NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 11317.

Vojenské věci: * Majitel provozovacího nebo průmyslového závodu, který byl ve smyslu § 18 zák. o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z. »přenechán vojenské správě ku potřebě«, není již z tohoto důvodu podle předpisu § 3 lit. a) zák. č. 231/1924 Sb. osvobozen od placení vojenské taxy.
(Nález ze dne 30. května 1934 č. 8354.)
Věc: Rudolf a Tomáš N. v B. proti ministerstvu vnitra o vojenskou taxu.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebními rozkazy osp-é v Kamenici nad Lipou z 15. ledna 1924 byla st-lům vyměřena podle zák. č. 30/1907 ř. z. služební taxa náhradní za roky 1916 až 1918. Platební rozkazy nabyly moci práva. Po vydání zák. z 29. září 1924 č. 231 Sb. domáhali se st-lé osvobození od zmíněných služebních tax náhradních na základě § 3 cit. zák. z důvodu, že v podniku Tomáš N. a spol. v B., jehož jsou veřejnými společníky, konali válečné úkony podle zák. č. 236/1912 ř. z. Osp v Kamenici nad Lipou výměry z 8. února 1926 nevyhověla žádostem z důvodu, že st-lé nenáleželi jakožto společníci k personálu podniku. Odvolání st-lů nevyhověla zsp v Praze rozhodnutími z 18. března 1926 z důvodů uvedených I. stolicí a proto, že st-lé nekonali ve zmíněných letech jako domobranci činné služby a že se § 4 zák. č. 231/1924 Sb. vztahuje pouze na osoby, které nepodaly přihlášky k vyměření vojenské taxy. Ani min. vnitra, davši doplniti provedené šetření, nevyhovělo odvolání st-lů nař. výnosy z těchto důvodů:
»Žádost svou o odpis služební taxy náhradní, jakož i své odvolání jste opřel o § 3 lit. a) č. 231/1924 Sb. a tvrdíte, že jste v závodě firmy Tomáš N. a spol. v B. konal válečné úkony. V dalším řízení tvrdíte, že jste byl do jmenovaných závodů přidělen jako vojín. Obě námitky jsou bezpodstatné a nebyly potvrzeny ani okresním doplňovacím velitelstvím v Jindřichově Hradci, jehož svědectví se dovoláváte, ani zápis, který byl Vám dán k nahlédnutí, ani vojenská knížka nemá o tom zmínky. Plukovníku v. v. Josefu R., kterého vedete jako svědka, není známo, že Vám Vaše služba v závodě je počítána jako válečný úkon. Dále jest Vaše námitka, že jste ve jmenovaném závodě konal válečné úkony, zejména také již proto bezdůvodná, že jste byl vzhledem k ustanovení § 5 odst. 1 lit. b) zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. jakožto domobranec, který byl v postavení, zakládajícím podle § 2 předposl. odst. zák. o domobraně ze 6. června 1886 č. 90 ř. z. osvobození od služby v domobraně, také naprosto osvobozen od osobních služebních úkonů podle cit. zák. o válečných úkonech. Tomu nasvědčuje ostatně i výjimka uvedená v bodu 1. vyhlášky Vámi v opisu předložené, podle které jste nenáležel k osobám podléhajícím zákonu o válečných úkonech. Další šetření, zejména u okr. soudu v Třešti, nepovažuje min. vnitra vzhledem k výše uvedenému již za nutné. Poněvadž se Vám nepodařilo osvědčiti důvod, pro který činíte nárok na osvobození od vojenské taxy, nenáleží Vám vzhledem k ustanovení § 3 lit. a) zák. č. 231/1924 osvobození od služební taxy náhradní za uvedené roky.«
O stížnostech uvážil nss:
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že st-lé neprokázali, že v rozhodné době konali v závodě firmy Tomáš N. a spol. v B. válečné úkony, ani že do zmíněného závodu byli přiděleni jako vojíni, takže od placení vojenské taxy náhradní nejsou osvobozeni. V obou směrech dovolal se pak především toho, že tvrzení st-lů nebyla potvrzena ani okr. doplňovacím velitelstvím v Jindřichově Hradci, ani osobními záznamy, ani vojenskou knížkou.
Co se týče toho, že st-lům se nepodařil průkaz, že do závodu byli přiděleni jako vojíni, čili že jejich činnost v závodě nutno klásti na roveň konání vojenské služby, nemají stížnosti žádné řádně konkretisované námitky ve smyslu § 18 zák. o ss. Uvádí-li stížnosti, že nezáleží na tom, zda st-lé byli do závodu přiděleni jako vojíni nebo konali-li válečné úkony, ježto v žádném případě nejsou povinni platiti vojenskou taxu, jest to ovšem pravda, ale záleží právě na tom, zda aspoň jeden z těchto předpokladů pro osvobození od taxy náhradní je splněn, a nelze oba tyto osvobozovací důvody spolu směšovati, neboť se podstatně od sebe liší. Předmětem sporu jest tudíž jedině otázka, zda předpis § 3 lit. a) zák. č. 231/1924 Sb. na st-le dopadá, čili zda v letech 1916—1917, resp. 1916—1918 konali válečné úkony podle § 4 nebo 6 zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z.
St-lé opírají své tvrzení, že tomu skutečně tak bylo, v podstatě o dvě okolnosti, jednak že jako domobranci obdrželi dovolenou pro celou dobu, o kterou jde, pro dotyčný závod, resp. byli zproštěni, jednak že tento závod byl zabrán pro válečné úkony, v důsledku čehož i oni konali válečné úkony.
Co se prvější okolnosti týče, neplyne z ní vůbec nic pro zodpovědění sporné otázky, neboť zproštění domobrance od konání činné služby může se státi z různých důvodů a st-lé v řízení správním nereprodukovali žádného průkazu, že byli zproštěni výslovně za účelem konání válečných úkonů. Avšak i druhou námitku neshledal nss důvodnou.
Zákon o válečných úkonech rozlišuje mezi jiným mezi osobními služebními úkony pro válečné účely (§§ 4, 5, resp. 6) a mezi povinností držitelů provozovacích a průmyslových závodů svůj závod dále vésti nebo i s personálem ku potřebě přenechati (§ 18). § 3 lit. a) zák. č. 231/1924 Sb. osvobozuje od povinnosti platiti vojenskou taxu osoby, které konaly válečné úkony podle § 4 nebo 6 zák. č. 236/1912 ř. z. Zákon č. 231/1924 Sb. poskytuje osvobození od vojenské taxy tedy výslovně jen osobám, které konaly určité válečné úkony, jmenované v §§ 4 a 6 zák. o válečných úkonech. Držitelé provozovacích a průmyslových závodů, kteří podle § 18 tohoto zák. jsou povinni k účelům v § 1 stanoveným svůj závod dále vésti nebo jej i s personálem (§ 6) ku potřebě přenechati, v § 3 lit. a) zák. č. 231/1924 jako takoví jmenováni nejsou a nemohou proto z tohoto titulu konání válečných úkonů se domáhati osvobození od vojenské taxy. Ježto pak podle cit. § 3 lit. a) jsou od této povinnosti osvobozeny osoby, konavší válečné úkony podle § 6 zák. o válečných úkonech, tento § 6 však mluví jen o osobách náležejících ku personálu dožadovaného....průmyslového závodu, které jsou zavázány setrvati ve svém dosavadním služebním nebo pracovním poměru, nelze mezi ně počítati majitele tohoto závodu, což plyne také z textace § 18, který rozlišuje mezi držiteli průmyslových závodů a jejich personálem a u tohoto jen cituje § 6. Poněvadž pak jest nesporno, že st-lé byli v rozhodné době společníky firmy a tedy spolumajiteli závodu Tomáš N. a spol. a st-lé netvrdí a tím méně dokazují, že přes to na základě zvláštního právního titulu byli také zaměstnanci firmy, nemohou z okolnosti, že snad jejich závod byl rekvirován pro válečné úkony, resp. že stál pod vojenskou správou, pro osvobození od vojenské taxy nic vyvozovati s hlediska cit. § 6.
Žal. úřad popřel pak výslovně, že by st-lé byli konali válečné úkony podle § 4 zák. o válečných úkonech, dovolav se v tomto směru ustanovení § 5 odst. 1 lit. b), který praví, že od konání osobních služebních úkonů jsou osvobozeni ti, kteří jsou v postaveních, která na základě § 2 zák. ze 6. června 1886 č. 90 ř. z. zakládají osvobození od služby v domobraně, čemuž u st-lů právě tak jest. Tím vyslovil žal. úřad, že st-lé ke konání válečných úkonů podle § 4 vůbec nemohli býti přidrženi, ježto pro ně platil osvobozovací důvod § 5 odst. 1 lit. b). Proti tomuto právnímu názoru stížnosti vůbec žádnou námitku neformulují a zůstává proto tento důvod nař. rozhodnutí stížnostmi neotřesen.

Citace:

Č. 11317. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1137-1140.