanoví charakteristickou známku rozdílů obou společenstev.
V čem pozůstává solidární ručení členů ustanovené pro prvnější společenstva, oproti komu, jakým způsobem a v které době dochází platnosti, ustanovují §§ 53. až 75. zák. o spol. Těmito nabývá všeobecná norma § 2. obsahu a ústroje.
Také nařízení § 5. č. 6. zák. o spol. nelze použiti pro právní náhled soudu odvolacího.
Nařízení to lze, jak procesní soud prvé stolice právem vytýká, pojímati jen v ten smysl, že vzešlá snad ztráta může býti rozdělena mezi jednotlivé společníky jen až do výše podílů společenských.
Závodní podíl, který se dle § 5. č. 5. zák. o spol. ve smlouvě společenské přesně a ciferně uvésti má, ustanovuje míru placení, která přísluší každému jednotlivému společníku, nad kterou proti své vůli k dalšímu plnění přidržován býti nemůže.
Tím neztrácí ustanovení § 5. č. 6. zák. o spol. nikterak veškerého významu, jak se domnívá soud odvolací.
Neboť i s obmezením na závodní podíly možné jest rozdělení ztráty na jednotlivé společníky různým způsobem: rozdělení státi se může ku př. podle hlav aneb podle závodních podílů, může se však také státi podle počtu závodních podílů každého jednotlivého společníka v různém poměru percentuálním.
Stanoviti tuto míru zúčastnění se společníků jest podle citovaného předpisu zákona právě také věcí společenské smlouvy.
Zcela pochybený jest důvod, který vyvodil odvolací soud z § 33. odst. 2. zák. o spol.
Zákon požaduje ovšem pro usnesení na zrušení společenstva, pokud snad smlouva společenská něco jiného neustanovuje, kvalifikovanou většinu.
Z toho však přece nelze vyvoditi závěr, že předpis § 486. tr. z., který váže všechny obyvately a všechny právní subjekty státu, nemá právě platiti na společenstva s ručením neobmezeným.
Poslednější závěr nepřipouští také skutečnost ta, že zákon o společenstvech ukládá v § 84. specielně představenstvu společenstva s ručením obmezeným povinnost, aby, jakmile jmění společenstva nekryje více dluhy, podal návrh na vyhlášení konkursu.
Stejnou povinnost ustanovuje přece § 49. zák. o spol. pro likvidátory každého společenstva a nebylo by lze nahlédnouti, proč vzdor všeobecnému předpisu § 486. tr. zák. právě představenstvo společenstva s ručením neobmezeným má míti postavení jiné.
Poněvadž pak zákonný předpis, že povinnost společníků ručiti počne účinkovati, když nastane likvidace aneb konkurs, patří k těm, ohledně kterých se odchylka od zákonné normy neprohlašuje výslovně za přípustnou, o čemž tedy vedle §11. zák. o spol. smlouva společenská ničeho jiného ustanovovati nesmí, musí se ustanovení — 177 —
§ 62. přítomných stanov prohlásiti za protizákonné a neplatné (§ 878. obč. zák.)
Následkem toho bylo tedy rekursu žalované vyhověno, usnesení soudu odvolacího, jež spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zrušeno a zařízeno, jak shora patrno.
(Rozh. z 13. března 1907 č. 1229.)
Na to zem. soud v Brně, jsa dle § 511. c. ř. s právním názorem nejvyššího soudu vázán, odvolání zamítnul.2 J. B.

*) Vzhledem na odchylnou judikaturu nejvyššího soudu a praktickou důležitost otázky, o kterou jde, uveřejňujeme důvody rozhodnutí všech tří stolic v plném znění.
*) Toto rozhodnutí nej v. soudu opírá se o judikat z 24. dubna 1906 praes. 301 z r. 1904 (off sb. nová řada č. 909), jenž v judikatuře nejv. soudu v této otázce způsobil obrat.Opačná rozhodnutí nejv. soudu: ze dne 11. března 1903 č. 16993 ex 1902 (off. sb. n. ř. č. 672), ze dne 12. dubna 1904 č. 5467 (off. sb. n. ř. č. 832), ze dne 4. ledna 1906 č. 19559 ex 1905. (Zprávy Pr. J. Mor. r. 1906 str. 193.)

Citace:

Repartice schodku společenstva s neobmezeným ručením, pokud toto trvá, jest nepřípustným a opačné ustanovení stanov neplatným.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 3, s. 157-166, 188-191.