Authors:
= Váž. civ., 12 (1930), sv. 2
PDF

Čís. 10381.


Prohlásí-li dědici, že si pozůstalostní úkony ve smyslu § 183 not. řádu provedou sami nebo zmocněncem, přestává činnost notáře jako soudního komisaře, když s ní již započal. Stalo-li se toto prohlášení před odevzdáním pozůstalosti k projednání notáři a před početím projednání, nelze notáře pověřiti úkony podle § 183 not. řádu. Ponechal-li pozůstalostní soud přes to projednání pozůstalosti notáři, jednal zřejmé proti zákonu.
(Rozh. ze dne 10. pirosince 1930, R II 403/30).
Pozůstalostní soud nevyhověl žádosti dědiců, by byla pozůstalost, přidělená notáři, notáři odebrána. Rekursní soud odmítl rekurs dědiců jako nepřípustný. Důvody: Čl. XII. zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n. byl zrušen čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. a byla obnovena ustanovení §§ 28 a 29 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Podle čl. IX. zrušeného zákona čís. 161/21 měli dědici právo oznámiti notáři, nikoliv soudu, písemně neb ústně, že si pozůstalost projednají sami. Stalo-li se tak, notář vrátil soudu spisy a soud se mohl ze závažných důvodů usnésti, že pozůstalost projedná sám. Jak řečeno, bylo toto zákonné ustanovení zrušeno. Podle §§ 28 a 29 cís. pat. čís. 208/1854 ř. zák. poříditi úmrtní zápis, zapečetiti pozůstalost, vyhlásiti poslední pořízení, učiniti všechna nutná a neodkladná opatření o pozůstalostním jmění náleží zpravidla okresnímu soudu, v jehož okresu zůstavitel zemřel, mohou však u okresních soudů mimo sídlo sborového soudu prvé stolice úkony, uvedené v § 183 not. ř. ze dne 21. května 1895, čís. 94 ř. zák. podle uvážení soudu, hledíc k ustanovení § 185 not. ř. býti přiděleny notářům jako soudním komisařům. Byl tedy okresní soud oprávněn přiděliti projednání pozůstalosti notáři, to tím spíše, ano v úmrtním zápise došlém dne 27. července 1930 bylo žádáno, by pozůstalost byla projednána co nejdříve, čímž soudu bylo ponecháno na vůli, by zařídil projednání pozůstalosti a teprve v podání ze dne 30. července 1930 dědici prohlásili, že si pozůstalost projednají sami. Podle § 9 nesp. říz. připouští se rozklad a rekurs proti opatřením prvé stolice, jímž jsou práva stěžovatele porušena, ať se již přímo súčastnil nebo nesúčastnil soudního jednání, jež bylo příčinou a základem opatření. An zákon ponechává pozůstalostnímu soudu na uváženou, zda chce pozůstalost přiděliti notáři, nemohou dědicové v přidělení pozůstalosti notáři spatřovati opatření, jímž jejich práva byla porušena, pročež byla stížnost jako nepřípustná zamítnuta.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že se bere na vědomí prohlášení dědiců, že si projednají pozůstalost samy, a k podání dědické přihlášky, místopřísežného seznání majetku, odevzdacího návrhu a výkazů pozůstalostních se jim udílí lhůta dvou měsíců a že se projednání pozůstalosti notáři jako soudnímu komisaři odnímá.
Důvody:
Napadeným usnesením vyslovil sice rekursní soud v jeho výroku, že se stížnost odmítá jako nepřípustná. Ale z důvodů je patrno, že stížnosti nevyhověl z důvodu věcného proto, že pozůstalostní soud podle volné úvahy může rozhodnouti, zda ponechá projednání pozůstalosti notáři, takže přes prohlášení dědiců, že si projednají pozůstalost sami, nemohou se cítiti stiženi tím, že se ponechá projednání notáři. Ač tudíž jde o souhlasná rozhodnutí nižších soudů ve smyslu § 16 nesp. říz., příčí se tato usnesení zřejmě zákonu. Jest sice správné, že záleží na volné úvaze pozůstalostního soudu, zda svěří pozůstalostní úkony ve smyslu § 183 not. řádu notáři jako soudnímu komisaři, ale není tomu tak vždycky. Strany mohou podle § 29 nesp. říz. prohlásiti, že si ony úkony provedou samy nebo zmocněncem. Tímto prohlášením přestává činnost notáře jako soudního komisaře, když s ní již počal (srov. rozh. 7260 sb. n. s.). Stalo-li se ono prohlášení před odevzdáním pozůstalosti k projednání notáři a před započetím projednání, vylučuje, aby notář byl pověřen úkony podle § 183 not. řádu. Volná úvaha soudu jest tedy v této příčině omezena na případ, že dědici ono prohlášení neučiní. Když pozůstalostní soud přes prohlášení dědiců, že si pozůstalost projednají sami nebo zmocněncem, ponechal notáři pozůstalostní úkony, jednal zřejmě proti zákonu. Vždyť dědičky prohlásily ve smyslu § 29 nesp. říz. podáním ze dne 30. července 1930, že si projednají pozůstalost samy, a proto nebylo přípustno, by projednání bylo na dále ponecháno notáři.
Citace:
Čís. 10381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 827-829.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).