Č. 5461.

Vojenské věci. — Církevní věci: I. * Byl-li pensionovaný vojenský duchovní ustanoven farářem na faře náboženské matice a dostává-li doplněk kongruy podle zákona z 19. září 1898 č. 176 ř. z., sluší ve smyslu §§ 12 a 95 zákona č. 76/22 Sb. rozuměti příjmem spojeným s místem tím veškeré služební příjmy, cenu naturálních požitků v to počítajíc, které farář ten pobírá od náboženské matice jako fondu veřejného. — II. O právní povaze náboženské matice jako fondu veřejného.
(Nález ze dne 8. března 1926 č. 4515.)
Prejudikatura: Boh. 2316 a 3501 adm. a j.
Věc: Josef Š. v D. (adv. Dr. B. Jedlička z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o redukci zaopatřovacích požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí z 5. května 1925 se zrušuje pro vady řízení, stížnost do rozhodnutí ze 13. srpna 1924 se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: § 12 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. stanoví, že voj. gážisté (čekatelé) ve výslužbě, vstoupivší do civ. státní (jí rovné) služby — vyjímajíc službu za denní nebo týdenní plat — pozbývají nároku na voj. výslužné 1. dnem toho měsíce, ve kterém se počíná nárok na plat z nové služby. Přídavek za zranění, mají-li jaký, vyplácí se jim dále. Nepřevyšují-li veškeré s novým místem služebním spojené příjmy (cenu naturálních požitků v to počítajíc) aspoň o 1/3 voj. výslužné, — přísluší příplatek vojenský ve výši rozdílu mezi výše zmíněnými příjmy a výslužným, zvýšeným o 1/3 na účet voj. správy. § 95 téhož zákona stanoví, že civ. stát. službě jsou podle tohoto zákona na roven postaveny veškeré civ. služby (skutečné nebo zatímně) za stálý plat od státu, župy (země, kraje), okresu, obce, měst s právem municipálním nebo jejich podniků, jakož i veř. fondů a drah veř. dopravě sloužících, je-li s těmito službami soustavně spojeno právo na zaopatření, a § 114 přiznává cit. zákonu zpětnou účinnost dnem 1. ledna 1920.
St-l, jenž jest od 1. dubna 1919 farářem v D., byl jako polní superior II. tř. býv. armády rak.-uh. převzat do čs. armády v hodnosti gážisty a byv přeložen dnem 1. března 1919 do výslužby (Osobní věstník mno z 11. března 1922 č. 23), požívá zaopatř. požitků dle ustanovení zákona z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. se zvýšením ve smyslu zákona z 27. ledna 1921 č. 48 Sb. Žal. úřad, vycházeje v obou nař. rozhodnutích ze skutkového a právního předpokladu, že st-l pobírá jako farář plat z náboženské matice a že táž jest veř. fondem, přiznává st-li ode dne 1. ledna 1920 pouze vojenský příplatek, jejž vypočetl rozhodnutím ze 13. srpna 1924 na 5513 K 29 h, rozhodnutím pak z 5. května 1925, — jímž úřad své rozhodnutí prvé zrušil, — na rok 1920 částkou 5218 K 25 hal, na rok 1921 částkou 4511 K 25 hal., na rok 1922 částkou 4689 K 25 hal., na roky 1923 a 1924 částkou 5169 K 25 hal. a stejně i na rok 1925 pro případ, že se st-lovy civ. příjmy nezmění. Při tom započetl žal. úřad do civ. příjmů st-lových mimo požitky kongruové, jež byly st-li v uvedených letech hotově vypláceny, také výnos z farních pozemků a hodnotu naturálního bytu st-lova.
St-l přiznává sice, že fara, o kterou jde, je farou náboženské matice, ale naproti oběma nař. rozhodnutí tvrdí, že náboženská matice není veř. fondem ve smyslu §u 95 cit. zák., neboť § 95 zařazuje služby u veř. fondů vedle služeb konaných státu, župám (zemím, krajům), okresům a obcím a má tedy na mysli jen fondy sloužící veřejným účelům těchto veřejnoprávních koprorací a jimi dotované, kdežto náboženská matice neslouží účelům žádné z těchto korporací, nýbrž jen účelům církve katolické, jest tedy samostatnou právnickou korporací úplně mimo stát stojící a od něho odlišnou — statky pak, z nichž nábož. matice sestává, jsou, jak praví čl. 31 cís. patentu z 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z., podle jejího vzniku majetkem církve, spravují se sice státními orgány, ale jménem církve, a dotace, jež nábož. matice od státu dostává, jsou pouhou zápůjčkou, které se musí státní pokladně vrátiti, jakmile se u nábož. matice vyskytne přebytek.
Nss nesdílí stanovisko stížnostmi zastávané.
V nálezu Boh. 2316 adm., jehož se stížnost dovolává, vyslovil nss pouze, že nábož. matice jest fondem od státní pokladny rozdílným, vybaveným samostatnou osobností právní, a že statky, z nichž sestává, jsou podle svého vzniku majetkem církve a jejím jménem se také spravují; leč výrokem, že nábož. matice jest fondem od státní pokladny rozdílným čili samostatným souhrnem jmění věnovaného určitým účelům, není ještě řečeno, jak stížnosti míní, že není fondem veřejným. Též tuto otázku, je-li nábož. matice fondem veřejným čili nic, řešil již nss ve svém nálezu Boh. 3501 adm., v němž dospěl k závěru, že církevní jmění v širším slova smyslu není veř. fondem, ale že nábož. matice nabyla povahy fondu veř. i když ne z povahy své a ze vzniku svého, tedy aktem císaře Josefa II., jenž jako nositel svrchované moci správní i zákonodárné ve státě vyslovil ve dvorském rozhodnutí ze 7. prosince 1786 (Kropatschek: Josef II., sv. 10 str. 715), že veř. fondem jest rozuměti také fondy nadační, nábož. a studijní, »weil das demselben gewidmete Vermögen, ein Teil des der öffentl. Staatsverwaltung unterliegenden Staatsvermögens selbst ist.« K tomu bylo by pouze dodati, že právní povaha nábož. matice jako fondu veř. nebyla zákonodárcem brána ani později v pochybnost, jak tomu svědčí § 4 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., jenž mluví o presentaci na obročí dotované zcela nebo z větší části ze státní pokladny, z nábož. fondu nebo jiných veřejných prostředků.
Pokud tedy jde o tuto otázku, nejsou stížnosti důvodné i nutno při výpočtu v § 12 zákona uvedeném přihlížeti k veškerým služ. příjmům, cenu naturálních požitků v to počítajíc, které st-l jakožto farář pobírá od nábož. matice, ale ovšem také jen k oněm příjmům, které od ní jakožto od fondu veř. pobírá, nikoliv tedy k příjmům, které z fondu veř. nepocházejí.
V daném případě jde o výpočet stanovený v rozhodnutí z 5. května 1925, neboť výpočet, k němuž došlo v rozhodnutí ze 13. srpna 1924, není více předmětem přezkoumání tohoto soudu, byv. nař. rozhodnutím z 5. května 1925 zrušen. Výpočtu stanovenému rozhodnutím z 5. května 1925 vytýká stížnost nezákonnost z důvodu, že se do civ. příjmů st-lových započítává též výnos z farních pozemků, ačkoliv jest výnos ten již na základě fase započítán v kongrue, z níž se proto vyplácí st-li jen doplněk, a vadnost z důvodu, že tato okolnost nebyla vyšetřena. Dále vytýká stížnost, že částky čítané st-li pod titulem, »kongrua atd.« za léta 1920—1925 nejsou správné, poněvadž správně činí kongrua za řečená léta jen 5705 K, 7980 K, 7980 K, 7740 K, 7740 K a 7740 K, takže bylo k těmto částkám přičísti pouze hodnotu naturálního bytu 240 K ročně.
Tato druhá námitka není důvodná. K dotazu žal. úřadu sdělila totiž zsp v Brně přípisy z 27. prosince 1924 a ze 12. ledna 1925, že st-l dostal na kongruových požitcích se všemi přídavky v létech 1920 až 1924 incl. částky 5815 K 88 h, 8450 K 88 h, 8210 K 88 h, 7730 K 88 h a 7730 K 88 h, a že v těchto částkách jsou zahrnuty pouze požitky z nábož. matice, nikoli však také cena naturálních požitků nebo cena naturálního bytu a výnos z farních pozemků. Žal. úřad, uváděje v nař. rozhodnutí druhém tyto částky pod titulem »kongrua atd.«, měl tedy pro toto započtení dostatečný podklad ve spisech, kdežto stížnost, uvádějíc částky nižší, obmezuje se na pouhé tvrzení, ničím nedoložené.
Jinak jest tomu s námitkou prvou. Jak bylo již výše řečeno, lze ve smyslu § 12 cit. zákona č. 76/1922 započísti st-li jen příjmy, jež pobírá od fondu veř., čili v daném případě od nábož. matice, lze tedy výnos farních pozemků, jichž st-l užívá, započísti jen tenkráte, jestliže pozemky ty jsou součástí jmění nábož. matice jakožto veř. fondu a nikoli snad jen na příklad farním beneficiem zřízenými od patrona, ať jest patronem tím nábož. matice nebo kdokoli jiný (§§ 1 a 4 zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z.). Otázka tato nebyla zodpověděna ani nedosti přesnými údaji stížnosti, že fara, o kterou jde, jest farou nábož. matice, ani tím, že stížnost nenamítá ničeho proti započtení hodnoty nátur. bytu. Poněvadž pak správní spisy neposkytují žádného podkladu pro řešení této otázky, jest řízení neúplným i musilo býti nař. rozhodnutí z 5. května 1925 zrušeno dle §u 6 zák. o ss.

Citace:

č. 5461. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 536-538.