Č. 3588.

Státní zaměstnanci: * Započetl-li úřad podle vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. určitou službu mimostátní do postupu časového a platového, není tím ještě služba ta započtena do služební doby rozhodné pro výměru odpočivných požitků.
(Nález ze dne 10. května 1924 č. 13.610/23.)
Věc: Dr. Alexandr A. v Bratislavě proti ministerstvu spravedlnosti o výměru odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím presidenta republiky z 15. března 1923 byl st-l jako tabulární soudce u sedrie v Bratislavě dán na dočasný odpočinek. V důsledku toho vyměřil mu žal. úřad výměrem z 26. března 1923 odpočivné požitky na podkladě služební doby od 29. září 1903 v trvání 22 roků incl. válec, půlletí 66.8% kvótou pensijní základny. Ve svém rozkladu proti výměře odpočivných požitků namítal st-l, mu výměrem presidia soudili tabule v Bratislavě ze 17. května 1922 při propočtení služební doby předchozí služba kandidáta advokacie měla býti započtena nikoli podle § 16 lit. b), nýbrž dle § 16 lit. a) nař. č. 666/1920 plným rozsahem, poněvadž složeni prvého rigorosa pravovědného jest podmínkou přijetí do státní služby soudcovské. Měl tedy st-l do konce března 1923 celkem 29 roků, 3 měsíce služby, a podle toho nárok na pensi ve výši 87% pensijní základny. Zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služeb, pragm.) výslovně uvádí ty výjimečné případy §§ 44, 78, 97, 149), ve kterých nutno jistá období jak při postupu (scil. do vyšších platů), tak pro výměru pense kumulativně vyloučiti, naproti tomu není předpisu, že by určitá období, která pro povýšení byla uznána a do celkové služební doby byla započítána, při výměře pense měla býti vyloučena.
Nař. rozhodnutím rozkladu tomuto vyhověno nebylo s odůvodněním, že zák. resp. nař. č. 666/1920 upravuje jen započtení předchozí služby pro postup do vyšších služebních požitků, nikoli však do pense, dále že předchozí služba kandidáta advokacie st-li zvláštním správním aktem pro výměru odpočivných požitků započtena nebyla a dle platných předpisů mu započtení této služby pro výměru odpočivných požitků nepřísluší.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Stížnost hájí stanovisko, že zvláštní předpisy, jimiž otázky pensijní jsou upravovány, vesměs spočívají na zásadě, že se pro výměru odpočivných požitků započítává započtená doba služební (t. j. doba započtená pro postup do vyšších platů), a že jen taková období, která zákon výslovně ze započtení vylučuje, mohou býti odpočtena. Ale i v těchto případech jest po názoru stížnosti vyloučení předepsáno kumulativně, t. j. působí nejen při postupu do vyšších platů, nýbrž i při výměře pense (na př. §§ 44, 78, 97, 149 služ. pram.). V § 15, 17 zák. o org. soudů, dále v min. nař. č. 192 ex 1897 o soudcovské službě přípravné, v nař. min. fin. z 11. března 1907 č. 65 ř. z. a jiných předpisech jsou podle stížnosti kumulativní ustanovení v tom smyslu, že započtená období se počítají i pro výměru pense. Tak prý stanoví zejména nař. min. fin. z 11. března 1907 č. 65 v odst. IV. výslovně, že jiná započítatelná služba bezprostředně před vstupem do státní služby vykonaná se započítává určitým způsobem. Předpisů těchto jest užíti analogicky na případ st-lův tím spíše, že jeho mimostátní služba byla justiční službě přípravné rovnocenná a jí přišla k dobru. (§ 16 nař. 666/1920).
Naproti těmto předpisům není po názoru stížnosti vůbec předpisu negativního, že by služba advokát, kandidáta a advokáta, předcházející službě justiční a justiční správou započítaná, při výměře pense započítatelnou nebyla.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
§ 60 služ. pragm. odkazuje co do nároku státního zaměstnance na výslužné na »platné předpisy«, pokud ovšem služební pragmatika sama neobsahuje ustanovení odlišných. Služ. pragmatika sama pak obsahuje celou řadu předpisů, z nichž vychází na jevo, že služební pragmatika přesně rozeznává mezi služebními dobami započítatelnými pro postup do vyšších platů a dobami započítatelnými pro výměru odpočivných požitků. V obou relacích započítatelná resp. nezapočítatelná jsou období jen v těch případech, v nichž tak výslovně jest stanoveno (§§ 72, 44, 149; srv. i § 20 úst. listiny o volbě poslanců).
Na jiných místech stanoví služ. pragmatika, že určitá období mohou býti započtena jen pro postup do vyšších platů (§ 50, odst. 3, § 51, posl. odst.); § 30 pedná o započtení resp. nezapočtení určitých služeb vojenských do postupu do vyšších platů, aniž se jakkoli dotýká započtení služby vojenské pro výměru pense, pro něž platí předpisy zvláštní (srv. na př. dekret dv. kanceláře z 2. listopadu 1832 č. 47.388, sb. zák. pol. svazek 60 č. 142, dále cís. nař. z 9. června 1915 č. 361 ř. z. a min. nař. z 10. prosince 1915 č. 362 ř. z.); § 61 a § 62 jednají o připočtení určitých období jen v době rozhodné pro vyměření výslužného, kdežto v § 74 se stanoví, že doba ztrávená na dovolené s čekatelným jest pro výměru pense započítatelná, naproti tomu však pro postup do vyšších platů nezapočítatelná (arg. § 74, posl. odst. a § 78 služ. pragm.).
V § 93 stanoveny pak jsou zcela odlišné tresty disciplinární, totiž sub b) vyloučení z postupu do vyšších platů, sub d) přeložení na odpočinek se zkrácenými požitky a účinky trestu prvého (sub b) jsou zcela odlišné (§ 94) od účinků trestu druhého (§ 97).
Ze všech těchto ustanovení plyne, že služební pragmatika, zavádějíc do právního řádu úřednického instituci postupu časového (§§ 51 sl.), dřívějšímu řádu právnímu neznámou a stanovíc určité podmínky, za kterých výhody postupu časového přiznány býti mohou (požadavek kvalifikace aspoň dobré v § 51, věk nižší 60 roků) a dále, omezivši postup časový jen na určité hodnostní třídy (srv. § 52 sl. pragm. resp. nyní čl. III. § 1 zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 Sb.), vytvořila instituci řídící se zcela jinými předpisy než jakými rest ovládáno právo pensijní u státních zaměstnanců. Všude tam, kde služ. pragm. jedná o započtení určitých období, jest vždy současně řečeno, zda se období započítává do postupu platového a časového či pro výměru požitků odpočivných, event. v relacích obou, takže tvrzení stížnosti o konnexu započítatelnosti určitých období pro postup časový se započitatelností období těch i pro výměru pense ve služ. pragm. nemá vůbec žádné opory. Avšak ani zákony vydané po služ. pragm. pro názor St-lův neskýtají žádné opory. Naopak všude, kde určitá období se mají započítávati, se určuje, v jaké relaci započtení se má státi. Tak stanoví zejména zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. výslovně, že válečná půlletí se započítávají do postupu časového (odst. I.), kdežto v odstavci II. téhož § se praví, že se započítávají též k celkové služební době pro vyměření pensijních požitků. Zák. ze 24. července 1919 č. 462 Sb. o započtení doby legionářské rovněž nařizuje, že služba v čsl. legiích se počítá trojnásobně do služby i do výslužby, kteréžto rozlišování by zajisté bylo zbytečným, kdyby úřednické právo ovládáno bylo zásadou, že doba započtená do postupu eo ipso se započítává i pro výměru požitků odpočivných. Obsahuje-li tedy zák. z 9. dubna 1920 č. 222 resp. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. určité předpisy výlučně pro započtení určitých období do postupu časového, pak nelze normám jeho přikládati toho významu, že období ta tím jsou již také započtena pro výměru odpočivných požitků.
Dovolává-li se konečně st-l pro svůj názor o kumulativní účinnosti započtení určitých období i předpisů §§ 15 a 17 zák. o organisaci soudů, min. nař. č. 192/1897 o soudcovské službě přípravné, dále min. nař z 11. března 1907 č. 65 ř. z., činí tak neprávem, poněvadž před vydáním služební pragmatiky postup časový neměl místa a započtení období těch tedy mělo význam jen pro zkrácení předepsané doby služební a pro nárok na odpočivné požitky. Ostatně i tyto dovolaný předpisy potvrzují zásadu, že jiná služba než ve vlastnosti aktivního státního úředníka nepřetržitě efektivně ztrávená započítává se do pense jenom tenkráte, když zvláštní normou za dobu do pense započítatelnou jest prohlášena.
Jest tedy svrchu uvedená námitka stížnosti bezdůvodná.
Není-li podle toho, co bylo řečeno, služební doba do časového postupu započítaná tím samým ještě započítatelná i pro výměru požitků odpočivných, pak jest pro výměru odpočivných požitků st-lových — o něž v daném případě jedině jde — zcela nerozhodno, jakým způsobem žal. úřad, prováděje předpisy vl. nař. č. 666/1920 st-li předchozí služkandidáta advokacie a advokáta započetl a jeví se proto bezpředmětnou i další námitka stížnosti, že při propočtení služební doby měla býti st-li započtena prakse advokátního kandidáta a advokáta celá.

Citace:

č. 3588. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1238-1241.