NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9042.

Sociální péče. — Policejní právo trestní: 1. O skutkové podstatě přestupků podle §§ 5 a 6 zák. č. 71/22 o vystěhovalectví. — 2. Je politický úřad — trestaje přestupek spadající do trestní pravomoci jeho — vázán na zjištění skutkové podstaty provedené soudem při řízení o přestupku podobném, vyhraženém trestní pravomoci soudní?
(Nález ze dne 6. února 1931 č. 20759/30.)
Prejudikatura: Boh. A 8182/29.
Věc: Antonín M. v M. proti ministerstvu vnitra o přestupek zákona o vystěhovalectví.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp-é v M. z 31. ledna 1925 byl st-l uznán vinným přestupkem §§ 5 a 6 zák. z 15. února 1922 č. 71 Sb., jehož se dopustil tím, že na jaře 1924 uděloval informace o vyhlídkách vystěhovalectví do Uruguaye bez povolení min. soc. péče a pokoušel se zjednati pro tuto zem osadníky, a byl odsouzen k pokutě 200 Kč, pro případ nedobytnosti ke 4dennímu vězení. Zsp v Praze rozhodnutím ze 6. listopadu 1925 nevyhověla odvolání podanému st-lem proti uvedenému nálezu, pokud jím byl st-l odsouzen pro přestupek § 5 cit. zák., poněvadž výpovědí svědka Jana P. jest prokázáno, že když přišel žádati st-le o informace o vyhlídkách vystěhovaleckých do Uruguaye, byl mu přečten dopis F.-ův, který podle doznání st-lova obsahoval informace o vystěhovalectví, čímž již jest dána skutková trestní podstata přestupku § 5 zák. o vystěhovalectví, nehledíc ani k tomu, že podle zjištění četnictva i podle obsahu rekursu st-1 osobně podobné informace interesentům udílel, ač k tomu neměl povolení min. soc. péče. Pokud však byl st-1 uznán vinným též přestupkem § 6 zák. o vystěhovalectví, zrušila zsp tuto část nálezu pro nedostatek skutkové trestní podstaty, neboť provedeným šetřením není spolehlivě prokázáno, že by byl st-l osadníky pro cizinu také skutečně zjednal, a pouhý pokus o to není zákonem prohlášen za trestný.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání proti tomu podané zamítnuto. —
Uvažuje o stížnosti podané na toto rozhodnutí, zabýval se nss nejprve námitkou, vytýkající, že trestnímu nálezu, který byl nař. rozhodnutím v cestě instanční potvrzen, jest položena za základ skutková podstata, na jejímž podkladě okresní soud v M. rozsudkem z 9. prosince 1924 st-le osvobodil. Rozvádějíc tuto námitku, tvrdí stížnost, že byla porušena zásada »ne bis in idem«, jejíž platnost v trestním právu je všeobecně uznána, když byl st-1 pro tutéž skutkovou podstatu, pro kterou byl okresním soudem v M. osvobozen, správním úřadem odsouzen.
Bezdůvodnost této výtky je zřejmá již z toho, že v soudním řízení, na něž se st-l odvolává, byl obžalován pro přestupek § 1 zák. z 21. ledna 1897 č. 27 ř. z. pro provozování nebo zprostředkování vystěhovaleckých obchodů, kdežto ve správním řízení byl odsouzen pro přestupek § 5 zák. z 15. února 1922 č. 71 Sb., jehož se dopustil tím, že bez povolení min. soc. péče uděloval informace o vyhlídkách vystěhovalectví, tedy pro skutkovou podstatu zcela jinou, než byla ona, ze které vycházel jmenovaný okresní soud.
Poněvadž však zmíněný rozsudek okresního soudu v M. se týká přestupku § 1 zák. z 21. ledna 1897 č. 27 ř. z., kdežto správními úřady byl st-1 odsouzen pro přestupek § 5 zák. č. 71/22, lze zmíněnou námitku stížnosti vyložiti i v ten smysl, že správní úřady jsou vázány na skutkové zjištění pravoplatného rozsudku trestního soudu. Výkladu tomu může svědčiti i okolnost, že stížnost sama poukazuje na to, že zák. č. 27/1897 ř. z. byl zrušen cit. čsl. zákonem o vystěhovalectví, a že stížnost při tom klade hlavně váhu na odůvodnění zmíněného osvobozujícího rozsudku soudního. I když se stížnost takto vyloží, nelze jí dáti za pravdu, neboť ani v min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z., upravujícím trestní řízení před úřady správními, ani nikde jinde není stanoveno, že správní úřady, rozhodujíce o přestupcích policejních, jsou vázány zjištěním, k němuž dospěl trestní soud, vykonávaje pravomoc příslušející mu podle zákona. Naopak jest z norem upravujících trestní řízení správní zřejmo a plyne to také z povahy věci, že správní úřady musí samy zjistiti skutkovou podstatu přestupku, k jehož stíhání jsou podle zákona povolány, a že oceňují výsledky průvodního řízení před nimi provedeného podle vlastního volného uvážení (srov. nál. Boh. A 8182/29). I když snad úřad se nepokládal za vázána skutkovým zjištěním trestního soudu, nýbrž hodnotil výsledky průvodního šetření samostatně, nelze důvodně vytýkati, že postup ten byl nezákonný nebo vadný.
Pokud pak je ve shora zmíněné námitce obsažena i výtka, že skutková podstata přestupku kladeného st-li za vinu nebyla ve správním řízení dostatečně zjištěna, kdyžtě st-l byl pro tutéž skutkovou podstatu osvobozen v soudním řízení, poskytujícím všechnu záruku, že řízení bude provedeno bezvadně po objektivní stránce, je výtka ta vyvrácena již tím, co bylo předem uvedeno.
Podle názoru stížnosti má dále žal. úřad neprávem za to, že jest dána skutková podstata přestupku § 5, ježto prý ani nebylo prokázáno, ze st-l udílel informace, které by měly pro interesenty nějakou cenu, ani nebylo tvrzeno a zjištěno, že obsah těchto informací záležel ve sdělování vyhlídek pro vystěhovalce do Uruguaye. St-l nemůže podle názoru stížnosti pro uvedený přestupek býti trestán také proto, poněvadž neudílel informace po živnostensku, nýbrž jen příležitostně z toho důvodu, že obsah dotčeného dopisu se stal známým bez jeho přičinění, a stěžovatel nebral také za informace žádné úplaty. Při tom není prý nikterak prokázáno, že st-l sděloval interesentům celý obsah dopisu. Stížnost dovozuje, že skutková podstata přestupku nebyla ani svědeckými výpovědmi prokázána. O námitkách těch uvažoval nss takto:
Rozhodnutím druhé stolice, potvrzeným v cestě rekursní stolicí třetí, uznán byl st-1 vinným pouze přestoupením zákazu, obsaženého v odst. 2. § 5 zák. o vystěhovalectví (udílení informací o vyhlídkách vystěhovalectví bez povolení ministra sociální péče), nikoliv také přestupku § 6 (nedovolené zjednávání osadníků), ohledně něhož byl již druhou stolicí viny sproštěn. Skutkovou podstatu přestupku § 5 shledává úřad v tom, že st-li byl z Uruguaye zaslán dopis s informacemi o vystěhovalectví do této země, že st-l nechal v kanceláři dopis ten veřejně ležeti, aby každý do něho mohl nahlédnouti, že osoby, které se přihlásily, že by byly ochotny do Uruguaye se vystěhovati, upozorňoval na stávající předpisy a udílel jim informace ohledně vystěhování do Uruguaye, a že vedl záznam o osobách, které se hodlaly do Uruguaye vystěhovati.
Skutečnost, že st-li, resp. svazu, jehož st-l je sekretářem, byl zaslán z Uruguaye dopis obsahující informace o vystěhovalectví do této země, nemohla zajisté sama o sobě založiti skutkovou podstatu přestupku st-lova dle § 5 cit. zák., neboť zasláním tohoto dopisu nebyly ještě udíleny nepřípustné informace st-lem.
Úřadem tvrzený fakt, že st-l nechal dopis onen, obsahující informace o vystěhování, veřejně ležeti, mohl by jen tehdy míti v zápětí trestnost st-le, kdyby bylo prokázáno, že st-l skutečně tak učinil a že chtěl právě tímto způsobem rozšířiti mezi interesenty znalost informací v listu obsažených. Tento úmysl však st-l v řízení popřel a tvrdil, že o existenci dopisu zvěděla veřejnost bez jakéhokoliv jeho přičinění od jiných zřízenců svazu; poněvadž žal. úřad s touto jeho obranou se ve svém rozhodnutí nevypořádal, nemohlo by nař. rozhodnutí o svrchu uvedený důvod býti opřeno.
Seznamenávání osob ochotných k vystěhování do Uruguaye mohlo by snad za okolností míti určitý význam pro skutkovou podstatu přestupku § 6 (nedovolené zjednávání osadníků), z něhož st-l byl osvobozen, nelze je však subsumovati pod skutkovou podstatu přestupku § 5 (udělení informací o vyhlídkách vystěhovalectví), pro který st-l byl odsouzen.
Zbývá tudíž pouze uvážiti, mohl-li úřad odsouditi st-le proto, že udílel nepřípustné informace ohledně vystěhování do Uruguaye osobám, které se u něho hlásily. St-l tvrdí, že nikoliv, a to především proto, poněvadž není prokázáno, že by informace jím udělené měly pro dotčené osoby skutečně nějakou cenu. Výtka ta je bezdůvodná, neboť trestnost přestupku § 5 není závislá na tom, zda a jakou cenu mají udílené informace.
Výtka, že st-l udílel informace jen příležitostně bez úmyslu výdělečného, mohla by jen tehdy býti důvodnou, kdyby oba uvedené předpoklady byly splněny. Poněvadž žal. úřad v nař. rozhodnutí netvrdí, že st-l udílel informace s úmyslem výdělečným, jde pouze o to, zda splněn je i předpoklad druhý, totiž zda st-l udílel informace jen příležitostně. Že informace udíleny byly jen příležitostně, dovozuje stížnost z toho, že st-l je udílel jen z podnětu došlého dopisu jako sekretář svazu. Z tohoto fakta však neplyne závěr, který z něho činí stížnost, neboť i když akce st-le vznikla skutečně z uvedeného podnětu, není tím ještě prokázáno, že šlo o příležitostné, t. j. náhodné a zcela ojedinělé případy udílení informací. Rovněž okolnost, že st-l udílel informace ony jako sekretář svazu, nikterak jej nezbavuje viny.
Že st-l neudílel informace jen příležitostně, mohl úřad vžiti za prokázané již na základě vlastního jeho udání, obsaženého v rekursu na stolici druhou, v němž se uvádí, že vzhledem k panující nezaměstnanosti hlásila se a hlásí se ještě dnes u něho řada lidí, kteří chtějí získati informaci o usídlování v Uruguayi, a kterým st-l musil tuto informaci uděliti, při čemž je však upozorňoval na to, že ke skutečnému vystěhování může dojiti teprve tehdy, až obě zúčastněné vlády dají k tomu svůj souhlas. Z prohlášení toho je patrno, že st-l udílel informace o usídlení v Uruguayi celé řadě lidí, a že nešlo jen o případ ojedinělý. Upozorňoval-li při tom st-l na nutnost souhlasu obou vlád, nestal se ještě následkem toho beztrestným, neboť i udílení informací za účelem případného legálního vystěhování může býti trestné, děje-li se bez povolení min.
Pokud se týče obsahu informací, namítá st-l, že nebylo prokázáno, že udílel informace o vyhlídkách vystěhovalectví. V řízení vytýkal st-l, že informace jeho týkaly se pouze platných předpisů pro usídlování v Uruguayi. Ani tuto obranu nemohl však nss uznati důvodnou, když st-l netvrdí a netvrdil ani v řízení správním, že při udílení informací o usídlování v Uruguayi omezil se pouze na další sdělování úředních zpráv, vydaných tuzemskými úřady (odst. 3 § 5), jež dle výslovného ustanovení zákona trestní sankci nepodléhá a je dovolené.

Citace:

č. 9042. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 358-362.